ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2583.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2583/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně G. S. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 152/15, proti žalovaným 1) I. H. , 2) Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi se sídlem v Praze 14, Bryksova č. 939/37, IČO 60163291, oběma zastoupeným JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická č. 1496/9, 3) T. S. a 4) Š. N. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 12/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015, č. j. 55 Co 152/2015-153, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Planety, advokáta se sídlem v Praze 2, Americká č. 152/15; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) se žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání I. H. a Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2015, č.j. 55 Co 152/2015-153, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen „o.s.ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, protože řízení bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelkou E.T., zemřelou dne 30.8.2012, podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a závěru o okamžiku rozhodném pro posouzení platnosti vydědění žalobkyně, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (mimo jiné) o tom, že existence důvodů vydědění se posuzuje ke dni podpisu listiny o vydědění, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013; a k rozhodnému okamžiku pro posuzování důvodu vydědění srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 1514/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 2860/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 3005/2012; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 705/2013, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelky uplatnily jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li s tím, které důkazy soudy provedly a jak provedené důkazy hodnotily, a zpochybňují-li správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Konečně v rozsahu, v němž dovolatelky nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o povinnosti žalované 1) hradit [spolu s žalovanou 2)] žalobkyni náklady řízení a náklady odvolacího řízení, není dovolání přípustné, neboť směřuje proti výrokům odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2015, č.j. 55 Co 152/2015-153, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu