ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2041.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2041/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce OSAN, obchodní podnik v likvidaci se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 164, IČO 00009563, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 507/8, proti žalovaným 1) Komerční bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, 2) ECOMEDIA plus, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Kominárska č. 2, 4, Slovenská republika, IČO 31686249, zastoupenému JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce č. 1289/7, a 3) Alba a. s. se sídlem v Praze 4, Levá č. 6/311, IČO 63998165, zastoupenému JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce č. 1289/7, o nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 62/2002, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2015 č. j. 39 Co 368/2007-256, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 39 Co 368/2007-256, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006 č. j. 21 C 62/2002-126, jímž bylo určeno, že žalovaná 1), žalovaný 2) a žalovaný 3) jsou povinni souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tzn. částky 2 985 510,80 Kč, která byla převzata do úschovy soudu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2001 č. j. Sd 29/2001-22, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6 725 Kč a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, ve výroku o věci samé změněn tak, že se zamítá žaloba o nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu úschovy, tj. částky 2 985 510,80 Kč převzaté do úschovy usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2001 č. j. Sd 29/2001-22, a ve výroku o soudním poplatku změněn tak, že se žalovaným soudní poplatek nevyměřuje, a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, není žalovaný 2) v části, v níž napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o věci samé, o soudním poplatku a o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1) a 3), oprávněn, neboť výroky rozsudku odvolacího soudu o věci samé a o nevyměření soudního poplatku žalovanému 2) bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného 2) a výroky o nevyměření soudního poplatku a o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1) a 3) se žalovaného 2) netýkají, a těmito výroky tak žalovanému 2) nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tyto výroky rozsudku zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 2) není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], přípustné, protože tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (náhradě nákladů řízení) nepřevyšujícím 50 000 Kč [z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému 2) v řízení vznikly náklady, které by přesáhly uvedenou částku].
Protože k podání dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o věci samé, o soudním poplatku a o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1) a 3) není žalovaný 2) oprávněn a protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 2) není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b) a §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu