ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2742.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2742/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdenka Novotného ve věci péče o nezletilé děti a) E. a b) M. , Š. , zastoupených Městem Děčín, se sídlem Magistrátu v Děčíně, Mírové náměstí č. 1175/5, jako opatrovníkem dětí L. Š. , zastoupené Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Thomayerova č. 25/3 a M. Š. , o rodičovskou zodpovědnost, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 P 45/2010, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 12 Co 721/2012-115, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. května 2012, č. j. 16 P 45/2010-73 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 16 P 45/2010-38 a zahájil řízení podle ustanovení §81 odst. 1 o. s. ř. „o posouzení způsobilosti matky k výkonu rodičovských práv vůči nezl. dětem Š.“ poté, co rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 16 P 45/2010-28 byly nezletilé dcery, mimo jiné, svěřeny do „společné výchovy“ prarodičů E. a K. V. a matce byl pozastaven výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilé E. a M. Š.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. května 2012 č. j. 16 P 45/2010-73 rozhodl, že „matce se rodičovská zodpovědnost k nezletilým dcerám E. a M. nevrací“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně „návrhu matky“ na navrácení rodičovské zodpovědnosti nevyhověl s odůvodněním, že podle znaleckého posudku matka není nadále schopna rodičovskou zodpovědnost vykonávat, neboť u ní nadále trvá těžký stupeň poruchy osobnosti, kde dominujícími charakteristikami jsou emoční nestabilita, masivně jsou přítomny impulzivita, explozivita, infantilita, sociální maladaptivita, stejně tak snížení intelektu na hranici mezi širší normou a lehkou mentální retardací. Léčba je dle převzatých zjištění znalce správná (schopna zabránit eventuálním těžkým poruchám chování a hospitalizacím), avšak nelze ji podle soudu prvního stupně používat „jako pádný argument pro zvažování změn svěření nezletilých do péče, neboť nejde o léčení a možnost vyléčení, ale v podstatě jen o tlumení poruchovosti v rámci trvalého psychického stavu, kdy ze všech podkladů včetně vlastního vyšetření a konzultace s babičkou znalec uzavřel, že nynější stav rodiny a péče o nezletilé je stabilizovaný a prakticky si lze stěží představit lepší variantu, neboť matka nadále není způsobilá s ohledem na její duševní stav výkonu rodičovské zodpovědnosti“. Zprávami kolizního opatrovníka měl soud prvního stupně „systematicky zdokumentováno chronické selhávání matky v péči o své děti“, z čehož dovodil, že „fungování matky je povšechně nedostačivé“. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že matka a děti žijí společně v rodinném domě, kde matka jako dcera babičky dětí využívá její pomoci, a jejího zázemí (pro radu, podporu i stravu). U matky však nadále trvají limity, které zapříčinily svěření děti do péče prarodičů (nyní již pouze babičky), přičemž „právě sféra starání se o děti byla tou, ve které byla matka vystavena zátěži, stresu a jednoznačně selhala a kdy v ostatních sférách svého života je matka buď v chráněném prostředí společného domu a dohledu své matky, nebo se do jiných zátěžových situací nedostává“. Léčení u ošetřujícího psychiatra je nadále na místě, neboť pomáhá zvládat a tlumit nejvýraznější excesy, exploze emocí s verbální a z části i brachiální agresí vůči okolí, kdy samotným léčením nedochází k vyléčení, ale jen k tlumení v čase trvající psychopatologie. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že otec nezletilých, stejně jako babička se ztotožnili se závěry znaleckého posudku, a rovněž navrhli, aby matce rodičovská zodpovědnost vrácena nebyla. Oba byli přesvědčeni, že matka není schopna samostatně rodičovskou zodpovědnost vykonávat, ačkoli v rozsahu krátkých časových úseků v rámci dne je schopna nezletilé pohlídat, případně jim podat jídlo, není však schopna soustavně řádně zajišťovat veškerou výchovu dcer, zejména plnou a každodenní faktickou péči o ně. Rovněž opatrovník získal zkušenost o „praktické neschopnosti matky k soustavnému výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým“, když matka byla v době užívání medikace naprosto neschopna komunikace, byla výrazně utlumena léky, což sice pozitivně působilo na její do té opakující se projevy verbální i fyzické agresivity, avšak prakticky naprosto znemožnilo jakoukoli komunikaci, neboť při opakovaných šetřeních matka pouze „strnule stála a jen výjimečně byla schopna pouze jednoslovné odpovědi“. Takový výrazný útlum (vyvolaný zanedbáním řádné docházky matky k lékaři i pravidelné medikaci) pak potvrdil i otec, a toto zjištění soudu prvního stupně odpovídalo i zprávě psychiatra matky MUDr. Mališe, dle které „matka byla naposledy na kontrole 15. 11. 2011, a to v relativně kompenzovaném stavu, na další kontroly se však již nedostavila, a protože jí nebyla nařízena soudní ochranná léčba, nebylo možno řádnou docházku na ní vynutit“.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2013 č. j. 12 Co 721/2012-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se „zcela ztotožnil“ se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud ani po doplněném dokazování (zprávami ošetřujícího lékaře matky, zprávami základní a mateřské školy a Policie ČR) nedospěl k závěru, že by v poměrech a postojích matky došlo k výrazným změnám a nesdílel ani názor dovolatelky, že došlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud zejména uvedl, že názor matky, že v jejím chování a schopnostech péče o dítě došlo k výrazným změnám, je pouze subjektivním náhledem, který však není podpořen provedenými důkazy, z nichž takové změny nevyplývají. Odvolací soud naopak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vztahy v rodině jsou od roku 2013 vyhrocenější a komunikace v rodině vázne. Uzavřel proto, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala „navrácení rodičovské zodpovědnosti matce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením §120 odst. 2, ustanovením §154 odst. 1 a ustanovením §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodoval na základě více než rok a půl starého znaleckého posudku, přestože v mezidobí došlo ke změně ošetřujícího lékaře dovolatelky, a spokojil se toliko s velmi stručnou lékařskou zprávou nového ošetřujícího lékaře. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud postupoval také v rozporu s ustanovením §32 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) a s článkem 32 Listiny základních práv a svobod, dle něhož je rodina pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a zároveň děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Dovolatelka má za nesprávné takové právní posouzení věci, kdy je jí z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, který si sama nepřivodila, odpírán výkon rodičovské zodpovědnosti, přestože podstupuje předepsanou léčbu a přestože nebyly shledány žádné okolnosti, pro které by navrácení rodičovské odpovědnosti mohlo být nezletilým k újmě. Její zdravotní stav nemůže být dle jejího názoru překážkou ve smyslu ustanovení §44 zákona o rodině. Z dovolání lze dovodit, že dovolacímu soudu se k řešení předkládá právní otázka, zda o zásahu do rodičovské zodpovědnosti lze rozhodnout na základě znaleckého posudku, od jehož vyhotovení do doby rozhodnutí soudu uplynula delší doba a kdy jiné výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že zásah do rodičovské zodpovědnosti je v souladu se zájmy dítěte. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda o zásahu do rodičovské zodpovědnosti lze rozhodnout na základě znaleckého posudku, od jehož vyhotovení do doby rozhodnutí soudu uplynula delší doba a kdy jiné výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že zásah do rodičovské zodpovědnosti je v souladu se zájmy dítěte, bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a protože byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat podle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o rodině“) neboť o zásahu do rodičovské zodpovědnosti bylo rozhodováno před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (srov. ustanovení §3028 odst. 2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
Podle ustanovení §31 zákona o rodině, je rodičovská zodpovědnost souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění.
Podle ustanovení §32 zákona o rodině má rozhodující úlohu ve výchově dětí rodiče.
Podle ustanovení §34 zákona o rodině náleží rodičovská odpovědnost oběma rodičů.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o rodině brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti.
Nejvyšší soud se již otázkou pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti zabýval ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, kde vyslovil, že pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti stejně jako ponechání rodičovské moci v klidu podle §61 zákona o právu rodinném nebo omezení rodičovských práv a povinností podle §44 odst. 1 zákona o rodině (ve znění účinném do 31. 7. 1998, není chápáno jako sankce pro rodiče, který řádně neplné své povinnosti nebo porušuje svá práva vůči dítěti (pak by bylo namístě rozhodnutí o omezení rodičovské zodpovědnosti nebo o jejím zbavení). Zásadním důvodem, pro který soud může přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, je jedině skutečnost, že to z objektivních důvodů vyžaduje zájem dítěte. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské zodpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že formálně je tento rodič i nadále nositelem rodičovské zodpovědnosti, ale práva a povinnosti z ní vyplývající nemůže vykonávat. Výkon těchto práv a povinností se koncentruje v osobě druhého rodiče, který jediný je oprávněn o dítěti rozhodovat, vychovávat ho, zastupovat ho a spravovat jeho majetek. V stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 Nejvyšší soud uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí. Jakkoliv se citované stanovisko Nejvyššího soudu vztahuje k problematice nařizování ústavní výchovy, nelze přehlédnout, že jak pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, tak i nařízení ústavní výchovy jsou systematicky zařazeny mezi výchovná opatření (část druhá, hlava druhá zákona o rodině). Z výše uvedeného je zřejmé, že i výchovné opatření v podobě pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti představuje zásah do práva na rodinný život a závěry vyjádřenými v citovaném stanovisku je třeba se řídit i v tomto řízení. V přezkoumávané věci lze na vytvoření rodinného života mezi dovolatelkou a nezletilými dcerami spolehlivě usuzovat.
Pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o pozastavení rodičovské odpovědnosti. Platí-li uvedené pro řízení o pozastavení rodičovské zodpovědnosti, je třeba tytéž kritéria zkoumat také v řízení o navrácení rodičovské zodpovědnosti rodiči, kterému byla rodičovská zodpovědnost pozastavena.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud těmito hledisky zabýval. Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištění názoru dítěte (je-li možné jej zjistit). V přezkoumávané věci však soudy nezvažovaly, zda by požadovaného cíle, ochrany zájmu dětí na řádné péči, nebylo možno dosáhnout méně závažným zásahem do rodičovských práv matky a potažmo i do vztahu mezi biologickou matkou a dětmi, než prostřednictvím institutu omezení rodičovské zodpovědnosti. Spokojily se s pouhým konstatováním znalce, že matka není schopna vykonávat rodičovské povinnosti v plné míře, ačkoliv s ohledem na faktické uspořádání rodinných vztahů, kdy dovolatelka žije ve stejném domě jako babička dětí, jíž byly děti svěřeny do péče, lze po soudu požadovat, aby zkoumal, zda není možno upravit poměry tak, aby byla adekvátně zajištěna péče o děti a zároveň byl v co nejširší míře, s ohledem na její zdravotní stav, zachován podíl matky na jejich výchově a péči o ně, tedy zda mateřskou babičku lze do péče o děti zapojit i takovým způsobem, který nebude představovat natolik intenzivní zásah do práva na respektování rodinného života matky i nezletilých, jako je tomu v případě pozastavení rodičovské zodpovědnosti.
Jestliže se v projednávané věci soud prvního stupně ani soud odvolací otázkou z nejlepšího zájmu dítěte vůbec nezabývaly, v řízení vůbec nezjišťovaly názor nezletilých dětí, a to ani zprostředkovaně a nevyložily důvody, pro které od zjištění názoru dítěte upustily, a s otázkou, zda je přijaté rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem dítěte, se v rozhodnutí vůbec nevypořádaly, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud dále zkoumal, zda rozhodnutí trpí namítanou vadou řízení spočívající v nedoplnění dokazování o nový znalecký posudek za situace, kdy odvolací soud měl k dispozici pouze rok a půl starý znalecký posudek, od jehož vyhotovení došlo ke změně ošetřujícího lékaře matky (srov. ustanovení §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Z citovaného ustanovení §214 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení §118b o. s. ř.) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení §205a a 211a o. s. ř. přípustné, provádí – je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu – odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování. Obě podmínky uvedené v ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. musí být splněny kumulativně; odvolací soud není povinen provést navržené důkazy jen tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a současně jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů může být rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zrušeno. Rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale vždy rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice některé důkazy provedl, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení významné. Zcela nedostatečné dokazování je třeba odlišit od neúplného dokazování, o něž jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním případě k tomu nedošlo, a je proto třeba (v zájmu zjištění skutkového stavu věci) provést ještě další důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014).
Vztaženo na přezkoumávanou věc, kdy od vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, zkoumajícího zdravotní stav matky, uběhl již značný časový úsek (a ke skutečnosti, která má být tímto dokazování prokázána, již bylo provedeno dokazování), a kdy navíc v mezidobí matka změnila ošetřujícího lékaře a medikaci, jeví se provedení nového znaleckého posudku jako potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. K tomuto závěru však přistupuje i zjištění, že po vypracování znaleckého posudku znalcem MUDr. Zahradníkem dovolatelka navrhla vypracování revizního znaleckého posudku (č. l. 54 spisu) a požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů (č. l. 58), kdy na žádný z těchto procesních návrhů účastníka řízení nebylo soudem prvního stupně reagováno, a odvolací soud v odvolacím řízení nezjednal nápravu. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že znalecký posudek (o jehož závěry výhradně opřel své rozhodnutí odvolací soud) vypracoval MUDr. Petr Zahradník, tedy stejný lékař, který vypracoval znalecký posudek v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům dovolatelky a jenž byl následně překonán revizním znaleckým posudkem znalce MUDr. Bohumila Mališe, po němž došlo k navrácení způsobilosti k právním úkonům dovolatelky (č. l. 44 spisu). Potřeba provedení revizního znaleckého posudku byla dále umocněna i vadou původního znaleckého posudku MUDr. Zahradníka, kdy znalec (mimo jiné) odpovídal na otázku vymezenou soudem prvního stupně a sice, "zda posuzovaná je způsobilá s ohledem na svůj aktuální duševní stav k výkonu rodičovské zodpovědnosti, příp. v jakém rozsahu (rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o nezl. dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezl. dítěte a při správě jeho jmění)". Takto vymezená otázka přitom není otázkou znaleckou, ale právní, k jejímuž zodpovězení je povinen soud po provedeném dokazování, neboť teprve její negativní zodpovězení opravňuje soud k omezení (pozastavení) výkonu rodičovské zodpovědnosti, odůvodněné zjištěným zájmem dítěte.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost) správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu