ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2473.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2473/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po O. Z., zemřelém dne 13. února 2011, za účasti nezletilého V. Z. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, o žalobě pro zmatečnost podané V. Z. proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. května 2012, č. j. 13 D 89/2011-225, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 C 22/2012, o dovolání V. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2013, č. j. 10 Co 250/2013-47, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 C 22/2012-23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po O. Z., zemřelém dne 13.2.2011, Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 1,652.205,- Kč, výši dluhů 4,612.411,- Kč a výši předlužení dědictví částkou 2,960.206,- Kč a potvrdil, že celé dědictví „nabyl V. Z., s tím, že do výše nabytého dědictví odpovídá za dluhy dědické“.
Proti tomuto usnesení podal V. Z. u Okresního soudu v Jeseníku dne 2.8.2012 žalobu pro zmatečnost, doplněnou při jednání dne 7.1.2013, kterou se domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, protože „nebyl v řízení řádně zastoupen“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „je jediným dědicem po O. Z.“, že „dědictví je předlužené“, že „byl v řízení zastoupen svou matkou L. K., zákonnou zástupkyní“, která za něj „učinila úkony, kterými pro něj přijala dědictví a vzdala se i práva na odvolání“, že jej však „nemohla v řízení o dědictví zastupovat“, neboť „předmětem dědictví jsou i nemovitosti, jejichž spoluvlastníkem ve výši podílu 1/2 je i L. K.“, a z tohoto důvodu „vyvstal konflikt zájmů mezi V. Z. a jeho matkou“, když „dítě nechtělo dědictví přijmout, neboť bylo předluženo“, zatímco matka si chtěla přijetím dědictví pro syna zachovat „možnost dispozice s nemovitostmi“. V. Z. dále namítl, že „L. K. potřebovala k hmotněprávnímu úkonu - přijetí dědictví souhlas opatrovnického soudu“, který však „nebyl dán“, a proto jej „nemohla řádně zastupovat a přijmout dědictví“, a že uvedené skutečnosti byly známy notářce - soudní komisařce, která však „neučinila ničeho k ochraně zájmů nezletilého“.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 16.1.2013, č.j. 6 C 22/2012-23, zamítl „žalobu, kterou se nezletilý V. Z. domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, zrušeno“ a rozhodl, že „žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě zjištění, že celé dědictví - mimo další i spoluvlastnický podíl jedné poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník, na LV číslo 1174 pro obec Z. H. a katastrální území Z. H. v J., se stejným podílem na všech součástech a příslušenství „nabyl nezletilý V. Z.“, který byl „jediným zákonným dědicem zůstavitele“, že „druhým rovnodílným podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí je matka nezletilého“ a tito „v nemovitosti bydlí“, že „v řízení o projednání dědictví byl nezletilý zastoupen svou matkou“, která „jménem nezletilého dědictví po zůstaviteli po řádném poučení soudní komisařkou neodmítla“, a že „již v době předběžného šetření bylo matce známo, že zůstavitel zanechal rozsáhlé dluhy“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný důvod zmatečnosti „naplněn nebyl“, neboť dovodil, že „nezletilý neměl procesní způsobilost, a proto musel být v řízení zastoupen“, že „zákonným zástupcem nezletilého byla v řízení o projednání dědictví jeho matka“, že „jejich zájmy v kolizi z důvodu spoluvlastnictví nebyly“ a „souhlas opatrovnického soudu k přijetí dědictví matkou za nezletilého se nevyžaduje“, a tedy že „nezletilý byl v řízení o projednání dědictví po zemřelém otci zastoupen řádně“.
K odvolání V. Z. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.7.2013, č.j. 10 Co 250/2013-47, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a poté, co dovodil, že v případě zastoupení V. Z., který byl jediným zjištěným dědicem, jeho matkou „nenastala žádná kolize zájmů mezi nimi“, neboť „matka nezletilého nebyla dědicem po zůstaviteli a ani účastníkem dědického řízení“ a „v souvislosti s dědickým řízením jí žádná práva a povinnosti nevznikly“, že tam, kde se dědictví vypořádává rozhodnutím podle ustanovení §175q odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, „nelze uvažovat o možnosti střetu mezi zájmy nezletilého dítěte a jeho matkou, která ani není dědicem“, že „kolize nemohla nastat ani z důvodu, že matka je spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny nemovitostí, které jsou předmětem dědictví“, neboť „na jejím postavení jako podílové spoluvlastnice nemovitostí nemůže ničeho změnit, že dědic nabyl polovinu předmětných nemovitostí“, a že prohlášení zákonného zástupce nezletilého dědice o neodmítnutí dědictví „soud nemusí schvalovat“, neboť „účinky prohlášení dědice, že dědictví neodmítá, nejsou závislé jen na jeho prohlášení“, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „rozhodnutí o dědictví netrpí vytýkanou zmatečnostní vadou“ a dědický soud „zcela správně jednal v řízení s matkou nezletilého dědice“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. Z. dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel-li ze závěru, že nebyla-li matka účastníkem dědického řízení, nemohla být v kolizi se žalobcem, „hodnotí kolizi mezi zástupcem a zastoupeným zcela formálním způsobem“, ačkoliv jde o „konflikt zájmů dvou osob, které se potkaly ve zcela jiném vztahu, než je vztah účastníků v dědickém řízení“, že i úvaha ohledně nabytí spoluvlastnického podílu V. Z. na nemovitosti „je zjevně formálního charakteru“, přestože „matka - spoluvlastnice nemovitosti získává kontrolu nad dalším podílem na nemovitosti“, a to „fakticky vylučující svého nezletilého syna z rozhodování o nemovitosti“. Podle dovolatele musí být nezletilá osoba zastoupena a zástupcem nezletilého jsou ze zákona rodiče (případně rodič), kteří však dle zákona o rodině nezletilého nemůžou zastoupit v případě „pravděpodobnosti kolize zájmů“, jež v projednávané věci nastala tím, že „předmětem dědictví byly i nemovitosti, jejichž spoluvlastníkem ve výši podílu 1/2 je i L. K. - matka dovolatele“, která tak „mohla mít protichůdné zájmy z hlediska spoluvlastnického vztahu k předmětným nemovitostem se zájmy nezletilého dítěte“, a proto namítá, že „netřeba zkoumat, zda zde existuje skutečná kolize“, a odvolacímu soudu vytýká, že „nečinil vůbec žádného zkoumání pravděpodobnosti kolize“, čímž „porušil nejen právo na jeho řádné zastoupení, ale také jeho právo na spravedlivý proces, a odepřel mu možnost hájit svá práva“. Dovolatel má dále za to, že - bez ohledu na kolizi zájmů - matka „nemohla sama jednat za účastníka bez dalšího, tedy přijmout dědictví, ani jej odmítnout“, když „k platnosti takového úkonu matky by byl nutný souhlas opatrovnického soudu“ dle ustanovení §28 občanského zákoníku, neboť přijetí nebo odmítnutí dědictví „je bezpochyby podstatnou záležitostí týkající se nakládání s majetkem nezletilého“. Vzhledem k tomu, že „je zde dána pravděpodobnost střetu zájmů mezi rodičem a dítětem na základně ustanovení §37 odst. 1 zákona o rodině“, je dle dovolatele dán závěr, že zájmy takového rodiče jsou „z hlediska ustanovení §32 odst. 2 občanského soudního řádu v rozporu se zájmy zastoupeného“, a proto navrhuje, aby dovolací soud „zrušil napadené usnesení“ a „vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26.2.2014, č.j. 21 Cdo 4215/2013-86, dovolání V. Z. proti usnesení odvolacího soudu odmítl. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, když uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce řádného zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení o projednání dědictví „v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ (konkrétně s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.11.1981, sp. zn. Cpj 267/80, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 1982, a zprávě Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5.11.1975, sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976), a v závěru, že zájmy zákonné zástupkyně nezletilého a zájmy nezletilého nebyly v daném případě v rozporu již z důvodu, že zákonná zástupkyně nebyla účastníkem dědického řízení, „správné“. Dále dovolací soud dovodil, že v rozsahu, v němž dovolatel zpochybňuje právní posouzení otázky, která nebyla pro posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
Na základě ústavní stížnosti podané V. Z. Ústavní soud nálezem ze dne 17.5.2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14, rozhodl, že „usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014, č.j. 21 Cdo 4215/2013-86, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, toto usnesení zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud předně konstatoval, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je „povinnost soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům“, tj. i k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a dovodil, že V. Z. „naplnil požadavky judikatury Nejvyššího soudu“, neboť „formuloval konkrétní právní otázku, jež podle něj nebyla dosud řešena dovolacím soudem“, a „předestřel argumenty ve prospěch závěru o možnosti vzniku kolize zájmů“. Dovolacímu soudu však vytknul, že „považoval v dané věci pro posouzení otázky (možné) existence kolize zájmů za rozhodující jen a pouze skutečnost, zda matka byla vedle nezletilého V. Z. účastnicí dědického řízení či nikoliv“, že se „jinými otázkami nezabýval a nepovažoval je za relevantní“ a že, odkázal-li při řešení V. Z. nastolené otázky na jeho ustálenou rozhodovací praxi - stanovisko a zprávu, z těchto „taková konkluze nevyplývá“, neboť tato rozhodnutí „neobsahují vyčerpávající výčet možných případů vzniku kolize zájmů v dědickém řízení mezi nezletilým dítětem a jeho zákonným zástupcem“, ani jimi „není vyloučeno, že by kolize zájmů nemohla vzniknout i za situace, kdy k souběhu účastenství nedochází“, přičemž ani ze zákona o rodině „nevyplývá, že by jediným hlediskem pro možnou kolizi zájmů mělo být souběžné účastenství“, a ani sám Nejvyšší soud v řízeních týkajících se jiných typů řízení než řízení dědického „nezkoumal pouze souběh účastenství dítěte a jeho rodiče v řízení“, například když „zohlednil charakter řízení“ nebo když „byla rozhodná vzájemná podmíněnost uplatňovaných nároků“. Ústavní soud proto uzavřel, že závěr Nejvyššího soudu, že dovoláním formulovaná otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, „ztrácí oporu“ a z důvodu absence odkazu na přiléhavou judikaturu usnesení dovolacího soudu „obsahuje nijak blíže nevyložený (neodůvodněný) právní závěr“, dle kterého nebyla-li matka V. Z. souběžně s ním účastnicí dědického řízení, nemohlo dojít nikdy (za žádných okolností) ke kolizi zájmů, přičemž „toto obecné konstatování ani věcně nereaguje a neřeší dovoláním formulovanou právní otázku, zda poloviční spoluvlastnictví matky k jedné z věcí zahrnutých do dědictví nemohlo potenciálně ovlivnit její projevy (úkony) při zastupování V. Z. týkající se celého dědictví“, a z těchto důvodů shledal porušení práva V. Z. na spravedlivý proces před dovolacím soudem a ústavní stížnosti vyhověl a usnesení dovolacího soudu zrušil. Z důvodu „minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů“ považoval Ústavní soud ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí krajského a okresního soudu za „předčasný“ a ústavní stížnost v tomto rozsahu „odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že jde o usnesení, proti kterému je podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 17.5.2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14, dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost podanou proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní - jak vyplývá z Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen „OSŘ“).
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
Z citovaného usnesení v první řadě vyplývá, že žalobou pro zmatečnost může být napadeno jen takové rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno. V projednávané věci bylo původní řízení skončeno usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.5.2012, č.j. 13 D 89/2011-225, jímž byla určena obvyklá cena, výše dluhů a výše předlužení dědictví po zůstaviteli O. Z. (výrok I.) a potvrzeno nabytí celého dědictví nezletilému V. Z. (výrok II.).
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Jednou z podmínek řízení je procesní způsobilost účastníka řízení samostatně jednat před soudem; dle ustanovení §20 odst. 1 OSŘ každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem (srov. §22 OSŘ). Zástupcem účastníka však nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. §32 odst. 2 OSŘ). Není-li zastoupena fyzická osoba, která jako účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, ustanoví jí předseda senátu opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. Stejně se postupuje, stanoví-li tak zvláštní předpis (srov. §29 odst. 1 OSŘ).
Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné [srov. §8 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (k tomu srov. §3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.); dále jen „obč. zák.“]. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (srov. §9 obč. zák.).
Pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci (srov. §26 obč. zák.). Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině (srov. §27 odst. 1 obč. zák.). Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce (srov. §30 obč. zák.), tzv. kolizního opatrovníka.
Rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé [srov. §36 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2011 (k tomu srov. §3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.); dále jen „zákon o rodině“]. Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí (dále jen "orgán sociálně-právní ochrany dětí") [srov. §37 zákona o rodině].
Z uvedených ustanovení vyplývá, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou jeho rodiče, kteří mohou tuto svoji funkci plnit, nebrání-li tomu nějaká další okolnost, jíž je podle zákona hrozba střetu nebo střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že není rozhodující samotný (již nastalý a soudem zjištěný) střet zájmů, ale že střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi je dán i v případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí, přičemž o takovou situaci se zpravidla jedná, jsou-li nároky či povinnosti rodiče a nezletilého dítěte v řízení vzájemně podmíněny (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.10.2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89, ročník 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, ročník 2016), či jsou-li rodiče i děti účastníky jednoho řízení, jako tomu může být například právě v dědickém řízení, jestliže dědí rodič dítěte i dítě samotné (k tomu srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině / Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. C. H. Beck, 2009, str. 140). Pro takový případ zákon počítá s tím, že právní úkon učiní či v příslušném řízení bude za dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník, ustanovený soudem, který se v rozsahu, v jakém je oprávněn za dítě jednat, stává namísto rodiče zákonným zástupcem nezletilého.
V. Z. v dovolání především namítá, že v dědickém řízení po zemřelém otci, jehož byl jediným dědicem a tak i jediným účastníkem řízení, jej jeho matka „nemohla zastupovat“, neboť zde „existovala překážka vyplývající z hmotněprávní úpravy zastoupení vyjádřená v ustanovení §37 odst. 1 zákona o rodině“, když „pravděpodobnost“ kolize zájmů „nastala“ především z důvodu, že „matka mohla mít protichůdné zájmy z hlediska spoluvlastnického vztahu k předmětným nemovitostem se zájmy nezletilého V. Z.“.
V projednávaném případě je z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 13 D 89/2011 zřejmé jednak, že v řízení o dědictví po zůstaviteli O. Z. byl nezletilý V. Z. zastoupen svou matkou L. K. jako svou zákonnou zástupkyní, která nebyla účastnicí dědického řízení, neboť zůstavitel zemřel jako svobodný, bez zanechání závěti a dědické právo po zůstaviteli vyplývající z první skupiny zákonné dědické posloupnosti svědčilo pouze nezletilému synovi V. Z., za kterého jeho matka neodmítla dědictví a jehož postavení tak vylučovalo dědická práva všech dalších osob, které by přicházely v úvahu jako zákonní dědicové zůstavitele, jednak, že matka nezletilého V. Z. – L. K. byla ve výši podílu 1/2 spoluvlastnicí nemovitostí - rozestavěné budovy na pozemku parc. č. 1515/5, a pozemků parc. č. 1515/2, orná půda, parc. č. 1515/3, orná půda, parc. č. 1515/5, zastavěná plocha a nádvoří, se stejným podílem na všech součástech a příslušenství - zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1174 pro obec Z. H. a k.ú. Z. H. v J., které v rozsahu druhé poloviny spoluvlastnického podílu patřily do dědictví po zůstaviteli.
Odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a souhlasil i s jeho právními závěry, přičemž také dospěl k závěru, že „kolize nemohla nastat“ ani z důvodu spoluvlastnictví nemovitostí, neboť nabytí poloviny nemovitostí patřících do dědictví nezletilým V. Z. „nemůže na postavení matky jako podílové spoluvlastnice nemovitostí ničeho změnit“. Odvolací soud však přehlíží, že V. Z. v projednávané věci nenamítá, že by došlo ke změně výše spoluvlastnického podílu jeho matky L. K. na předmětných nemovitostech, nýbrž namítá pravděpodobnost vzniku střetu jeho zájmů se zájmy jeho matky právě z toho důvodu, že L. K. je nejen podílovou spoluvlastnicí ve výši podílu 1/2 na předmětných nemovitostech, jejichž druhý spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 patří do dědictví po zůstaviteli, ale že je již jedinou zákonnou zástupkyní nezletilého V. Z., a proto pouze jí samotné náleží rodičovská zodpovědnost zahrnující mimo jiné práva a povinnosti při správě jmění nezletilého V. Z. (srov. §31 a násl. zákona o rodině a §28 obč. zák.), tedy včetně jmění, které V. Z. nabývá z dědictví po zůstaviteli. Za situace, kdy se - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolací soud (stejně tak ani soud prvního stupně, na jehož zjištěný skutkový stav odvolací soud v napadeném usnesení odkázal) blíže nezabýval okolnostmi významnými pro závěr o možné pravděpodobnosti střetu zájmů nezletilého V. Z. a jeho matky L. K. mimo jiné z důvodu, že L. K., která je podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí patřících ve výši podílu 1/2 do dědictví po zůstaviteli, náleží také práva a povinnosti při správě jmění nezletilého V. Z., je jeho závěr o tom, že kolize „nemohla nastat“, předčasný, a proto také nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jeseníku) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu