ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2681.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2681/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce DIAMO, státního podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28. října č. 184, proti žalované K. V. , jako dědičce po Z. V., zemřelému dne 10. září 2015, zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami III, Zahradnická č. 74, o 474.813,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 158/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 č.j. 23 Co 292/2015-174, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Sýkory, advokáta se sídlem v Příbrami III, Zahradnická č. 74.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 26.6.2014 u Okresního soudu v Příbrami domáhal, aby mu Z. V. zaplatil 474.813,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Z. V. byl zaměstnancem právního předchůdce žalobce Uranových dolů Příbram a že mu byla z důvodu zjištěné nemoci z povolání "přiznána" náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Mezi zaměstnavatelem a Z. V. byla uzavřena dne 5.7.1989 dohoda o vyplacení náhrady za ztrátu na výdělku, podle níž "od výdělku Z. V., kterého dosahoval před zjištěním nemoci z povolání, byl odečítán přiznaný invalidní důchod a dosahovaný výdělek Z. V. po jeho převedení na jinou práci", a v níž se Z. V. zavázal informovat zaměstnavatele o svých příjmech. V rozporu s touto povinností Z. V. zamlčel žalobci skutečnost, že "v období od roku 2002 do prosince roku 2011 pobíral od Obce Bratkovice odměnu v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva a starosty této obce"; žalobce z tohoto důvodu "přeplatil" Z. V. na náhradě za ztrátu na výdělku o částku 600.945,- Kč, na kterou byly vydány ze strany Specializovaného finančního úřadu platební výměry na "odvod za porušení rozpočtové kázně" a současně byla žalobci "ze strany Specializovaného finančního úřadu vyměřena penále za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 474.813,- Kč". Z. V. dosud dobrovolně žalobci uhradil pouze "přeplatek na náhradě za ztrátu na výdělku", odmítl však uhradit náhradu škody ve výši vyměřených penále, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti Z. V. informovat žalobce o "změně ve svých příjmech". V souvislosti se zatajením příjmů ze strany Z. V. bylo proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 76/2012 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.3.2014 č.j. 13 To 418/2013-308 byl Z. V. "uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu, kterého se dopustil zatajením příjmů vůči žalobci".
Z. V. namítal, že vznik škody nezavinil a že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho chováním a škodou, která žalobci vznikla, když nebyl účastníkem řízení, ve kterých byla žalobci uložena povinnost uhradit "odvody za porušení rozpočtové kázně", nemohl ovlivnit výsledek řízení, ani podat odvolání a žalobce se odvolal pouze proti platebním výměrům, kterými byla vyměřena penále, avšak nedomáhal se přezkumu platebních výměrů na odvody za porušení rozpočtové kázně a odvolací orgán tak neměl možnost přezkoumat námitky týkající se otázky porušení rozpočtové kázně, a že "odměnu starosty nevnímal jako mzdu, neboť nebyl dostatečně poučen jako příjemce náhrady za ztrátu na výdělku". Dále namítal, že nárok žalobce byl promlčený.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28.4.2015 č.j. 5 C 158/2014-104 uložil Z. V., aby zaplatil žalobci 237.406,50 Kč, zamítl žalobu o zaplacení dalších 237.406,50 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci vznikla škoda, když "na základě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství poukázal částky 100.056,- Kč a 374.757,- Kč", že škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním Z. V., který zamlčel svůj příjem a způsobil tím chybný výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, a že právo žalobce na náhradu škody promlčeno nebylo, když předmětná částka byla zaplacena dne 23.1.2013. Soud prvního stupně však shledal "důvod ve smyslu ustanovení §257 odst. 4 zákoníku práce pro úhradu poměrné části škody dle zavinění", když s odkazem na "odůvodnění rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně" dovodil, že "bylo plně v kompetenci žalobce stanovit pravidla pro zjištění všech existujících příjmů Z. V. a žalobce se své zodpovědnosti nemůže zbavit jen konstatováním, že nemá žádnou možnost si ověřit, zda údaje poskytované poživatelem náhrady jsou pravdivé, kompletní a bez vady", "neměl se spokojit s pouhým čestným prohlášením", ale měl například spoluprací s příslušnými orgány vyžadovat potvrzení čestných prohlášení, nebo zjistit další příjmy Z. V.; z tohoto důvodu byla Z. V. uložena povinnost zaplatit jednu polovinu "žalované škody".
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce a Z. V. odvolání a Z. V. dne 10.9.2015 zemřel. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2015 č.j. 23 Co 292/2015-156 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se žalovanou, která byla jmenována správkyní pozůstalosti. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 16.11.2015 č.j. 25 D 1032/2015-124 bylo žalované potvrzeno, že nabyla dědictví po Z. V.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12.1.2016 č.j. 23 Co 292/2015-174 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 237.406,50 Kč, a potvrdil ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 237.406,50 Kč; současně rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení, když "škoda vznikla zaplacením uložených penále dne 23.1.2013" a žaloba byla podána dne 26.6.2014, dovodil, že vztah mezi žalobcem a Z. V. byl "vztahem občanskoprávním, neboť škoda vznikla žalobci zaplacením penále a ke zmenšení majetku nedošlo zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním", a dospěl k závěru, že mezi porušením právní povinnosti Z. V. "řádně a pravdivě sdělit žalobci výši svých příjmů pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku" a vzniklou škodou nebyla dána příčinná souvislost, neboť penále byla uložena žalobci správním rozhodnutím, jehož správnost nelze v civilním řízení přezkoumávat, v důsledku jednání žalobce, které "bylo jako nesprávné spatřováno v jeho postupu při zjišťování příjmů Z. V.".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že vztah mezi žalobcem a Z. V. byl vztahem pracovněprávním, neboť Z. V. byl "poživatelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti", že ke zmenšení majetku žalobce došlo "jednáním Z. V., když zatajil své příjmy a pro toto své jednání byl v trestním řízení uznán vinným z trestného činu podvodu", a že je současně dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním Z. V. a škodou vzniklou žalobci, neboť v případě, kdyby Z. V. své příjmy nezatajil, žalobce by je ve výpočtu vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku zohlednil, "k chybnému čerpání prostředků ze státního rozpočtu ze strany žalobce by nedošlo" a nedošlo by ani k "vyměření penále za chybné použití těchto prostředků". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Zdůraznila, že "penále byla žalobci uložena pro jeho jednání, které bylo nesprávné v jeho postupu při zjišťování příjmů Z. V.", a že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany Z. V., ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Uvedla, že předmětem řízení byla náhrada škody za zaplacená "penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně", nikoliv "odvod za porušení rozpočtové kázně" a, "není-li odpovědnost žalované dána co do podstaty věci, není dána ani její odpovědnost za penále za prodlení". Nárok žalobce je současně promlčen, neboť povinnost platit penále vzniká okamžikem, kdy se žalobce ocitl v prodlení, a nikoliv až vydáním platebního výměru, neboť platebním výměrem se pouze předepisuje k úhradě nezaplacené penále.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že Z. V. byl zaměstnán u právního předchůdce žalobce "Uranových dolů Příbram". Na odškodnění zjištěné nemoci z povolání byla Z. V. přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a dne 5.7.1989 byla mezi zaměstnavatelem a Z. V. uzavřena dohoda o vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku, podle které "byl od výdělku Z. V., kterého dosahoval u žalobce před zjištěním nemoci z povolání, odčítán přiznaný invalidní důchod a Z. V. dosahovaný výdělek po jeho převedení na jinou práci", a v této souvislosti žalobce Z. V. v průběhu období, kdy mu byla náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena, opakovaně poučoval o jeho povinnosti hlásit zaměstnavateli každou změnu poměrů, mající vliv na výši poskytované náhrady, a seznámení s poučením "bylo stvrzováno podpisem na čestných prohlášeních"; jiná opatření ke zjištění skutečných příjmů Z. V. žalobce neprovedl. Z. V. v období od listopadu 2002 do prosince 2011 pobíral od obce Bratkovice odměnu v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva a starosty obce, tuto skutečnost žalobci neoznámil a přijaté plnění proto nebylo zohledněno při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Daňovou kontrolou u žalobce bylo zjištěno porušení rozpočtové kázně žalobcem, neboť tím, že do posuzovaných příjmů Z. V. nebyly započteny jeho příjmy za výkon funkce starosty města, vyplatil žalobce v letech 2002 až 2011 z prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu Z. V. "přeplatek na rentě" ve výši 500.788,- Kč a na účet Finančního úřadu v Příbrami daň z příjmů "náležející k přeplatku na rentě" v celkové výši 100.157,- Kč. Platebním výměrem Specializovaného finančního úřadu ze dne 7.8.2012 č.j. 44913/12/013761109471 byla žalobci uložena povinnost odvést do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 103.980,- Kč, platebním výměrem Specializovaného finančního úřadu ze dne 7.8.2012 č.j. 44899/12/013761109471 byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 496.965,- Kč, platebním výměrem Specializovaného finančního úřadu ze dne 21.12.2012 č.j. 64197/12/013761100347 bylo žalobci vyměřeno penále za porušení rozpočtové kázně za období od 6.12.2002 do 28.3.2012 ve výši 100.056,-Kč a platebním výměrem Specializovaného finančního úřadu ze dne 21.12.2012 č.j. 64571/12/013761100347 bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 22.12.2004 do 28.3.2012 ve výši 374.757,- Kč. Odvolání proti platebním výměrům byla zamítnuta a penále v celkové výši 474.813,- Kč žalobce zaplatil dne 21.1.2013. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.3.2014 č.j. 13 To 418/2013-308 "ve spojení" s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.9.2013 č.j. 1 T 76/2012-291 byl Z. V. v souvislosti s uvedeným jednáním shledán vinným z trestného činu podvodu, když se obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil na cizím majetku značnou škodu. Protože mezi žalobcem a Z. V. šlo při vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku nepochybně o pracovněprávní vztah, bylo za tohoto stavu věci pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda lze zaměstnanci přičítat v příčinné souvislosti s povinností zaplatit penále za prodlení s odvodem do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., které bylo uloženo platebním výměrem finančního úřadu zaměstnavateli, zaviněné porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že škoda žalobci vznikla zaplacením penále dne 21.1.2013 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2013 (dále jen "zák. práce").
Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. §1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (§2 odst. 1 zák. práce). Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě (§2 odst. 2 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §3 zák. práce). Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance jmenováním, nejdříve od jeho jmenování.
Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Tyto vztahy - jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - nevznikají jen mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami (např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručitelem za závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Zákoník práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení §250 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem).
V projednávané věci žalobce dovozuje svůj nárok na náhradu škody z porušení povinnosti ze strany Z. V., jako svého zaměstnance, kterému v důsledku zjištěné nemoci z povolání poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že jde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem závislé práce Z. V. jako zaměstnance pro právního předchůdce žalobce jako zaměstnavatele, má tento vztah povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především zákoníkem práce.
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§250 odst. 1 zák. práce). Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 občanského soudního řádu] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele.
O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.
Žalobci lze přisvědčit, že mu vznikla újma (že došlo ke zmenšení jeho majetku) tím, že zaplatil penále uložená Specializovaným finančním úřadem za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a je rovněž nepochybné, že Z. V. porušil svou povinnost ohlásit zaměstnavateli každou změnu příjmů, mající vliv na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnavatelem. Za tohoto stavu je pro posouzení věci též významné, zda byl splněn další předpoklad obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, tj. příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným porušením právní povinnosti.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal.
V posuzovaném případě žalobce, jak vyplývá z obsahu spisu, zaplatil penále uložená platebními výměry Specializovaného finančního úřadu, která byla žalobci uložena za prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně podle §44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Je sice možné, že, jak již uvedl odvolací soud, "na prvopočátku bylo jednání Z. V., který podal žalobci nesprávné či neúplné informace", avšak z odůvodnění platebních výměrů je zřejmé, že penále byla žalobci uložena "za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně", kterého se dopustil žalobce v důsledku toho, že "nesprávně postupoval při zjišťování příjmů Z. V.". Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, i přes svůj nepřiléhavý názor na (ne)možnost posouzení věci podle ustanovení §250 a násl. zák. práce, že "není dána příčinná souvislost mezi žalobci vzniklou škodou a protiprávním jednáním Z. V.", nelze tomuto závěru vytýkat věcnou nesprávnost.
V projednávané věci bylo potřebné vzít v úvahu též to, že Z. V. dne 10.9.2015 zemřel a že podle ustanovení §328 odst. 2 zákoníku práce "peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodu i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně". Žalobě směřující proti žalované (jako dědičce Z. V.) by tedy bylo možné vyhovět, jen kdyby bylo zjištěno, že Z. V. způsobil žalobcem tvrzenou škodu úmyslně; to však nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 22.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že JUDr. Jaroslav Sýkora neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada této daně z odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří.
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 22.300,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu