ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2501.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2501/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu práce České republiky v Praze 7 – Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, proti žalovanému KODE TRANS s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 794/21, IČO 26864592, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií č. 1364/20, o 24 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 59/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015 č. j. 16 Co 162/2014-80, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 20. 8. 2013 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 7. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vyhláškou ze dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 12083/2013 zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení, které bylo usnesením ze dne 9. 5. 2013, jež nabylo právní moci dne 30. 5. 2013, zastaveno, že zaměstnanec žalovaného I. D., podal u žalobkyně dne 30. 4. 2013 žádost o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, že žalobkyně dopisem ze dne 3. 5. 2013 doručeným do datové schránky fikcí dne 13. 5. 2013 vyzvala žalovaného podle §7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, který však žalovaný nedoložil, a že platebním poukazem ze dne 1. 7. 2013 č. j. MPSV-UP/6075755/13/AIS-ZAM dala žalobkyně pokyn k převedení finančních částek pro Českou správu sociálního zabezpečení ve výši 1 560 Kč, zdravotní pojišťovnu ve výši 1 080 Kč, Generální finanční ředitelství ve výši 4 860 Kč a mzdy žadateli I. D. ve výši 16 500 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 8. 7. 2013 č. j. MPSV-ÚP/82354/13/OT doručeným do datové schránky dne 8. 7. 2013 vyzvala žalovaného k úhradě vyplacených mzdových nároků a odvodů v celkové výši 24 000 Kč ve lhůtě 15 pracovních dnů od doručení. Žalovaný výzvě nevyhověl a od 30. 7. 2013 je s úhradou v prodlení.
Žalovaný zejména namítal, že „žalovaná částka“ byla žalobkyní vyplacena bývalému zaměstnanci žalovaného I. D. neoprávněně, neboť I. D. podal návrh na zahájení insolvenčního řízení proti žalovanému účelově, aby splňoval podmínky dané zákonem č. 118/2000 Sb. a tím neoprávněně dosáhl výplaty mezd od žalobkyně, že o účelovosti jeho jednání svědčí také fakt, že již dne 30. 4. 2013 vzal svůj návrh na zahájení insolvenčního řízení zpět, že veškeré jeho nároky na výplatu mezd za uplatňovaná období leden 2013, únor 2013 a březen 2013 byly řádně uhrazeny včetně všech povinných odvodů za zaměstnance a že žalobkyně by měla postupovat v souladu s ustanovením §14 zákona č. 118/2000 Sb. a svůj uplatněný nárok požadovat po zaměstnanci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 185 C 59/2013-47 žalobě vyhověl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice „na účet České republiky – Okresního soudu v Ostravě“ na soudním poplatku 1 200 Kč. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení na návrh zaměstnance žalovaného I. D., který dne 30. 4. 2013 podal u žalobkyně žádost o uspokojení mzdových nároků vůči žalovanému podle zákona č. 118/2000 Sb., že žalobkyně zaslala žalovanému dne 3. 5. 2013 do datové schránky výzvu k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, která byla žalovanému doručena fikcí dne 13. 5. 2013, že žalovaný požadovaný seznam žalobkyni nedoložil, že žalobkyně proto vyplatila zaměstnanci I. D. nevyplacenou mzdu ve výši 16 500 Kč a odvedla za něj pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 560 Kč, pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 1 080 Kč a zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti ve výši 4 860 Kč za měsíce leden až březen 2013, že dne 30. 4. 2013 zaměstnanec I. D. žalovanému písemně potvrdil, že mu žalovaný nic nedluží, a že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 5. 2013, které nabylo právní moci dne 30. 5. 2013, zastavil insolvenční řízení pro zpětvzetí návrhu ze dne 30. 4. 2013. Dovodil, že to, že zaměstnanec žalovaného I. D. zjevně podal šikanózní insolvenční návrh na žalovaného, který mu nedlužil mzdu, nelze dávat žalobkyni k tíži, neboť zákon č. 118/2000 Sb. ukládá žalobkyni v §7 odst. 1 větě prvé neprodleně od uplatnění nároku zaměstnance vyzvat zaměstnavatele k předložení seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, což žalobkyně dne 3. 5. 2013 na základě uplatnění nároku I. D. ze dne 30. 5. 2013 učinila. Protože žalovaný na tuto výzvu, která mu byla doručena dne 13. 5. 2013, ve lhůtě stanovené v §7 odst. 1 větě druhé zákona č. 118/2000 Sb. ani jindy nereagoval, byla žalobkyně povinna v souladu s §9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. vyplatit I. D. mzdový nárok ve výši minimální mzdy, což také učinila. Soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 118/2000 Sb. žalobkyni neumožňuje jiný postup a že pouze žalovaný disponoval důkazy, že I. D. vznáší mzdový nárok neoprávněně, které však žalobkyni nepředložil. Shledal, že žalobkyně bez součinnosti žalovaného neměla jak zjistit neoprávněnost mzdového nároku I. D., neboť z insolvenčního rejstříku tato skutečnost nevyplývá (zpětvzetí insolvenčního návrhu není odůvodněno), a že se proto neuplatní ustanovení §14 zákona č. 118/2000 Sb., nýbrž povinnost žalovaného uhradit žalobkyni finanční prostředky vyplacené I. D. podle §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 16 Co 162/2014-80 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žaloba se zamítá, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek jej změnil tak, že žalovanému se tato povinnost neukládá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12 623 Kč k rukám advokátky JUDr. Dalily Pelechové. Poté, co dovodil, že na „úřad práce“ podle §11 odst. 3 věty první zákona č. 118/2000 Sb. přechází „toliko existující“ mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli, odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanec žalovaného I. D. věděl nebo musel z okolností předpokládat, že se v případě peněžních prostředků, které mu vyplatil „úřad práce“, jedná o částky nesprávně určené, a že žalobkyně proto měla postupovat podle §14 zákona č. 118/2000 Sb., neboť předmětný mzdový nárok I. D. za měsíce leden až březen 2013 zanikl [splněním dluhu, jak je zřejmé z písemného potvrzení I. D. ze dne 30. 4. 2014 (správně 30. 4. 2013), ve kterém uvedl, že mu žalovaný k tomuto dni nic nedluží] ještě předtím, než mu žalobkyně vyplatila peněžní prostředky a odvedla srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů, a proto nemohlo podle §11 odst. 3 věty první zákona č. 118/2000 Sb. dojít k přechodu mzdového nároku I. D. na žalobkyni, která tak není oprávněna domáhat se vůči žalovanému podle §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. zaplacení peněžních prostředků vyplacených I. D. a částek odpovídajících srážkám a odvodům, které odvedla podle zvláštních právních předpisů. Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný nesplnil povinnosti uvedené v §7 zákona č. 118/2000 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že vyplatit mzdu ve výši rovnající se minimální mzdě je žalobkyně povinna podle zákona č. 118/2000 Sb. nejen v případě, že žalovaný nesplní povinnost uvedenou v §7 tohoto zákona, ale také v případě, kdy nesouhlasí výše žadatelem uplatňovaných mzdových nároků s vykázáním předloženým žalovaným nebo insolvenčním správcem a nelze-li výši mzdového nároku prokázat. Uvedla, že, postupuje-li žalobkyně při výplatě finančních prostředků podle zákona č. 118/2000 Sb., pak na ni podle §11 odst. 3 tohoto zákona přechází mzdový nárok žadatele do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků, a že žalovaný nepředložil jediný důkaz o tom, že vyplatil žadateli mzdu nebo její část za měsíce leden, únor a březen 2013 a provedl řádně také zákonné odvody. Nebylo-li prokázáno, že žadateli byly dlužné mzdy za uplatněné období vyplaceny, kdy a v jaké výši, nelze podle názoru žalobkyně tvrdit, že je nepochybné, že věděl nebo musel předpokládat, že se jedná o částky nesprávně určené. Dovolatelka zdůraznila, že byla povinna vyplatit dlužné mzdy „v minimální výši“ i v případě, že nelze výši mzdového nároku prokázat (§9 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb.), a že „bez poskytnutí údajů žalovaným v průběhu správního řízení, když také žadateli neposkytl příslušné doklady o výplatě mzdy, je nemožné ve správním řízení prokázat, zda a jaká částka byla žadateli prokazatelně vyplacena, a tedy, zda mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 24 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 30. 7. 2013 do zaplacení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl, neboť odvolací soud věc posoudil zcela správně a „zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu konstatoval, že na žalobkyni přechází toliko mzdový nárok existující, nikoliv zaniklý z důvodu zaplacení“. Žalovaný má za to, že z porušení ustanovení §7 zákona č. 118/2000 Sb. nelze vyvozovat zánik povinnosti zaměstnance k vrácení poskytnutých finančních prostředků, že takové jednání má za následek pouze vznik správně právní odpovědnosti zaměstnavatele, že „z dikce zákona vyplývá, že se jedná o speciální úpravu institutu bezdůvodného obohacení, jehož účelem je stanovení práv a povinností při plnění žalobkyně za jiného“, a že nelze dovozovat, že zákonodárce měl v úmyslu dát žalobkyni možnost uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči dvěma subjektům či jí dát možnost volby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení na návrh jeho zaměstnance I. D., který dne 30. 4. 2013 podal u žalobkyně žádost o uspokojení mzdových nároků vůči žalovanému podle zákona č. 118/2000 Sb., že žalobkyně zaslala žalovanému dne 3. 5. 2013 do datové schránky výzvu k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků, která byla žalovanému doručena fikcí dne 13. 5. 2013, že žalovaný požadovaný seznam žalobkyni nepředložil, že žalobkyně proto vyplatila I. D. nevyplacenou mzdu ve výši 16 500 Kč (5 500 Kč za jeden měsíc) a odvedla za něj pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 560 Kč, pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 1 080 Kč a zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti ve výši 4 860 Kč za měsíce leden až březen 2013, že I. D. žalovanému dne 30. 4. 2013 písemně potvrdil, že mu žalovaný nic nedluží, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 5. 2013, které nabylo právní moci dne 30. 5. 2013, zastavil insolvenční řízení ohledně žalovaného pro zpětvzetí návrhu ze dne 30. 4. 2013, že žalobkyně dopisem ze dne 8. 7. 2013 vyzvala žalovaného k úhradě vyplacených mzdových nároků a odvodů v celkové výši 24 000 Kč ve lhůtě 15 pracovních dnů od doručení výzvy a že žalovaný této výzvě nevyhověl.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je zaměstnavatel povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky odvedl podle zvláštních právních předpisů, jestliže soud pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu podaném na zaměstnavatele jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době vyplacení finančních prostředků žalobkyní zaměstnanci žalovaného I. D. – podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“).
Zaměstnanec – nepatří-li mezi zaměstnance uvedené v ustanovení §2 zákona č. 118/2000 Sb., na které se tento zákon nevztahuje - má v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 118/2000 Sb. právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti (§1a zákona č. 118/2000 Sb.). Zaměstnancem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v rozhodném období, mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem; rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, ve kterém bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i 3 kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a 3 kalendářní měsíce následující po tomto měsíci [§3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb.]. Mzdovými nároky se rozumějí mzda (plat), její náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměna, popřípadě její náhrada, která zaměstnanci náleží podle dohody o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohody o pracovní činnosti, jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti [§3 písm. b) zákona č. 118/2000 Sb.]. Zaměstnavatel je pro účely zákona č. 118/2000 Sb. v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele (tj. zaměstnavatele, který vedle provozování činnosti na území České republiky provozuje činnost na území nejméně jednoho dalšího členského státu Evropské unie) také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie [§3 písm. c) a d) zákona č. 118/2000 Sb.].
Zaměstnanec může požádat o uspokojení svých mzdových nároků kteroukoliv krajskou pobočku (pobočku pro hlavní město Prahu) Úřadu práce České republiky (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“) nebo kontaktní pracoviště této pobočky (srov. §4 odst. 1 větu první zákona č. 118/2000 Sb.). Mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období (§5 odst. 1 věta první zákona č. 118/2000 Sb.). Celková výše mzdových nároků vyplacených jednomu zaměstnanci, včetně doplatku podle §9 odst. 7 zákona č. 118/2000 Sb., nesmí překročit za 1 měsíc jeden a půl násobek rozhodné částky, kterou vyhlašuje a zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů vždy s účinností od 1. května kalendářního roku na dobu 12 kalendářních měsíců, a to ve výši průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok; vychází se z rozhodné částky platné v den vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo v den podání insolvenčního návrhu (srov. §5 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb.). Zaměstnanec uplatní mzdové nároky u krajské pobočky Úřadu práce nebo kontaktního pracoviště krajské pobočky Úřadu práce písemnou žádostí, ve které uvede zejména své jméno, rodné číslo nebo datum narození, adresu bydliště, označení zaměstnavatele, sídlo nebo místo jeho podnikání nebo jeho bydliště, výši uplatňovaných mzdových nároků, údaje potřebné pro výpočet daně z příjmů, kalendářní měsíce rozhodného období, za které uplatňuje mzdové nároky, a způsob jejich výplaty, případně označení účtu u peněžního ústavu, na který by částka odpovídající výši mzdových nároků měla být bezhotovostně převedena, a označení zdravotní pojišťovny, v jejíž prospěch se provádí odvody podle zvláštních právních předpisů; součástí žádosti mohou být i doklady, kterými může být prokázána výše uplatňovaných mzdových nároků; při uplatnění mzdových nároků je zaměstnanec povinen prokázat dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (srov. §6 zákona č. 118/2000 Sb.).
Krajská pobočka Úřadu práce místně příslušná podle §4 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb. neprodleně od uplatnění mzdových nároků alespoň jedním ze zaměstnanců písemně vyzve zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců za rozhodné období; zaměstnavatel [popřípadě předběžný správce nebo insolvenční správce (dále jen „správce“), který vykonává práva a povinnosti zaměstnavatele ohledně zaměstnanců] je povinen této výzvě v uvedené lhůtě vyhovět a současně prokázat krajské pobočce Úřadu práce, zda provedl v rozhodném období u zaměstnance srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů (srov. §7 zákona č. 118/2000 Sb.). Souhlasí-li výše mzdových nároků a doba, za kterou zaměstnanec uplatňuje mzdové nároky, s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem nebo správcem, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce do 10 dnů od předložení tohoto vykázání zaměstnavatelem nebo správcem oznámí zaměstnanci termín, způsob jejich uspokojení a údaj o období, za které mzdové nároky uspokojí, a dá peněžnímu ústavu příkaz k úhradě (§8 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb.); před uspokojením mzdových nároků z nich provede srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů, které měl provést zaměstnavatel za zaměstnance za příslušná měsíční období (srov. §10 odst. 1 větu první zákona č. 118/2000 Sb.). Nesouhlasí-li výše zaměstnancem uplatňovaných mzdových nároků za 1 měsíc s vykázáním předloženým krajské pobočce Úřadu práce zaměstnavatelem nebo správcem, úřad práce rozhodne o přiznání mzdového nároku zaměstnance za tento měsíc v prokázané výši; nelze-li výši mzdového nároku prokázat, přizná Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce mzdový nárok ve výši odpovídající minimální mzdě platné ke dni vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo ke dni podání insolvenčního návrhu (§9 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb.). Nesouhlasí-li doba, za kterou zaměstnanec uplatňuje mzdové nároky, s údaji uvedenými zaměstnavatelem nebo správcem, uspokojí Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce mzdové nároky pouze za dobu, která je nesporná (§9 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb.).
Jestliže zaměstnavatel nebo správce nesplnil povinnosti uvedené v §7 zákona č. 118/2000 Sb. a zaměstnanec při uplatnění mzdových nároků předložil doklady, které jejich výši, jakož i dobu, za kterou je uplatňuje, prokazatelně osvědčují, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce rozhodne o přiznání mzdových nároků za dobu a ve výši, kterou uplatnil zaměstnanec (§9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb.). Jestliže zaměstnavatel nebo správce nesplnil povinnosti uvedené v §7 zákona č. 118/2000 Sb. a zaměstnanec při uplatnění mzdových nároků nepředložil doklady, které jejich výši prokazatelně osvědčují, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce rozhodne a přizná zaměstnanci měsíční mzdový nárok ve výši částky rovnající se minimální mzdě platné ke dni vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo ke dni podání insolvenčního návrhu (srov. §9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb.). Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce předá peněžnímu ústavu příkaz k úhradě nejpozději do 5 pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §9 odst. 8 zákona č. 118/2000 Sb.) a z přiznaného mzdového nároku provede srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů (srov. §10 odst. 1 větu druhou zákona č. 118/2000 Sb.).
Na Úřad práce České republiky přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli; bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v insolvenčním řízení (srov. §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb.). Povinnost zaměstnavatele uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v rozsahu, v němž tyto pohledávky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení, zaniká dnem právní moci usnesení, jímž se insolvenční řízení končí; to neplatí a zaměstnavatel je povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci a částky odpovídající odvedeným srážkám a odvodům v případech, kdy soud pravomocně a) rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, b) rozhodl o tom, že dlužník není v úpadku, c) zrušil konkurs z jiného důvodu než po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k jejich úhradě (srov. §12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb.). Zaměstnavatel je též povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci a částky odpovídající odvedeným srážkám a odvodům v případě, že moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení zaniklo, aniž bylo zahájeno insolvenční řízení (srov. §12 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb.). Zaměstnanec je povinen vrátit Úřadu práce České republiky finanční prostředky včetně úroků z prodlení, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 týdnů ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl; o vrácení těchto částek Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce rozhodne do 3 let od jejich přiznání, jinak právo zanikne (§14 věty první a druhá zákona č. 118/2000 Sb.).
Vznik povinnosti zaměstnavatele uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech uvedených v ustanovení §12 odst. 2 a 3 zákona č. 118/2000 Sb. je důsledkem toho, že na Úřad práce České republiky – jak vyplývá z ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. - přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Vzhledem k tomu, že právo zaměstnance, aby jeho splatný mzdový nárok nevyplacený mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, uspokojil v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 118/2000 Sb. místo zaměstnavatele Úřad práce České republiky, vzniká – jak vyplývá z ustanovení §1a a §3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb. - dnem následujícím po dni, kdy na zaměstnavatele bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice (u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie), dochází tímto dnem též k přechodu mzdového nároku zaměstnance, který o jeho uspokojení požádal krajskou pobočku Úřadu práce, vůči zaměstnavateli na Úřad práce České republiky, a to do výše peněžních prostředků, které budou následně vyplaceny zaměstnanci a odvedeny podle zvláštních právních předpisů. Vyplatí-li zaměstnavatel mzdový nárok zaměstnanci až po přechodu tohoto nároku na Úřad práce České republiky (tedy v době, kdy již zaměstnanec vůči zaměstnavateli tento nárok nemá), jeho povinnost uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, tím v případech uvedených v ustanovení §12 odst. 2 a 3 zákona č. 118/2000 Sb. nezaniká a v rozsahu, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na uspokojení mzdového nároku vůči Úřadu práce České republiky, se jedná o neprávem vyplacenou částku, jejíž vrácení se zaměstnavatel může po zaměstnanci domáhat za podmínek uvedených v ustanovení §331 zákoníku práce.
V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že dne 29. 4. 2013 bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno ohledně žalovaného insolvenční řízení na návrh jeho zaměstnance I. D., který dne 30. 4. 2013 podal u žalobkyně žádost o uspokojení mzdových nároků vůči žalovanému za měsíce leden až březen 2013 podle zákona č. 118/2000 Sb., že dne 30. 4. 2013 žalobce písemně žalovanému potvrdil, že mu k tomuto dni nic nedluží, a že insolvenční řízení ohledně žalovaného bylo z důvodu zpětvzetí návrhu pravomocně zastaveno. Za těchto okolností bylo pro posouzení, zda došlo k přechodu těchto mzdových nároků zaměstnance I. D. na Úřad práce České republiky a ke vzniku povinnosti žalovaného uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené I. D. podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky odvedl podle zvláštních právních předpisů, významné, kdy žalovaný mzdové nároky zaměstnance I. D. podle potvrzení žalovaného ze dne 30. 4. 2013 uspokojil. Jestliže by se tak stalo přede dnem 30. 4. 2013 následujícím po dni, kdy byl na žalovaného podán insolvenční návrh u Krajského soudu v Ostravě (dne 29. 4. 2013), nevzniklo by I. D. – jak vyplývá z výše uvedeného – právo na uspokojení jeho mzdových nároků vůči žalovanému Úřadem práce České republiky, a nemohlo by tedy ani dojít k přechodu jeho mzdových nároků na Úřad práce České republiky a ke vzniku povinnosti žalovaného uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené I. D. a odvedené podle zvláštních právních předpisů. V takovém případě by zaměstnanec I. D. byl povinen finanční prostředky včetně úroků z prodlení Úřadu práce České republiky za podmínek uvedených v ustanovení §14 zákona č. 118/2000 Sb. vrátit. Poskytl-li by však žalovaný I. D. plnění odpovídající jeho mzdovému nároku až poté, co byl na žalovaného podán insolvenční návrh (až po přechodu tohoto nároku na Úřad práce České republiky), byl by povinen – vzhledem k tomu, že o insolvenčním návrhu podaném na žalovaného bylo pravomocně rozhodnuto jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku - uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené I. D. podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky odvedl podle zvláštních právních předpisů.
Protože tím, kdy žalovaný uspokojil mzdové nároky zaměstnance I. D. za měsíce leden až březen 2013, se odvolací soud nezabýval, je jeho závěr, že nemohlo dojít k přechodu mzdového nároku I. D. na žalobkyni, která tak není oprávněna domáhat se vůči žalovanému zaplacení peněžních prostředků vyplacených I. D. a částek odpovídajících srážkám a odvodům, které odvedla podle zvláštních právních předpisů, předčasný, a tedy nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu