ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1402.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1402/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovanému L. W. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o neúčinnost darovacích smluv, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 167/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2015 č.j. 16 Co 115/2014-122, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. listopadu 2013 č.j. 6 C 167/2013-88 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 6.6.2013 u Okresního soudu ve Vyškově domáhala, aby bylo určeno, že jsou vůči ní právně neúčinné "darovací smlouva ze dne 24.1.2013 uzavřená mezi žalovaným jako obdarovaným a Ing. L. W. jako dárcem, na základě níž byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem, a to budově bez čp/če na pozemku p.č. 517/5, pozemku p.č. 517/5, to vše zapsáno na LV č. 1869 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro k.ú. R. u V. a obec R., ve prospěch žalovaného pod č.j. V-309/2013-712 s právními účinky vkladu ke dni 29.1.2013", a "darovací smlouva ze dne 24.1.2013 uzavřená mezi žalovaným jako obdarovaným a manželi Ing. L. W. a Z. W., jako dárci, na základě níž byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem, a to k pozemku p.č. 1787/14, pozemku p.č. 1812, to vše zapsáno na LV č. 591 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro k.ú. H. a obec H., ve prospěch žalovaného pod č.j. V-307/2013-712 s právními účinky vkladu ke dni 29.1.2013". Žalobu odůvodnila zejména tím, že úvěrovou smlouvou č. 1974/09/5170 ze dne 23.11.2009 poskytla společnosti A + M Rousínov s.r.o. kontokorentní úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, že ze strany úvěrovaného došlo při splácení závazku k porušení smluvních podmínek, a že proto žalobkyně přistoupila na smírné vyřešení, podle něhož s otcem žalovaného Ing. L. W. (dále též jen "dlužníkem") a s dalšími subjekty (společnostmi A + M Kroužek s.r.o. a A + M lakovna s.r.o.) uzavřela dohodu o přistoupení k závazku č. 1361/11/5623 ze dne 20.7.2011 a následně dlužník a společnosti A + M Kroužek s.r.o. a A + M lakovna s.r.o. téhož dne v notářském zápisu sepsaném notářem JUDr. Lubomírem Mikou pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011 uznali dluh, který se zavázali uhradit v měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek, a svolili k jeho vykonatelnosti; vzhledem k tomu, že se dostali do prodlení s úhradou tohoto závazku, žalobkyně využila své oprávnění "prohlásit všechny splátky z úvěru za splatné" ke dni 15.6.2012, když splatná pohledávka žalobkyně činila ke dni 19.3.2013 celkem 4.074.573,44 Kč. Žalobkyně, která vymáhala splnění tohoto závazku exekučně, se posléze dozvěděla, že se dlužník "zbavuje svého majetku, a to mimo jiné i prostřednictvím předmětných darovacích smluv". Žalovaný je synem dlužníka, takže mu muselo být zřejmé, že darovacími smlouvami má dlužník v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 8.11.2013 č.j. 6 C 167/2013-88 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4.000,- Kč. Zjistil, že dlužník dne 20.7.2011 přistoupil k závazku ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 23.11.2009, kterou žalobkyně poskytla úvěr ve výši 5.000.000,- Kč společnosti A+M Rousínov s.r.o., a že ke dni uzavření dohody o přistoupení k závazku činila výše pohledávek žalobkyně ze smlouvy o kontokorentním úvěru celkem 4.503.606,77 Kč. Dne 20.7.2011 dlužník do notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Lubomírem Mikou pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011 dlužník dluh uznal, zavázal se ho splácet "v měsíčních splátkách v rozmezí od 50.000,- Kč do 81.000,- Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek pro případ nezaplacení některé z nich", a svolil k jeho vykonatelnosti. Protože splátky nebyly řádně a včas placeny, žalobkyně v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru prohlásila celou pohledávku za splatnou ke dni 15.6.2012. Exekuce na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14.8.2012 č.j. 10 EXE 1108/2012-21 a ke dni 19.3.2013 činila pohledávka žalobkyně celkem 4.074.558,14 Kč. Tím, že předmětnými darovacími smlouvami (u první z nich sám, u druhé spolu s manželkou Z. W.) ze dne 24.1.2013 dlužník bezúplatně převedl předmětné nemovitosti na žalovaného, uskutečnil ve prospěch žalovaného právní úkony, které zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Dlužník a jeho manželka darování nemovitostí ve prospěch žalovaného učinili "ve zjevném úmyslu zkrátit" žalobkyni, když dlužník (zčásti se svojí manželkou) daroval i zbývající svůj nemovitý majetek (spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 na nemovitostech zapsaných na LV č. 741 pro obec R., v k.ú. R. u V., a to na budově stojící na pozemku č. 591/2, o spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 na pozemcích parc. č. 591/2, 591/4, č. 591/7 a 591/8, dále o nemovitosti zapsané na LV č. 1508 pro obec R., k.ú. R. u V., a to rozestavěnou budovu bez čp/če stojící na pozemcích parc. č. 591/8 a 591/9 a o parcely č. 591/1 a 591/5) smlouvami datovanými dne 23.1.2013 dalším příbuzným (otci T. W. a dceři Ing. M. W.). Za této situace bylo na žalovaném, aby prokázal, že dlužníkův úmysl zkrátit žalobkyni jako svého věřitele ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat, k čemuž však nedošlo, neboť žalovaný má se svým otcem (s dlužníkem) stejné bydliště a pracuje s ním v téže obci. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že dlužník dne 24.1.2013 za přítomnosti žalovaného daroval své nemovité věci nejen žalovanému, ale i dalším rodinným příslušníkům, a "není reálné, že by žalovaný byl zcela odstřižen od reality" a nepoznal by, že "se něco děje, pokud dlužník daruje své nemovitosti v jediný den". Protože žalovaný neprokázal, že by nezanedbal "náležitou pečlivost", bylo nadbytečné provádět další dokazování.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.10.2015 č.j. 16 Co 115/2014-122 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována (je věřitelkou dlužníka a její pohledávka za dlužníkem "odvíjející se od notářského zápisu" je vymahatelná), že dlužník nemá jiný majetek, ze kterého by mohla být věřitelka uspokojena, a že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, když dlužník učinil odporované právní úkony v jeho prospěch. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže nedoplnil dokazování ani výslechem žalovaného, ani výslechem dlužníka. Výslech účastníka totiž může nařídit jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a výslech dlužníka se odvolacímu soudu "jeví zcela nadbytečným, neboť skutkový stav věci byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá především, že je "neakceptovatelný" názor odvolacího soudu o tom, že žalovaný neprokázal, že úmysl dlužníka zkrátit žalovaného odporovatelným právním úkonem nemohl poznat ani při náležité pečlivosti, když soudy odmítly provést výslech dlužníka a "účastnický výslech" žalovaného. Žalovaný právě těmito důkazními prostředky chtěl unést své důkazní břemeno, že o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl vědět. Soudy měly po provedení těchto důkazních prostředků též přihlédnout k tomu, že ještě před uzavřením předmětných darovacích smluv došlo k nové dohodě o splátkách mezi žalobkyní a dlužníkem, když dlužník na základě této (žalovaným blíže nespecifikované) nové dohody pohledávku žalobkyně splácel. Z kontextu dovolání je nepochybné, že žalovaný pokládá výše popsaný právní názor odvolacího soudu za nesouladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda účastník neunesl důkazní břemeno o svém (skutkovém) tvrzení, které provedenými důkazy nebylo prokázáno, jestliže soud neprovedl účastníkem navržené důkazní prostředky, které měly (podle účastníkova názoru) jeho tvrzení prokázat. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevyřešil tuto otázku způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.z.") se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 o.z. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 o.z.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 o.z. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 o.z. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Z ustanovení §42a odst. 2 o.z. se podává, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 o.z. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka, a že šlo o "náležitou pečlivost".
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaného tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání toho, že ani při vynaložení "náležité pečlivosti" nemohl rozpoznat, že předmětné darovací smlouvy ze dne 24.1.2013 dlužník (jako dárce) uzavřel se žalovaným (jako obdarovaným) s úmyslem převést majetek na třetí osobu (na žalovaného), a zkrátit tak žalovanou jako svoji věřitelku. Žalovaný za řízení před soudem prvního stupně (ve svém podání ze dne 18.10.2013) navrhl, aby byly provedeny výslech dlužníka (jako svědka) a jeho "účastnický" výslech.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze podle ustálené judikatury učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst.3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). "Nadbytečným" je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§120 odst.4 o.s.ř.); odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Výslech žalovaného a dlužníka (jako svědka), jejichž právní úkony byly napadeny odpůrčí žalobou, nepochybně mohly přinést poznatky o tom, co žalovaný učinil v zájmu toho, aby zjistil finanční a majetkové poměry dlužníka a aby případně odhalil jeho motiv k darování nemovitých věcí žalovanému. Soud prvního stupně neprovedl tyto navržené důkazy s odůvodněním, že "nebylo zřejmé, k jakým konkrétním tvrzením žalovaného by se měl svědek" (dlužník) "vyjadřovat, neboť žalovaný v tomto směru" (ohledně toho, že neměl zanedbat náležitou pečlivost při zjištění motivu, který dlužníka vede k darování předmětných nemovitých věcí) "hovořil velmi obecně", a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. S tímto názorem lze souhlasit jen potud, že účastník je povinen alespoň "v hrubých obrysech" označit skutečnosti, které mají být jím navrženým důkazním prostředkem prokázány, přičemž je současně třeba projev žalovaného vyhodnotit v kontextu s ostatními jeho podáními a s předchozími poučeními soudu. Z podání žalovaného ze dne 18.10. 2013, v němž navrhl provedení těchto důkazních prostředků, vyplývá, že návrhem na provedení svého výslechu a výslechu dlužníka reagoval na poučení soudu uskutečněné při jednání dne 11.10.2013, při němž byl soudem prvního stupně vyzván k navržení důkazních prostředků, které by měly vést k prokázání skutečnosti, že žalovaný nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl vědět o závazcích dlužníka (svého otce). Návrh na provedení těchto důkazních prostředků tedy byl uskutečněn v takovém kontextu, že bylo možné usoudit, že žalovaným navržené důkazní prostředky mají směřovat k prokázání, že žalovaný jako osoba blízká dlužníku nezanedbal "náležitou pečlivost" ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 o. z. Po žalovaném není přiměřené žádat, aby uvedl detailní popis skutečností, které mají být provedením důkazních prostředků zjištěny. S názorem soudů, že žalovaným navržené důkazní prostředky nebudou provedeny proto, že žalovaný neuvedl zcela přesně, co má být z výpovědí dlužníka a žalovaného zjištěno, za této situace nelze souhlasit.
Odvolací soud - i když soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vynaložil náležitou péči ke zjištění motivu dlužníka při darování nemovitostí žalovanému, a i když se odvolací soud s tímto právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil - v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dále uzavřel, že skutkový stav i bez provedení důkazních prostředků výslechem dlužníka a účastnickou výpovědí žalovaného "byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně". Odvolací soud však náležitě nevzal v úvahu, že pro "nadbytečnost" lze odmítnout provést důkaz, který je způsobilý vést ke zjištění skutkového stavu věci, jen jestliže prokazovaná skutečnost již byla prokázána jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím) nevedly k jejímu prokázání.
Soudy v projednávané věci rovněž dospěly k závěru, že "účastnický výslech" žalovaného nelze provést vzhledem k ustanovení §131 o.s.ř., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Nevzaly však náležitě v úvahu, že důkaz výslechem účastníka se neprovede jen tehdy, jsou-li tu jiné dostupné důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím je účastník schopen unést své důkazní břemeno. Jestliže žalovaný tvrdil skutečnosti o tom, že nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit předmětnými darovacími smlouvami uspokojení žalobkyně (věřitelky), a uzavřel-li soud prvního stupně, že tu důkazní břemeno dosud neunesl, nelze důkaz jeho účastnickou výpovědí odmítnout jen s odkazem na ustanovení §131 odst. 1 o.s.ř.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§243 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu