ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.257.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 257/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. B. , zemřelém dne 8. března 2009, za účasti 1) Ing. P. B. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Čujkovova č. 1736/30, a 2) nesvéprávného P. B. , zastoupeného Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou zaměstnanou u Mgr. Pavla Bobka, advokáta se sídlem v Praze 6, Muchova č. 223/9, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 820/2009, o dovolání Petra Bednaříka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2015, č. j. 10 Co 1126/2012-367, takto:
I. Dovolání Petra Bednaříka se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po J. B., zemřelém dne 8.3.2009, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8.4.2009, č.j. 99 D 820/2009-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena Mgr. Eva Studentová, notářka v Ostravě (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4.8.2009, č.j. 99 D 820/2009-73, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 2,651.268,14 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2,651.268,14 Kč; schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví tak, že dědictví po zůstaviteli nabývá Ing. P. B. a že P. B. „z dědictví po zůstaviteli nenabývá ničeho, neboť úhradu svého dědického podílu nežádá“; stanovil odměnu soudní komisařky Mgr. Evy Studentové ve výši 19.560,- Kč, její hotové výdaje ve výši 164,- Kč, ostatní výdaje ve výši 90,- Kč a DPH 19% ve výši 3.748,- Kč, celkem 23.562,- Kč, a povinnost k jejich úhradě uložil Ing. P. B.; současně rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě zjištění, že zůstavitel „zemřel jako vdovec“ a „závěť nezanechal“, že „jako jediní dědicové ze zákona v I. dědické skupině dle §473 občanského zákoníku byli povoláni dědit Ing. P. B. a P. B.“, kteří „jsou ke všem právním úkonům zcela způsobilí“ a kteří „dědictví po zůstaviteli neodmítli“ a ohledně zanechaného majetku zůstavitele „uzavřeli dohodu“, dospěl k závěru, že dohoda dědiců „neodporuje zákonu ani dobrým mravům“, a proto ji schválil.
K žalobě pro zmatečnost podané P. B. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 18.7.2011, č.j. 99 D 820/2009-172, zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.8.2009, č.j. 99 D 820/2009-73. Soud prvního stupně na základě zjištění, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, že je přípustná, že byla podána osobou oprávněnou a že P. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, který nabyl právní moci dne 6.2.2010, „omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen právních úkonů s výjimkou hospodaření s majetkem a finančními prostředky do částky 1.000,- Kč měsíčně“, že dle znaleckého psychiatrického posudku ze dne 17.12.2009 P. B. „trpí smíšenou poruchou osobnosti při mírně podprůměrném intelektu“ a jeho právní úkony „determinuje úzkost s potřebou ze situací uniknout, což se projevuje řádově již 10 let“, že podle lékařské zprávy MUDr. Lucie Provazníkové ze dne 28.5.2009 je P. B. „v běžném životě neschopen cokoliv zařizovat a vyřizovat a přiměřeně se brát o svůj prospěch a neustále u něj hrozí, že se nechá zmanipulovat“, dovodil, že „důvody pro omezení způsobilosti P. B. u něj nastaly již před 14.5.2009, kdy udělil Ing. P. B. plnou moc v rámci dědického řízení“, a uzavřel, že „v době udělení plné moci Ing. P. B. byl P. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům v takovém rozsahu, že nebyl schopen takovou plnou moc řádně udělit“, a že „plná moc ze dne 14.5.2009 je neplatná“, neboť zde „zcela jasně existuje rozpor v zájmech zástupce a zastupovaného“, když Ing. P. B. uzavřel jménem P. B. dědickou dohodu s obsahem korespondujícím se situací, kdy by P. B. dědictví odmítl, byť čistá hodnota dědictví činila 2,651.268,14 Kč.
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 16.4.2012, č.j. 99 D 820/2009-213, určil obvyklou cenu zanechaného majetku zůstavitele částkou 2,651.268,14 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2,651.268,14 Kč a usnesením ze dne 10.10.2012, č.j. 99 D 820/2009-245, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, dle které dědictví po zůstaviteli nabývá Ing. P. B., který „se zavazuje vyplatit dědický podíl P. B.“, a to finanční hotovost ve výši 1,325.634,07 Kč; stanovil odměnu soudní komisařky Mgr. Evy Studentové ve výši 19.560,- Kč, její hotové výdaje ve výši 458,- Kč, DPH 20% ve výši 4.004,- Kč a ostatní výdaje ve výši 90,- Kč, celkem 24.112,- Kč, a povinnost k jejich úhradě uložil P. B. částkou ve výši 12.056,- Kč s tím, že Ing. P. B. odměnu notáře ve výši 12.056,- Kč uhradil zálohově dne 4.8.2009, a současně určil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě zjištění, že „zůstavitel zemřel jako vdovec a závěť nezanechal“, že „jako jediní dědicové ze zákona v I. dědické skupině dle §473 občanského zákoníku byli povoláni dědit Ing. P. B. a P. B.“, že Ing. P. B. „je ke všem právním úkonům zcela způsobilý“ a „dědictví po zůstaviteli neodmítl“, že P. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, „omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen právních úkonů s výjimkou hospodaření s majetkem a finančními prostředky do částky 1.000,- Kč měsíčně“, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.2.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, mu byl ustanoven zástupce (stálý opatrovník – Městská část Praha 21), který dědictví po zůstaviteli za P. B. „neodmítl“, a že „ohledně majetku zanechaného zůstavitelem dědicové uzavřeli dohodu“, která byla za nesvéprávného P. B. schválena pravomocným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 9 (správně jde o Obvodní soud pro Prahu 9) ze dne 29.5.2012, č.j. 11 P 84/2010-94, soud prvního stupně uzavřel, že „dědická dohoda neodporuje zákonu ani dobrým mravům“, a proto rozhodl o jejím schválení. Dále uvedl, že o odměně notářky jako soudní komisařky rozhodl podle ustanovení §13 vyhlášky č. 196/2001 Sb. a ustanovení §140 odst. 3 občanského soudního řádu, dle kterého dědicové hradí odměnu notáře dle vzájemného poměru čisté hodnoty svých dědických podílů, a odmítl návrh P. B. na přiznání náhrady nákladů řízení s tím, že ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu okolnosti případu jejich přiznání „neodůvodňují“, když „v postupu Ing. P. B. neshledává takovou míru zavinění, aby byl povinen uhradit druhému účastníku náklady řízení“, neboť „v květnu 2009 při udělení plné moci pro dědické řízení řízení za účelem omezení způsobilosti k právním úkonům neprobíhalo“, bylo „zahájeno až v červnu 2009“ a „skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009“, a přestože na základě tohoto rozsudku „byl P. B. v době udělení plné moci Ing. P. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům“, Ing. P. B. „nemohl tuto skutečnost svým vnímáním rozpoznat“, stejně jako tajemnice notářské kanceláře, která provedla legalizaci podpisu P. B..
K odvolání P. B. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.2.2013, č.j. 10 Co 1126/2012-294, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o odměně, hotových výdajích a DPH soudní komisařky Mgr. Evy Studentové a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že Ing. P. B. uložil povinnost „zaplatit P. B. na nákladech řízení částku 16.387,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové“; současně určil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Poté, co odmítl námitku P. B. o podjatosti notářky Mgr. Evy Studentové, neboť „neshledal z obsahu spisu ničeho, co by nasvědčovalo existenci okolností odůvodňujících její vyloučení“, a co nepřipustil ani námitku P. B. proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů notáře jako soudního komisaře, odvolací soud uzavřel, že, byl-li „v původním dědickém řízení zavázán k zaplacení odměny a hotových nákladů soudního komisaře v plném rozsahu Ing. P. B., který podle dědické dohody nabyl veškerý majetek“, muselo se následné vypořádání dědictví jiným způsobem „logicky projevit i v určení poměru, v jakém se budou dědicové na odměně a hotových výdajích soudního komisaře podílet“, neboť „ustanovení §140 odst. 3 občanského soudního řádu má kogentní povahu a odchýlit se od něho nelze“. Dále odvolací soud vyhověl požadavku P. B. „ve vztahu k nákladům vzniklým s uplatněním zmatečností žaloby“, neboť „uvedená část má povahu řízení sporného“ a „P. B. byl v této části řízení úspěšný“, jinak však uzavřel, že „náhrada nákladů dědického řízení podle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu účastníkům zásadně nenáleží“, že „okolnosti případu přiznání náhrady nákladů dědického řízení P. B. neodůvodňují“ a prohlášení Ing. P. B. o tom, že se bude výlučně podílet na nákladech řízení vzniklých po zrušení původního rozhodnutí, je třeba vykládat „s přihlédnutím ke kogentní úpravě“ tak, že „se jmenovaný vzdává nároku na náhradu nákladů řízení“, neboť účastník může v řízení disponovat pouze s vlastním nárokem na náhradu nákladů řízení, a že „výše odměny advokáta pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dědického řízení se zásadně stanoví podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a nikoliv podle vyhl. č. 177/1996 Sb.“. Nepřiznání nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26.3.2015, č.j. 21 Cdo 2330/2013-347, odmítl dovolání P. B. proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o určení odměny a náhrady hotových výdajů soudní komisařky Mgr. Evy Studentové, a zrušil usnesení odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k výroku odvolacího soudu o odměně a náhradě hotových výdajů notářky Mgr. Evy Studentové jako soudní komisařky dovolací soud neshledal dovolání přípustným, neboť směřovalo proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. Dovolání P. B. dovolací soud shledal opodstatněným a přípustným v části týkající se řešení otázek, „zda lze při rozhodování o náhradě nákladů řízení o dědictví rozhodnout samostatným výrokem o náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost a zda úspěšná žaloba pro zmatečnost může představovat okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem občanského soudního řádu“. Při svém rozhodování dovolací soud vycházel z toho, že „v projednávané věci se jednalo o řízení o dědictví, které je řízením, jež může být zahájeno i bez návrhu, tedy má charakter řízení nesporného“, a že „žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek byla podána proti usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno“, a dospěl k závěru, že „v takovém případě je řízení o žalobě pro zmatečnost součástí tohoto nesporného řízení“, a odvolací soud měl proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení – včetně nákladů řízení vzniklých v řízení o žalobě pro zmatečnost – „v novém rozhodnutí (usnesení o dědictví, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví) uplatnit zásady vyslovené v ustanovení §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu“. Poté, co dovodil, že odvolací soud měl „hodnotit“ jednání účastníků řízení za celé řízení a v kontextu s projednávanými skutečnostmi jako celek, „uvážit“ výsledek řízení a okolnosti průběhu řízení o dědictví v rámci navazujícího řízení na řízení ve věci zmatečnosti i řízení předcházejícího řízení ve věci zmatečnosti, tedy za jakých okolností bylo řízení o dědictví zahájeno, procesní postavení a aktivitu účastníků řízení, jakož i to, že byla podána žaloba pro zmatečnost, proti jakému rozhodnutí, z jakých důvodů a jak o ní bylo rozhodnuto, dovolací soud uzavřel, že s ohledem na závěr odvolacího soudu o tom, že okolnosti případu neodůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení o dědictví P. B., „nebylo současně možné přiznat mu náhradu nákladů řízení vzniklých s uplatněním žaloby pro zmatečnost“, neboť „náklady za řízení o žalobě pro zmatečnost nelze z rozhodování o náhradě nákladů řízení vyjmout a rozhodnout o nich odděleně od nákladů původního a nového řízení“.
Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 31.7.2015, č.j. 10 Co 1126/2012-367, změnil usnesení soudu prvního stupně „ve zbývající odvoláním napadené části, tj. v odstavci III. výroku“ tak, že „Ing. P. B. je povinen zaplatit P. B. na nákladech řízení částku 58.415,90 Kč k rukám advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové“ (výrok I.) a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení“ (výrok II.). Na základě zjištění, že „Ing. P. B. zastupoval bratra P. B. v původním dědickém řízení na základě plné moci“, že „v době udělení plné moci nebyl P. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům“, ale že Ing. P. B. „mohl mít pochybnost“ o jeho způsobilosti k právnímu jednání, že Ing. P. B. „uzavřel za P. B. dědickou dohodu, která vyzněla v neprospěch zastoupeného“, a „v této fázi řízení P. B. i žádné náklady nevznikly“, že Ing. P. B. „výsledky řízení o žalobě pro zmatečnost již respektoval“ a „v dalším řízení byl již P. B. zastoupen opatrovníkem Městskou částí Praha 21“, odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci okolnosti případu „odůvodňují“ přiznání náhrady nákladů P. B., a to pouze „nákladů řízení v původním řízení a dále nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním žaloby pro zmatečnost“, a že přiznání „dalších nákladů na zastoupení vynaložených v souvislosti s účastí zástupkyně v řízení o dědictví následujícím po zrušení původního rozhodnutí“ již okolnosti případu „neodůvodňují“, neboť „opatrovník byl schopen účelně hájit zájmy opatrovance“, když jeho úkony dále „podléhají schválení opatrovnickým soudem“. Odvolací soud dále uzavřel, že okolnosti případu přiznání nákladů odvolacího a dovolacího řízení „neodůvodňují“, protože P. B. „nebyl v odvolacím ani dovolacím řízení zcela úspěšný“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. B. dovolání. V první řadě namítá, že se odvolací soud „opětovně dostatečně nezabýval všemi okolnostmi případu, které jako soud byl povinen zjišťovat“, a že v projednávané věci „dostatečně nezvážil výsledek řízení a okolnosti průběhu řízení“, zejména skutečnost, že Ing. P. Be. v původním dědickém řízení zastupoval dovolatele „na základě neplatné plné moci, kterou si sám ze své aktivity zajistil“, že po zrušení původního rozhodnutí se „podařilo domoci pro dovolatele jeho zákonného podílu v penězích“ a „v průběhu navazujícího řízení se Ing. P. B. při jednání ve věci dne 16.4.2012 zavázal k úhradě nákladů řízení, které vznikly po zrušení původního usnesení o schválení dědické dohody“. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká jednak neúplnost výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu, že obsahuje „pouze přiznání nákladů odvolacího řízení“, když „měl obsahovat též rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení“, jednak závěr o tom, že byl dostatečně zastoupen opatrovníkem a tudíž nepotřeboval dále právní zastoupení, ačkoliv „i opatrovnický soud považoval za nutné, aby se opatrovník v dané věci nechal pro komplikovanost a právní složitost případu právně zastoupit“, a proto mu „měla být přiznána náhrada nákladů odvolacího, jakož i dovolacího řízení“, neboť se mu „podařilo domoci se jak zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu, tak přiznání, i když jen části, náhrady nákladů řízení“, a proto i jeho „částečná úspěšnost v odvolacím řízení by odůvodňovala přiznání poměrné části nákladů odvolacího řízení“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že „P. B. má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 181.794,51 Kč včetně DPH“ a aby přiznal P. B. „náhradu nákladů odvolacího řízení“ a „náhradu nákladů obou dovolacích řízení“.
Ing. P. B. ve vyjádření k dovolání uvedl, že „v řízení již nejde o ochranu práv a chráněných zájmů P. B.“ a že považuje požadavky právní zástupkyně opatrovníka dovolatele za „neoprávněné“ a „její jednání za nemravné a v rozporu s dobrými mravy a etickým kodexem“, a proto navrhl dovolání P. B. jako nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení o dědictví (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda změna výsledku řízení na základě úspěšné žaloby pro zmatečnost odůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem o.s.ř. vynaložených na právní zastoupení opatrovníka nesvéprávného účastníka řízení o dědictví. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání P. B. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle §100 odst. 3 (srov. §137 odst. 1 o.s.ř.).
Každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. Účastníci uvedení v §91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně (srov. §140 odst. 1 o.s.ř.).
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení [srov. §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v „nesporných“ řízeních lze přiznat účastníku řízení proti jinému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení pouze výjimečně, a to odůvodňují-li jejich přiznání „okolnosti případu“. Pro posouzení, zda okolnosti případu odůvodňují přiznání práva na náhradu nákladů řízení účastníku, který by – vzhledem k tomu, že řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu – jinak právo na náhradu nákladů řízení neměl, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Dle právní teorie k okolnostem případu odůvodňujícím přiznání práva na náhradu nákladů řízení v „nesporných“ věcech patří zejména výsledek řízení (do jaké míry byly rozhodnutím soudu zohledněny návrhy účastníků, které učinili v průběhu řízení) a okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989). Také Nejvyšší soud České republiky již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26.3.2015, č.j. 21 Cdo 2330/2013-347, vydaném v projednávané věci, dospěl k závěru, že při aplikaci ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudy mají hodnotit jednání účastníků řízení za celé řízení a v kontextu s projednávanými skutečnostmi jako celek a uvážit výsledek řízení a okolnosti průběhu řízení o dědictví v rámci navazujícího řízení na řízení ve věci zmatečnosti i řízení předcházejícího řízení ve věci zmatečnosti, tedy za jakých okolností bylo řízení o dědictví zahájeno, procesní postavení a aktivitu účastníků řízení, jakož i to, že byla podána žaloba pro zmatečnost, proti jakému rozhodnutí, z jakých důvodů a jak o ní bylo rozhodnuto.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že okolnosti případu „odůvodňují“ přiznání náhrady nákladů řízení P. B., a to pouze náhrady nákladů v původním řízení a nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním žaloby pro zmatečnost, přičemž v původním dědickém řízení, ve kterém byl P. B. zastoupen na základě plné moci Ing. P. B., žádné náklady nevznikly, a že přiznání dalších nákladů na zastoupení vynaložených v souvislosti s účastí zástupkyně v řízení o dědictví již okolnosti případu ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. „neodůvodňují“, neboť opatrovník P. B. (Městská část Praha 21) „byl schopen účelně hájit zájmy opatrovance“, podléhají-li jeho úkony dále schválení opatrovnickým soudem, a že okolnosti případu neodůvodňují ani přiznání nákladů „odvolacího a dovolacího řízení“, když P.B. ani nebyl v odvolacím a dovolacím řízení zcela úspěšný.
Takový závěr odvolacího soudu, který správně zhodnotil všechny okolnosti případu, je v souladu s názorem vyjádřeným ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2015, č.j. 21 Cdo 2330/2013-347. Za situace, kdy v řízení následujícím po zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně (jímž bylo rozhodnuto o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví a jímž byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví) bylo samostatným usnesením soudu prvního stupně opětovně rozhodnuto o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, a to ve stejné výši, jako byla určena v předchozím usnesení soudu prvního stupně, a byla opět schválena dohoda dědiců P. B. a Ing. P. B. o vypořádání dědictví, na jejímž základě se Ing. P. B. zavázal vyplatit P. B. jeho dědický podíl (odpovídající 1/2 hodnoty dědictví), a to finanční hotovostí ve výši 1,325.634,07 Kč, přičemž takto uzavřená dohoda ještě před jejím schválením dědickým soudem podléhala schválení soudem opatrovnickým dle ustanovení §179 o.s.ř., dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že v projednávané věci nelze ani z okolností průběhu řízení navazujícího na řízení ve věci zmatečnosti spatřovat výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení za úkony učiněné v této fázi řízení zástupcem - advokátem zmocněným opatrovníkem P. B. (Městskou částí Praha 21), když - s ohledem na obsah spisu - v případě předmětného řízení o dědictví následujícího po řízení o žalobě pro zmatečnost ani nešlo o věc složitou po stránce skutkové či po stránce právní.
Dovolací soud má proto shodně s odvolacím soudem za to, že opatrovník P. B. (Městská část Praha 21) byl v řízení o dědictví v rámci řízení navazujícího na řízení ve věci zmatečnosti schopen účelně hájit zájmy opatrovance a že ani jiné okolnosti případu přiznání náhrady nákladů vynaložených v této fázi řízení na právní zastoupení opatrovníka nesvéprávného P. B. ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 a) část věty za středníkem o.s.ř. neodůvodňují.
Bylo-li dále předmětem námitek P. B. v odvolacím řízení i řízení dovolacím pouze posouzení okolností případu, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení, jež závisí výlučně na úvaze soudu, a to v každém konkrétním případě, dovolací soud souhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že okolnosti případu neodůvodňují ani přiznání náhrady nákladů za řízení odvolací či řízení dovolací. Správnost tohoto závěru odvolacího soudu přitom nemůže zpochybnit ani námitka dovolatele, že opatrovnický soud považoval za nutné, aby se opatrovník v dané věci nechal právně zastoupit, neboť - jak je uvedeno výše - posouzení okolností případu odůvodňujících přiznání náhrady nákladů řízení dle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. závisí výlučně na úvaze soudu, a to soudu rozhodujícího o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (srov. §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.), a ve skutečnosti, že opatrovnický soud opatrovníku nesvéprávného účastníka nesporného řízení schválil zastoupení advokátem, nelze samostatně ani v souvislosti s dalšími okolnostmi případu spatřovat výjimečný důvod, pro který by měla být takovému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž navíc nelze přehlédnout, že v dovolacím řízení musí být dovolatel povinně zastoupen advokátem (srov. §241 odst. 1 o.s.ř.). Souhlasit nelze ani s námitkou P. B., že jeho částečná úspěšnost v odvolacím a dovolacím řízení odůvodňovala přiznání částečné náhrady nákladů řízení. Dovolatel nebere náležitě v úvahu, že v projednávané věci odvolací soud také při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení správně postupoval podle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které není ovládáno zásadou úspěchu ve věci, a že úspěch, resp. neúspěch P. B. ve vztahu k náhradě nákladů řízení odvolací soud mohl hodnotit a také hodnotil pouze v rámci posouzení okolností případu odůvodňujících přiznání náhrady nákladů za tato řízení.
Konečně nelze přisvědčit ani námitce P. B., že výrok II. napadeného usnesení odvolacího soudu „není úplný“ z důvodu, že obsahuje pouze přiznání nákladů odvolacího řízení, ačkoliv „měl obsahovat též rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení“. Dovolatel totiž přehlíží, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení nebo věc přikáže jinému odvolacímu soudu, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, znovu o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž do těchto nákladů patří jak náklady vzniklé v novém odvolacím řízení, tak i náklady, které vznikly v původním odvolacím řízení a které vznikly v dovolacím řízení; tyto náklady tvoří jediný celek a odvolací soud o jejich náhradě rozhoduje jediným výrokem (k tomu srov. názor vyjádřený v Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1968). Vzhledem k uvedenému tak dovolací soud považuje výrok II. napadeného usnesení odvolacího soudu za úplný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo §229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání P. B. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu