ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1717.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1717/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) Z. H. , b) M. H. obou zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, a c) E. V. , zastoupené JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská č. 483, proti žalovaným 1) L. W. , zastoupenému Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249, 2) Mgr. V. H. , 3) Nadačnímu fondu Kapka naděje se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1200/16, IČO 26200490, zastoupenému JUDr. Milošem Profousem, advokátem se sídlem Praze 1, V Jámě č. 699/1, 4) Římskokatolické farnosti u kostela sv. Martina Praha – Řepy se sídlem v Praze, K Šancím č. 629/2, IČO 65400127, 5) V. J. a 6) T. H. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 252/2009, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 70 Co 384/2014-515, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Denisy Ihlové, advokátky se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 15.7.2009 se žalobci a), b) a c) domáhali určení, že žalovaný 1) „není dědicem a účastníkem dědického řízení po L. K.“, zemřelé dne 3.11.2008 (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedli, že „zůstavitelka nebyla v době podpisu závěti ze dne 24.5.2007 objektivně způsobilá posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout“ a že „závěť je tedy neplatným právním úkonem“.
Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o podané žalobě zemřel původně žalovaný 5), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 20.12.2013, č.j. 17 C 252/2009-327, rozhodl, že „pokračuje v řízení s V. J., jako s právním nástupcem žalovaného 5) V. J., zemř. 6.10.2010“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23.6.2014, č.j. 17 C 252/2009-437, ve znění opravného usnesení ze dne 12.8.2014, č.j. 17 C 252/2009-465, „žalobu na určení, že žalovaný 1) není dědicem a účastníkem dědického řízení, vedeného po L. K., zemřelé dne 3.11.2008, pod sp.zn. 27 D 14/2009 u Obvodního soudu pro Prahu 10“, zamítl a rozhodl, že „žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit na nákladech řízení žalovanému 1) k rukám jeho právní zástupkyně částku 30.200,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku“, že „žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit na nákladech řízení žalovanému 3) k rukám jeho právního zástupce částku 5.808,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku“, že „ve vztahu mezi žalobci a), b) a c) a žalovanými 2), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ a že „žalobci a), b) a c) jsou povinni Českému státu – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 zaplatit náklady řízení, a to do 15 dnů od právní moci usnesení, kterým bude výše těchto nákladů určena“ (Obvodní soud pro Prahu 10 následně usnesením ze dne 20.1.2015, č.j. 17 C 252/2009-530, rozhodl, že výše těchto nákladů činí 19.554,- Kč). Z obsahu spisu sp. zn. 27 D 14/2009 zjistil, že zůstavitelka dne 24.5.2007 „sepsala závěť, ve které jediným dědicem ustanovila žalovaného 1)“, že „této závěti předcházela závěť ze dne 10.2.2006, kterou zůstavitelka odkázala nemovitosti označené v závěti žalobcům a) a b) a žalovaným 1), 3), 4) a 5)“, že „žalovaná 2) je neteří zůstavitelky a je účastnicí dědického řízení“ a že „žalobkyně c) je účastnicí dědického řízení jako osoba spolužijící“. Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že závěť z 24.5.2007 zůstavitelka měla učinit v duševní poruše“, že „závěry obou znaleckých posudků, podle nichž zůstavitelka v době sepsání závěti duševní poruchou netrpěla, jsou v souladu s výpověďmi všech uvedených svědků“ a že „v řízení bylo prokázáno, že závěť sepsaná dne 24.5.2007 je platným právním úkonem, neboť zůstavitelka jej neučinila v duševní poruše a učinila jej svobodně“.
K odvolání žalobců a) a b) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.11.2014, č.j. 70 Co 384/2014-515, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že „žalobci jsou povinni zaplatit prvnímu žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Denisy Ihlové; ve vztahu mezi žalobci a žalovanými ad 2), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a uvedl, že „k otázce posouzení zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání závěti byl vypracován znalecký posudek znalkyně MUDr. Němcové a následně i revizní znalecký posudek znaleckého ústavu (Psychiatrické centrum Praha)“, že „revizní znalecký posudek správnost závěrů znalkyně MUDr. Němcové potvrdil a jednoznačně konstatoval, že u zůstavitelky v době sepsání závěti nebyla zjištěna žádná duševní porucha“ a že „soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene, ale naopak na skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka v době sepisu závěti netrpěla žádnou duševní poruchou“. Dále uvedl, že „notářský zápis pak obsahuje veškeré náležitosti uvedené v §63 odst. 1 zák. č. 358/92 Sb.“, že „není podstatné, že při samotném sepisu notářského zápisu byly přítomny i další osoby, když (jak potvrdil ve své výpovědi svědek Mgr. M.) tyto osoby do průběhu samotného pořízení závěti nijak nezasahovaly“, že „naopak lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že poté, co bylo vyhověno žalobě zůstavitelky o vrácení daru, se jeví zcela logickým postup zůstavitelky, která pro případ své smrti naložila se svým majetkem takovým způsobem, kterým z dědictví vyloučila rodinu H., k jejímž příslušníkům si vytvořila negativní vztah“, že „v řízení bylo prokázáno, že předmětná závěť je právním úkonem učiněným zůstavitelkou svobodně (§37 odst. 1 obč. zák.)“ a že „žalobci ani netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že zůstavitelka závěť nepořídila svobodně, tedy že by k jejímu uzavření byla donucena fyzickým nátlakem nebo bezprávnou výhružkou“. Vycházel proto ze závěru, že „závěť zůstavitelky L. K. ze dne 24.5.2007 je platným právním úkonem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají, že „soud dostatečně nezjistil skutkový stav věci“, že „se nezabýval okruhem jejich tvrzení, mj. že zpráva MUDr. Drtinové ze dne 21.5.2007 je zcela záměrně antidatovaný falsifikát a že k provedení lékařské kontroly zůstavitelky v tomto datu nikdy skutečně nedošlo“, že „vadou řízení v podobě opomenutých důkazů je zatíženo již řízení před soudem první instance“, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak zcela nedostatečně odůvodněno a je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné“, že „soud první instance, jakož i soud odvolací, se ve svých rozhodnutích odchylují od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního v otázce důkazního břemene a míry prokazování v civilním soudním řízení“, že „z tvrzeného neunesení důkazního břemene automaticky dovozují prokázání tvrzení protistrany“ a že „ani soud první instance, ani soud odvolací je ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k neunesení důkazního břemene ohledně vad projevu vůle zůstavitelky nepoučil“. Předestřeli „otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebo jež má případně být ze strany dovolacího soudu posouzena jinak“, a to, „zda-li je k platnosti notářského zápisu vyžadováno zjištění totožnosti osob přítomných jeho pořízení a jejich zaznamenání jakožto svědků tohoto úkonu“. Namítají, že „zákon totiž nikde výslovně nezakazuje, aby účastník notářského zápisu činil předmětný projev vůle před svědky, i když k takovémuto projevu vůle nejsou zapotřebí“, že „opačný výklad by notáři umožňoval postupovat způsobem, jakým postupoval např. i v této konkrétní věci, tedy i přes to, že osoby přítomné pořízení notářského zápisu zde byly přítomny na výslovnou žádost zůstavitelky (dle jejich výpovědí), notář nijak neověřoval jejich totožnost, jejich vztah k zůstavitelce či prováděnému úkonu, jakož i jakýkoli důvod jejich přítomnosti“, že „notář je povinen alespoň do protokolu o pořízení notářského zápisu uvést, které osoby byly přítomny jeho pořízení a jaký byl jejich poměr k věci“ a že „notář byl podle jejich názoru povinen ověřit, zda-li je sepsání notářského zápisu, v tomto případě závěti, přítomen případný dědic nebo jeho zástupce“. Závěrem svého dovolání uvedli, že „zásadní právní význam lze však napadenému rozhodnutí přiznat i z toho důvodu, že jím došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku odvolací instance“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) navrhl, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl, a aby mu přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 21.9.2015, č.j. 21 Cdo 1929/2015-554, dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.) a rozhodl, že „žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Denisy Ihlové, advokátky se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení“ (výrok II.) . Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, když uzavřel, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 tohoto zákona, a že v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobcem a) Ústavní soud nálezem ze dne 5.4.2016, sp. zn. I. ÚS 3851/15, rozhodl, že „usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015, č.j. 21 Cdo 1929/2015-554, a to částí jeho výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a výrokem II, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, a toto usnesení „v části výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a výroku II“ zrušil a „ve zbytku“ ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud předně konstatoval, že „se neztotožňuje s hodnocením obsahu dovolání stěžovatele“ dovolacím soudem, jemuž vytknul, že „jakkoliv lze přisvědčit, že významná část argumentace stěžovatele směřovala vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nelze přehlédnout, že v dovolání formuloval i námitky vztahující se k právnímu posouzení věci, konkrétně k otázce platnosti notářského zápisu, kterým byla pořízena závěť pozůstalé“. Ústavní soud v první řadě vycházel ze závěru, že „dovolací důvod byl tedy zjevně řádně uplatněn, pročež neobstojí opačný závěr dovolacího soudu o existenci vady dovolání, pro kterou nelze pokračovat v řízení“, a že „takovýto závěr nemá v obsahu dovolání potřebnou oporu a lze v něm spatřovat exces, v jehož důsledku bylo stěžovateli – za předpokladu, že jeho dovolání mělo i další náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu – upřeno posouzení jeho dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, popř. též jeho meritorní projednání a rozhodnutí o něm“. Konečně uzavřel, že „v dalším řízení bude povinností Nejvyššího soudu opětovně posoudit dovolání z hlediska zákonem stanovených náležitostí, tentokrát však již bude tento soud vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu, podle něhož způsob, jakým stěžovatel vymezil důvod dovolání, nezakládá jeho vadu“, a že „tímto nálezem nijak nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti, potažmo důvodnosti dovolání“.
Ve vyjádření ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky nálezem Ústavního soudu žalovaný 1) navrhl, aby dovolání bylo „jako zcela nedůvodné“ zamítnuto, když dovolací námitky ohledně platnosti notářského zápisu označil za „nesmyslné a vyfabulované“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu zjištěno, že zůstavitelka zemřela dne 3.11.2008, byla vdova, jejíž jediný syn J. K. zemřel dne 13.6.2004 bez zanechání potomků, a že žalovaná 2) byla její neteří a se žalobkyní c) žila ve společné domácnosti. Zůstavitelka pořídila dvě závěti ve formě notářského zápisu, a to závěť ze dne 10.2.2006, jíž „pro případ své smrti, za předpokladu, že jí budou vráceny nemovitosti, které darovala A. H., na základě pravomocného soudního rozhodnutí“, ustanovila dědici v závěti blíže specifikovaného majetku žalobce a) a b), žalované 1), 3), 4), 6) a V. J. jako právního předchůdce žalovaného 5), ve prospěch žalobkyně c) zřídila „věcné břemeno bezplatného užívání jedné místnosti v přízemí domu“ a prohlásila, že „v případě, kdy by ke dni svého úmrtí byla vlastníkem i jiného majetku, o kterém tuto závěť nepořizuje, odkazuje jej panu Z. H.“, a závěť ze dne 24.5.2007, jíž za dědice „veškerého svého majetku, zejména movitého a nemovitého“, ustanovila žalovaného 1), označila ji za „jedinou pravou a platnou“, odvolala „v plném rozsahu“ závěť ze dne 10.2.2006 a prohlásila, že „tuto závěť činí také na přání její sestry, aby ze svého majetku neodkazovala ničeho rodině H.“. Protože žalobci a), b) a c) neuznali platnost závěti ze dne 24.5.2007 s odůvodněním, že projev vůle zůstavitelky byl učiněn v duševní poruše, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18.5.2009, č.j. 27 D 14/2009-68, odkázal závětní dědice – pozůstalé synovce zůstavitelky Z. H. a M. H. a osobu se zůstavitelkou před její smrtí spolužijící E. V., aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti závětnímu dědici L. W. na určení, že „L. W. není dědicem a účastníkem dědického řízení po L. K.“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je třeba k platnosti závěti sepsané notářským zápisem podle ustanovení §476d obč. zák. považovat za svědky všechny osoby přítomné pořízení a zda je proto nutné zjišťovat jejich totožnost. Protože tato otázka hmotného práva dosud nebyla dovolacím soudem v daném kontextu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce a) je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 3.11.2008 a při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po ní v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §476d odst. 1 části věty před středníkem obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení §63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „not. ř.“), notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení §65 odst. 1 not. ř. je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu, a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.
Podle §66 not. ř. svědky totožnosti a svědky úkonu nemohou být osoby, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům, nebo osoby, které nemohou číst nebo psát. Dále jimi nemohou být osoby blízké účastníkům a osoby, které jsou na věci zúčastněny, a pracovníci notáře, který notářský zápis sepisuje.
Podle ustanovení §6 not. ř. notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.
Pro závěť zřízenou formou notářského zápisu ustanovení §476d odst. 1 obč. zák. žádné zvláštní náležitosti nepožaduje a postačí tedy k její platnosti, že je sepsána notářským zápisem o právním úkonu, který nemá vady, pro něž by byl neplatný z hlediska ustanovení obč. zák. o neplatných právních úkonech. Chybějí-li však u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchylovat ani v současnosti, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007).
V případě závěti sepsané notářským zápisem obecně nelze za nezbytnou náležitost považovat individualizaci svědka (jako osoby obligatorně zúčastněné úkonu sepisu závěti). Na rozdíl od allografní závěti (sepsané jiným způsobem než vlastní rukou) je totiž účast svědků pod sankcí neplatnosti formy pořízení výjimečně nutná jen tehdy, je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát (k tomu srov. ust. §65 odst. 1 not. ř.).
Hlavní význam institutu svědků přitom spočívá v jejich případném svědectví v soudním či jiném řízení, které se týká právního úkonu pojatého do notářského zápisu. Z tohoto důvodu nelze připustit za svědky ty osoby, o nichž je známo, že buď nemohly být svědky v občanském soudním řízení vůbec, nebo jejichž věrohodnost by mohla být zpochybněna (srov. §66 not. ř.). Z obdobných důvodů (srov. §476e obč. zák.) nelze připustit za svědky ani osoby přítomné pořízení závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou (§476b obč. zák.).
Podle ustálené judikatury, kterou zmiňuje i dovolatel, může být svědkem (ve smyslu ustanovení 476b obč. zák.) jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen. Určení svědka i jeho souhlas mohou být projeveny i konkludentně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, na které lze v obecné otázce „pověření“ osoby svědectvím při pořízení závěti odkázat i v posuzované věci).
Z notářského zápisu o pořízení závěti ze dne 24.5.2007 (ani z dalšího obsahu spisu) v projednávané věci žádná omezení zůstavitelky (nemožnost číst nebo psát), která by vyžadovala účast svědků tohoto úkonu, nevyplývají . Se skutečností, že sepsání závěti byly přítomny i další osoby, které - jak bylo prokázáno, aniž by žalobce a) tento skutkový závěr úspěšně popřel - do průběhu pořízení závěti nijak nezasahovaly, když L. V. „zůstavitelku na její žádost k JUDr. Dvořákovi zavezla“ a když „JUDr. Dvořák zůstavitelce žádnou právní pomoc neposkytoval a domluvil jí pouze schůzku s notářem“, se soudy správně vypořádaly tak, že „není pro posouzení platnosti závěti relevantní“. Navzdory názoru dovolatele proto nelze nic vytknout ani závěru soudů, že „notářský zápis obsahuje veškeré náležitosti“ uvedené v §63 odst. 1 not. ř., neboť mezi ně v daném případě povinně (ze zákona) nepatří identifikace osob přítomných sepisu závěti, údaj o ověření jejich totožnosti a jejich podpisy, nevystupují-li v některé z funkcí účastníků, jejich zástupců, svědků, důvěrníků nebo tlumočníků. Vzhledem k uvedenému není možné dojít ani k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (§134 o.s.ř.).
Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro nadbytečnost neprovedl všechny jím navrhované důkazy, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci, a když rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, napadá-li dále hodnocení důkazů (mimo jiné důkazu revizním znaleckým posudkem Psychiatrického centra Praha) a nesouhlasí-li rovněž se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o absenci duševní poruchy a o svobodné vůli zůstavitelky při pořízení závěti, přičemž z výsledků dokazování činí v tomto směru odlišná (jiná) skutková zjištění, na jejichž základě dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc, uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a proto v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že v těchto souvislostech nemůže být důvodná ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst., 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a) podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce a) bylo zamítnuto a dovolání žalobce b) bylo již dříve odmítnuto, a jsou proto povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1) náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., zrušena dnem 7.5.2013 a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému 1) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobci a) a b) jsou povinni náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.900,50 Kč zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) k rukám advokátky, která žalovaného 1) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu