ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1636.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1636/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Marií Neulsovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové č. 1695/2, proti žalovaným 1) Městu Velká Bystřice se sídlem ve Velké Bystřici, Zámecké náměstí č. 79, IČO 00299651, a 2) Školní jídelně Velká Bystřice, příspěvkové organizaci se sídlem ve Velké Bystřici, Loučná č. 703, IČO 60781106, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 472/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 16 Co 168/2014-187, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 7. 2013 žalovaný 1) [jako zřizovatel žalovaného 2)] sdělil žalobkyni, že ji odvolává podle §166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění, z pracovního místa ředitelky žalovaného 2) s účinností ke dni 31. 7. 2013, neboť dne 3. 7. 2013 proběhla u žalovaného 2) veřejnoprávní kontrola, o jejímž výsledku byl dne 8. 7. 2013 sepsán protokol, z jehož závěru vyplývá, že „v letech 2011 a 2012 byl ze strany vedení příspěvkové organizace hrubě porušován zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zákon č. 563/1991 Sb., o státní kontrole, jakož i jeho prováděcí vyhláška č. 416/2004 Sb.“. Bez vysvětlení zůstává rozdíl v účetnictví ve výši 191.004,- Kč u pohledávek za stravné a 8.000,- Kč u záloh na stravné. Jednorázové zúčtování všech oprav nebylo k datu 31. 5. 2013 provedeno, takže provedená účetní závěrka nepodává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. I nadále tedy dochází k porušování zákona o účetnictví. S ohledem na závěr kontrolního zjištění lze mít podle názoru žalovaného 1) za to, že žalobkyně neplnila právní povinnosti vyplývající ze své činnosti, protože jako statutární orgán byla odpovědná za hospodaření příspěvkové organizace, za vedení účetnictví a za stav finančních prostředků, se kterými příspěvková organizace hospodaří.
Následně dopisem ze dne 21. 8. 2013 žalovaný 2) oznámil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle §52 písm. c) a §73a odst. 2 zákoníku práce, jelikož po odvolání z funkce ředitelky odmítla jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, která jí byla nabídnuta dne 1. 8. 2013.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z funkce ředitelky žalované 2) je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že žádné povinnosti vyplývající z výkonu funkce ředitelky neporušila, natož závažným způsobem ve smyslu §166 odst. 5 písm. a) školského zákona. Funkci ředitelky naopak vykonávala řádně, svědomitě a odpovědně, o čemž svědčí skutečnost, že v průběhu let 2011 a 2012 obdržela mimořádné finanční odměny. V měsíci červenci 2012 zjistila závažné skutečnosti, týkající se zkreslování účetních údajů v oblasti plateb stravného ze strany odpovědného zaměstnance, účetní J. C. Z vlastní iniciativy nechala zpracovat v prosinci 2012 za pomoci firmy VIS Plzeň kontrolu hospodaření z pohledu dohledávání rozdílů mezi měsíčním hlášením stravného a nesrovnalostmi v jeho platbách. V únoru 2013 byl zjištěn touto firmou výsledek párování plateb stravného, přičemž bylo zjištěno, jakým způsobem účetní zadávala strávníkům fiktivní platby. Jednalo se o rozdíl ve výši cca 410.000,- Kč. Žalobkyně o veškerých zjištěných skutečnostech informovala žalovaného 1) jako zřizovatele, s účetní J. C. ukončila pracovní poměr dohodou a uzavřela dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě v pravidelných měsíčních splátkách, současně podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Příčinou vzniku škody bylo jednání účetní J. C., která zakrývala zkreslování účetních údajů svou trestnou činností, čímž podstatným způsobem snížila či přímo znemožnila žalobkyni řádně plnit kontrolní činnost. Žalobkyně tuto trestnou činnost účetní odhalila a napomáhala orgánům činným v trestním řízení. Podáním doručeným soudu dne 27. 11. 2013 svoji žalobu rozšířila o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí žalovaný 2) předal dne 21. 8. 2013 s ohledem na to, že odmítla další pracovní zařazení s tím, že její pracovní poměr končí k 31. 10. 2013. Nesouhlasí s naplněním skutkových předpokladů k rozhodnutí o jejím odvolání z funkce ředitelky.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 16 C 472/2013-151 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 39.976,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně byla na základě rozhodnutí rady jmenována do funkce ředitelky žalovaného 2) a že při své činnosti zjistila nedostatky v účetnictví (na základě spolupráce se zaměstnanci společnosti VIS Plzeň a svědkyní M. V.), tyto nesrovnalosti zavinila účetní J. C. (jak vyplývá z výpovědí svědkyň H. H., S. P., M. V. a samotné účetní J. C.). Žalobkyně vše oznámila zřizovateli, který nechal provést prostřednictvím auditorské kanceláře kontrolu, kterou prováděla Ing. Markéta Pejzlová. Při kontrole byly zjištěny nedostatky vztahující se k účetnímu období let 2011 a 2012. Žalobkyni byla stanovena povinnost odstranit tyto vady do konce května 2013. Následná kontrola ze dne 8. 7. 2013 pak konstatovala, že i přes snahu o obnovení průkaznosti zde zůstávají rozdíly v účetnictví a stále dochází k hrubému porušování zákona o účetnictví. Na základě výsledku této následné kontroly byla žalobkyně odvolána (dne 18. 7. 2013) z funkce ředitelky žalovaného 2), neboť neplnila povinnosti vyplývající ze své činnosti, když byla odpovědná za hospodaření příspěvkové organizace, za vedení účetnictví a za stav finančních prostředků, a neodstranila vady zjištěné při kontrole v požadovaném termínu. Následně byla žalobkyni dne 21. 8. 2013 dána výpověď z pracovního poměru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobkyně došlo k pochybení ve vztahu k provádění kontroly účetnictví, za které jako ředitelka odpovídá, že ale žalobkyně až do doby, kdy bylo zjištěno, že jsou zde určité nesrovnalosti v účetnictví, plnila své povinnosti řádným způsobem, sama iniciativně zjišťovala, zda došlo nesprávným vedením účetnictví k nějakým problémům, které sama zjistila ve vztahu k výsledkům hospodaření za jednotlivé měsíce, spoluprácí se společností, která dodávala software na vedení účetnictví, odhalila, jakým způsobem dochází ze strany účetní J. C. ke zkreslování účetnictví, když tato neoprávněně měnila výsledky měsíčních závěrek poté, co byly odsouhlaseny ze strany žalobkyně. Připustil, že žalobkyně neměla dostatečným způsobem nastaven systém vnitřní kontroly a že se jí nepodařilo v termínech daných zřizovatelem odstranit nedostatky v účetnictví, při rekonstrukci účetnictví (jak uvedly svědkyně) si však počínala aktivně, snažila se odstranit vady, což konstatoval i závěr Protokolu o veřejnosprávní kontrole ze dne 8. 7. 2013. Nejasný je také závěr z této kontroly, že „bez vysvětlení původu zůstává rozdíl v účetnictví v částce 191.004,- Kč u pohledávek za stravné a asi 8.000,- Kč u záloh za stravné“, když v řízení bylo předloženo uznání dluhu a dohoda o splátkách s bývalou účetní J. C., ze kterých vyplývá, že i tyto pohledávky jsou součástí tohoto uznávacího prohlášení. Odvolání z funkce ředitelky nebylo provedeno řádně, neboť písemné odvolání není řádně odůvodněno, není zde jednoznačně stanoveno, jakého pochybení se žalobkyně dopustila. Soud prvního stupně uzavřel, že po zřizovateli lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával, když zřizovatel mimo to, že stanovil povinnosti žalobkyni, této žádným způsobem nepomohl k odstranění vad, které byly zjištěny.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 16 Co 168/2014-187 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 43.454,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 43.454,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že z obsahu dopisu ze dne 18. 7. 2013 je zřejmé, co bylo důvodem odvolání žalobkyně z funkce (byly to závěry veřejnosprávní kontroly provedené dne 3. 7. 2013, které byly v odvolání z funkce doslovně citovány, „z protokolu o výsledku této veřejnosprávní kontroly přitom vyplývá, že žalobkyni bylo vytýkáno zejména to, že nezajistila ve stanoveném termínu do 31. 5. 2013 řádné odstranění nedostatků, které byly zjištěny při předcházející kontrole provedené dne 4. 4. 2013 ve vztahu k vedení systému stravného a jeho účtování za roky 2011 a 2012“). Žalobkyně nezajistila opravu příslušné evidence stravného tak, aby se obnovila její průkaznost, dostatečný nebyl systém průběžné a následné kontroly v rámci vnitřního kontrolního systému u pokladních pohybů a úhrad stravného ve vazbě na odebranou stravu v letech 2011 a 2012 a přetrvával problém v oblasti provádění vnitřních kontrol podle zákona o finanční kontrole. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se „žalobkyně dopustila zaviněného porušení, resp. neplnění právních povinností ředitelky příspěvkové organizace, které jí bylo vytýkáno v předmětném odvolání“, ale dospěl k závěru, že „skutečnosti, k nimž soud prvního stupně přihlížel při posuzování intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně, nejsou dostatečné a neposkytují náležitý podklad pro toto posouzení, a proto zopakoval důkaz výslechem svědkyně Ing. Markéty Pejzlové“. Dovodil, že účetní J. C. zpronevěrou peněžní hotovosti vybrané od strávníků v letech 2011 a 2012 zavinila vznik schodku na svěřených hodnotách cca ve výši 400.000,- Kč. Primární odpovědnost za vznik této škody tedy nese účetní J. C., ale „žalobkyně se na vzniku škody spolupodílela tím, že neprováděla řádně vnitřní kontrolu“. „Z výpovědi svědkyně Ing. Pejzlové je zřejmé, že žalobkyně měla pravidelně alespoň jednou za měsíc zkontrolovat závěrku stravného za příslušný kalendářní měsíc, což vyžadovalo asi čtvrt hodiny. Již v prvním měsíci po přechodu na zálohový systém se v této závěrce objevil významný rozdíl mezi množstvím vydané stravy a objemem finančních prostředků vybraných od strávníků, pokud by žalobkyně řádně prováděla kontrolu měsíční závěrky, musela by tento rozdíl ihned zaznamenat. Měsíční závěrky měly být vždy po ukončení příslušného měsíce vytištěny a podepsány žalobkyní tak, aby se jednalo o průkazný doklad, se kterým by nemohla účetní následně účelově manipulovat. Žalobkyně si při vnitřní kontrole evidence stravného počínala hrubě nedbale, kdyby byl vnitřní kontrolní systém nastaven a fungoval alespoň ve shora uvedeném minimálním a časově naprosto nenáročném rozsahu, nemohlo by dojít ke zpronevěře finančních prostředků ze strany účetní. Žalobkyně si počínala velmi liknavě rovněž při odstraňování zjištěných nedostatků v evidenci stravného. Kontrola nebyla ve stanoveném termínu provedena systematicky, námitky žalobkyně, že kontrolu nestihla z časových důvodů, nemohou obstát, neboť svědkyně Ing. Pejzlová potvrdila, že tuto systematickou kontrolu by zvládl provést jeden zaměstnanec maximálně za jeden až dva měsíce, navíc žalobkyně ji nemusela provádět osobně.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobkyně se vytýkaným jednáním ve svém souhrnu dopustila závažného porušení a neplnění právních povinností ředitelky a že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyně nadále vykonávala svou funkci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že odvolací soud nepřihlížel pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností k tomu, že účetní s cílem zpronevěřit finanční prostředky, úmyslně zkreslovala údaje v účetnictví, že to byla žalobkyně, která tuto skutečnost v rámci vnitřní kontroly zjistila, a že se snažila podle provozních možností přes absenci účetních zaměstnanců nedostatky odstraňovat, ale že z výsledku provedení jediného důkazního prostředku (výslechu svědkyně Ing. Markéty Pejzlové) učinil závěr, že „žalobkyně si při vnitřní kontrole evidence stravného počínala hrubě nedbale, že pokud by řádně prováděla kontrolu měsíční závěrky, musela by tento rozdíl ihned zaznamenat, že měsíční závěrky měly být vždy po ukončení měsíce vytištěny a žalobkyní podepsány, aby se jednalo o doklad, se kterým by účetní již nemohla manipulovat, a že pokud by byl vnitřní systém takto nastaven a fungoval, nemohlo by ke zpronevěře finančních prostředků dojít“. Žalovaní však „netvrdili to, co konkrétně tvrdila svědkyně, a tyto okolnosti vůbec nevyšly v řízení najevo, ba naopak jinými důkazními prostředky bylo prokázáno např., že po odsouhlasení žalobkyní byly údaje v měsíčních závěrkách cíleně měněny“. Žalovaní tak nesplnili povinnost tvrzení, tedy neumesli břemeno tvrzení, což má za následek, že tato skutečnost nemůže být předmětem dokazování. Systém neúplné apelace neumožňuje v odvolacím řízení tvrdit nové skutečnosti spočívající v rozšiřování důvodů uvedených v odvolání. Odvolací soud svým rozhodnutím překročil svou přezkumnou činnost, neboť výsledkem jím provedeného dokazování, a to pouze jednoho důkazu, ze kterého učinil bez dalšího zásadní skutkové zjištění, aniž by opakoval i jiné důkazy s tímto důkazem související, vědom si toho, že se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jsou tato skutková zjištění zásadní, neboť rozhodujícím způsobem ovlivňují právní posouzení věci. Odvolací soud svou přezkumnou činností nahradil povinnost tvrzení žalovaných a opakováním ojedinělého důkazu změnil skutkové vyjádření důvodu označeného k odvolání žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť postup odvolacího soudu podle ustanovení §213 občanského soudního řádu je v souladu s ustálenou rozhodovací činností dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu ustanovení §213 o. s. ř., která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce ředitelky příspěvkové organizace ze dne 18. 7. 2013 a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 8. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění účinném do 18. 8. 2013 (dále jen „školský zákon“).
Jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem (§33 odst. 3 část věty před středníkem zák. práce).
Ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její součásti jmenuje na vedoucí pracovní místo zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení na období 6 let (§166 odst. 2 školského zákona).
Ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti může zřizovatel v průběhu doby trvání pracovního poměru na dobu určitou odvolat z vedoucího pracovního místa z důvodů závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jeho činností, úkolů a pravomocí na vedoucím pracovním místě ředitele, které bylo zjištěno zejména inspekční činností České školní inspekce nebo zřizovatelem (§166 odst. 5 písm. a) školského zákona).
V projednávané věci se správně soudy zabývaly tím, zda se žalobkyně dopustila závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jím vykonávané funkce, tedy otázkou naplnění míry intenzity požadované ustanovením §166 odst. 5 písm. a) školského zákona a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Vzhledem k tomu, že školský zákon, zákoník práce a ani jiné právní předpisy neuvádí, jaké porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti je třeba považovat za „závažné“, patří ustanovení §166 odst. 5 písm. a) školského zákona – jak správně uvažovaly též soudy obou stupňů v projednávané věci - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (školské právnické osobě) lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával svou funkci (srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a, též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněného pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura).
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě soudem prvního stupně provedených důkazů, musí zopakovat všechny důkazy, o něž své skutkové závěry soud prvního soudu opřel (z nichž vycházel), bez ohledu na to, zda podle jeho názoru (odvolacího osudu) některé z důkazů provedených soudem prvního stupně nebyly pro náležité objasnění skutkového stavu významné (potřebné). Je tomu tak proto, že chce-li se odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit, musí se tak stát na základě rovnocenných poznatků. Kdyby tomu tak nebylo, rozhodoval by odvolací soud (a měnil názor soudu prvního stupně) na základě jiných poznatků (méně poznatků), než které měl soud prvního stupně k dispozici.
V projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že na straně žalobkyně došlo k pochybení ve vztahu k provádění kontroly účetnictví, za které jako ředitelka odpovídá, ale že žalobkyně až do doby, kdy bylo zjištěno, že jsou zde určité nesrovnalosti v účetnictví, plnila své povinnosti řádným způsobem, sama iniciativně zjišťovala, zda došlo nesprávným vedením účetnictví k nějakým problémům, které sama zjistila ve vztahu k výsledkům hospodaření za jednotlivé měsíce, spoluprácí se společností, která dodávala software na vedení účetnictví, odhalila, jakým způsobem dochází ze strany účetní J. C. ke zkreslování účetnictví, když tato neoprávněně měnila výsledky měsíčních závěrek poté, co byly odsouhlaseny ze strany žalobkyně, že sice žalobkyně neměla dostatečným způsobem nastaven systém vnitřní kontroly a že se jí nepodařilo v termínech daných zřizovatelem odstranit nedostatky v účetnictví, ale že při rekonstrukci účetnictví si počínala aktivně, snažila se odstranit vady, což konstatoval i závěr Protokolu o veřejnosprávní kontrole ze dne 8. 7. 2013. Vycházel přitom z předložených listinných důkazů, zejména z Protokolů o výsledku veřejnosprávních kontrol ze dne 26. 11. 2012, 6. 2. 2013, 4. 4. 2013 a 8. 7. 2013, z emailové korespondence ze dne 22. 2. 2013 mezi žalobkyní a společností VIS Plzeň, z dohody o skončení pracovního poměru J. C. ze dne 29. 5. 2013, z uznání dluhu a dohody o splátkách ze dne 12. 6. 2013 a z výpovědi svědkyň H. H., Ing. M. P., J. C., S. P., M. V. a J. V. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že „skutečnosti, k nimž soud prvního stupně přihlížel při posuzování intenzity porušení povinností ze strany žalobkyně, nejsou dostatečné a neposkytují náležitý podklad pro toto posouzení, a z tohoto důvodu zopakoval důkaz výslechem svědkyně Ing. Markéty Pejzlové, která se podílela jako členka kontrolní skupiny na provedení obou veřejnosprávních kontrol ve dnech 4. 4. 2013 a 3. 7. 2013“. Ve věci pak dovodil, že „žalobkyně si při vnitřní kontrole evidence stravného počínala hrubě nedbale. Kdyby byl vnitřní kontrolní systém nastaven a fungoval alespoň ve shora uvedeném minimálním a časově naprosto nenáročném rozsahu, nemohlo by dojít ke zpronevěře finančních prostředků ze strany účetní“. Žalobkyně si počínala velmi liknavě rovněž při odstraňování zjištěných nedostatků v evidenci stravného, kontrola nebyla ve stanoveném termínu provedena systematicky a námitky žalobkyně, že kontrolu nestihla z časových důvodů, nemohou obstát, neboť svědkyně Ing. Pejzlová potvrdila, že tuto systematickou kontrolu by zvládl provést jeden zaměstnanec maximálně za jeden až dva měsíce, navíc žalobkyně ji nemusela provádět osobně. Žalobkyně se navíc o záměrném zkreslování evidence stravného ze strany účetní J. C. dozvěděla již v červenci 2012.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkového zjištění soudu prvního stupně (že „žalobkyně se nedopustila závažného porušení nebo neplnění právních povinností ředitelky příspěvkové organizace“) odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. (za podmínky zopakování všech důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel).
Jak ale vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne 20. 11. 2014, odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko zopakoval důkaz výslechem svědkyně Ing. Markéty Pejzlové, aniž by provedl ostatní důkazy. Je tedy zřejmé, že nesprávně vyložil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. (vycházel z toho, že může dospět k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, i když zopakuje jen ty důkazy, které pro svůj odlišný závěr považuje za potřebné).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu