ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1872.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1872/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně I. C. , zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, proti žalovanému Ing. R. Z. , zastoupenému JUDr. Viliamem Vidovičem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pod Letištěm č. 927/32, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 189/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 17 Co 258/2014-147, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viliama Vidoviče, advokáta se sídlem v Olomouci, Pod Letištěm č. 927/32.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2015, č. j. 17 Co 258/2014-147, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu právního úkonu, kterým je i smlouva o zřízení zástavního práva srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněného pod č. 81/2007 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2954/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 925/2012, z nichž vyplývá, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně, pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitka žalobkyně, že „byla subjektivně přesvědčena (v dobré víře) na základě rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově v dědickém řízení ze dne 29. 10. 2003, že nabývá vlastnictví k nemovitostem bez zástavního práva“ není důvodná, neboť ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně, ale jen v případech stanovených zákonem, a vzniklé zástavní právo (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013) působí proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (§164 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě poté, co již vzniklo zástavní právo, (po osobě, jež vlastnila věc v době, kdy k ní vzniklo zástavní právo – jak je tomu v projednávané věci).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu