ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.29.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 29/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. S. J. , zastoupeného JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 101/101b, proti žalované I. A. J., zastoupené JUDr. Marcelou Dobrovolnou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Třeboradická č. 1069/35, o určení neplatnosti zápisu o souhlasném prohlášení rodičů o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 78/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 19 Co 199/2013-115, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 20. 8. 2008 a doplněnou dne 21. 10. 2008 domáhal určení, že „zápis o určení otcovství k A. S. J., souhlasným prohlášením rodičů sepsaným před matričním úřadem Městské části Praha 1 dne 6. 9. 2004“ je neplatný.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 2. 2009, č. j. 29 C 78/2008-14 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci bude vrácen uhrazený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Soud prvního stupně neshledal pravomoc českých soudů, a to s ohledem na článek 29 odst. 3 vyhl. č. 95/1983 Sb. ministerstva zahraničních věcí o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále jen „smlouva o právní pomoci“), která stanoví, že k rozhodování ve věcech určení a popření otcovství je dána pravomoc soudů smluvní strany, na jejímž území má dítě bydliště. Poslední známé bydliště dcery A. přitom (v době zahájení řízení) bylo na území Spojených států amerických.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2013, č. j. 19 Co 199/2013-15, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že smlouvu o právní pomoci nelze v projednávané věci použít, neboť žalobce je bez státního občanství a tak tomu bylo i v době, kdy došlo k souhlasnému prohlášení o určení otcovství a citovaná mezinárodní smlouva se vztahuje pouze na občany smluvních stran. Na projednávanou věc však dopadá ustanovení §40 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, z něhož vyplývá, že v předmětné věci není dána pravomoc českých soudů, neboť žádná z podmínek pro založení pravomoci českých soudů v tomto ustanovení uvedených, není splněna.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, kdy má za to, že pravomoc českých soudů je dána. Namítá, že zápis o souhlasném prohlášení rodičů o určení otcovství je neplatný z hlediska formálního, když byl učiněn v rozporu s mezinárodním právem, a zároveň je neplatný také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Dle dovolatele to musí být právě české soudy, které „odstraní stav způsobený postupem českých orgánů v rozporu s mezinárodním právem“. Poukazuje přitom na skutečnost, že k rozhodování o zrušení zápisu nejsou příslušné ani soudy ruské, když tento zápis nebyl ruskými orgány nikdy uznán pro rozpor s mezinárodním právem, ani soudy americké, které odkázaly žalobce na soudní orgán státu, který příslušnou listinu vydal. Rozpor s mezinárodním právem spatřuje v tom, že podle ustanovení §23 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. se určení a popření otcovství mělo řídit právním řádem Ruské federace, jenž v ustanovení §162 zákona o rodině stanoví, že …“ v případech, kdy legislativa Ruské federace dovoluje určení otcovství (mateřství) na matričním úřadě, rodiče dítěte, kteří žijí za hranicemi Ruské federace, a alespoň jeden z nich je občanem Ruské federace, mají právo se obrátit s prohlášením o uznání otcovství (mateřství) na diplomatické zastupitelství nebo na konzuláty Ruské federace“. Protože však předmětný zápis byl Úřadem městské části Praha 1 sepsán bez účasti zástupce zastupitelského úřadu Ruské federace a nebyl přítomen ani zástupce konzulátu Ruské federace, nemůže být ani uznán na území Ruské federace. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soud zrušil a „určil, který soud je místně příslušný k řešení tohoto případu“, nebo aby „sám rozhodl, že zápis o určení otcovství k narozenému dítěti souhlasným prohlášením rodičů sepsaný Úřadem městské části Praha 1 ze dne 6. 9. 2004, se zrušuje“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda jsou k rozhodnutí o zrušení zápisu o souhlasném prohlášení rodičů o určení otcovství učiněným před českým matričním úřadem v rozporu s mezinárodním právem pravomocné české obecné soudy. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §2 zákona č. 97/1963 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republiky vázána.
Podle ustanovení §40 zákona č. 97/1963 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) návrh na určení otcovství (zjištění a popření) lze podat u československého obecného soudu navrhovatele, nemá-li odpůrce v Československé socialistické republice obecný soud. Nemá-li ani navrhovatel v Československé socialistické republice obecný soud, ale jeden z rodičů nebo dítě je československým občanem, lze návrh podat u soudu, který urči Nejvyšší soud.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, §241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce je bez státní příslušnosti, matka dítěte a nezletilá jsou státními příslušníky Ruské federace. A. S. J.se narodila žalované I. A. J. Žalobce a žalovaná uzavřeli manželství dne 1. 3. 2001 v Dánsku. Dne 6. 9. 2004 byl Úřadem městské části Praha 1 sepsán zápis o souhlasném prohlášení žalobce a žalované o určení otcovství k A. S. J. Otcovství žalobce k A. nebylo dosud zapsáno ruskou matrikou do rodného listu dítěte, s odůvodněním, že k uznání otcovství došlo v rozporu s platným právem. K rozchodu obou právních rodičů A. S. J. došlo v dubnu 2006 a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Nejvyššího soudu okresu Columbia (D. C.) ze dne 8. 5. 2007, č. j. 2006 DRB 2760 ve Spojených státech amerických.
Soudy obou stupňů (obsahově srov. ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.) posuzovaly žalobu, jíž se žalobce domáhal „určení neplatnosti zápisu o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaného dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1“, jako žalobu na popření otcovství. Tomuto postupu nelze vytýkat nesprávnost, neboť judikatura již dříve dovodila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, který byl uveřejněn pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012), že otázka, zda právní úkon souhlasného prohlášení rodičů o otcovství k dítěti (zakládající domněnku otcovství podle ustanovení §52 odst. 1 zákona o rodině) je platný, či neplatný, může být řešena jako otázka předběžná v řízení o popření otcovství. Je tomu tak proto, že (tzv. druhou) domněnku otcovství podle ustanovení §52 odst. 1 zákona o rodině zakládá již samotné prohlášení rodičů dítěte (matky, za níž se považuje žena, která dítě porodila podle ustanovení §50a zákona o rodině) a muže souhlasně s matkou který tvrdí, že je otcem dítěte, učiněné před matričním úřadem, nebo soudem. Zákon tedy nevyžaduje, aby k samotnému prohlášení rodičů přistoupil jiný vrchnostenský akt státu (matričního úřadu, soudu), kterým souhlasné prohlášení rodičů bere na vědomí, stvrzuje jej, případně povoluje. Uvedené současně znamená, že na otce, jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením otcovství, se pohlíží jako na nositele všech práv a povinností mezi rodiči a dětmi, včetně povinnosti státu bránit tomu, aby do nastolených rodičovských vztahů nebylo zasahováno jinak, než z důvodů výslovně v zákoně předvídaných. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, který byl uveřejněn pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012 je současně třeba chápat tak, že brání tomu, aby otázka otcovství (jako otázka statusová) byla zkoumána samostatně (třeba i jako otázka předběžná) v jiném řízení, než v řízení o popření otcovství. Jedná se ostatně o zásadu českému právnímu řádu vlastní již za předcházejících právních úprav (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1934 sp. zn. R I 1317/34, Vážný 13968/1934, podle něhož otázku manželského původu dítěte nelze řešiti v jiném sporu jen jako otázku předurčující). Z uvedeného plyne, že zamýšlí-li žalobce žalobou na „určení neplatnosti zápisu o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaného dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1“, aby na něj podle českého právního řádu nebylo nahlíženo jako na otce žalované, pak způsobilý prostředek představuje právě žaloba na popření otcovství, kde – jako otázka předběžná - může být řešena i otázka neplatnosti prohlášení rodičů pro vady soukromoprávních jednání (§39 obč. zák.).
Uvedené současně nebrání tomu, aby se žalobce domáhal „určení neplatnosti zápisu o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaného dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1“ pořadem správního práva. Dovolatel konzistentně tvrdí, že se domáhá právě odklizení zápisu o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaného dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1 a nikoliv popření otcovství, k němuž jsou pravomocné soudy v občanském soudním řízení (§7 o.s.ř.). Nemůže tak činit – jako v uvedené věci – určením neplatnosti zápisu o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaného dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1 pořadem práva civilního, neboť jak bylo výše vyloženo, tato otázka by byla v občanském soudním řízení zkoumána jako otázka předběžná v řízení o pření otcovství. Nelze ovšem ani připustit, aby v občanském soudním řízení byla (jako věc sama) řešena neplatnost listiny, která má povahu jiného správního aktu. Ve vztahu k rozhodnutím jiných orgánů přitom platí, že otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.). Žalobci je tak vyhrazen – vedle řízení o popření otcovství v občanském soudním řízení – i postup podle ustanovení §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), podle něhož ke zrušení osvědčení vydaného správním orgánem v rozporu s platnými právními normami příslušný správní orgán, který tento správní akt vydal. V souzené byl správním orgánem, který osvědčení vydal, Úřad městské části Praha 1, a ten je také příslušný usnesením rozhodnout o zrušení osvědčení, dospěje-li k závěru, že zápis byl vydán v rozporu s mezinárodním právem. Uvedený závěr se odvíjí z posouzení, že předmětný „zápis o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydaný dne 6. 9. 2004 Úřadem městské části Praha 1“ má povahu správního aktu podle části čtvrté správního řádu, v níž je upraveno vydávání vyjádření, osvědčení a sdělení správními orgány; a to konkrétně povahu osvědčení vydaného správním orgánem, neboť účelem vydaného dokumentu je osvědčení skutečnosti, že se žalobce a žalovaná dostavili před matriční úřad, kde učinili souhlasné prohlášení o určení otcovství.
Zbývá se vypořádat s námitkou dovolatele, že se ocitá v situaci, kdy nemůže dosáhnout pro něj příznivého výsledku, spočívajícího v odpadnutí důvodu, pro který je na něj v jurisdikci, kde se zdržuje, nahlíženo jako na otce žalované (čímž by odpadl i důvod pro plnění vyživovací povinnosti k žalované a hrazení „nemalých nákladů za její léčení“) ani u soudů Ruské federace (protože jako otec žalované je zapsán jiný muž a žalobce tak nemá aktivní věcnou legitimaci k popření otcovství žalované), ani před soudy USA (byl odkázán na soudy státu, kde k souhlasnému prohlášení otcovství došlo) a v konečném důsledku ani před českými soudy, které neshledaly pravomoc k opření otcovství žalobce k žalované podle pravidel mezinárodního práva soukromého. Uvedený závěr, byl-li by pravdivý, by vedl k nepřijatelnému závěru, že zde není žádný soud (soudní orgán), který by o právu žalobce mohl autoritativně rozhodnout a že tak žalobci v důsledku postupu odvolacího soudu hrozí odepření spravedlnosti denegatio iustitiae . Tak tomu však v přezkoumávané věci není, neboť ani závěr českých soudů o nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí žaloby na popření otcovství nevede ve svém důsledku k odepření spravedlnosti žalobci.
Podle právního řádu platného v jurisdikci, jíž je věc žalobce na základě pobytu účastníků podřízena „District of Columbia Official Code“ (dosažitelný na www.lexisnexis.com/hottopics/dccode/ ) se za řízení ve péče o dítě považuje i řízení o určení otcovství (část druhá, soudnictví a soudní řízení, hlava šestnáctá, jednotlivé žaloby, řízení a soudní věci, kapitola čtyřicátá šestá, řízení o péči o dítě a výkon rozhodnutí, podkapitola první, obecná ustanovení – dále jen §16-4601.01) má soud District of Columbia pravomoc v řízení o péči o dítě jestliže (mimo jiné) všechny soudy mající jurisdikci podle ustanovení §1 nebo §2 této podkapitoly odmítnou její výkon z důvodu, že soud (District of Columbia) je vhodnějším soudem k posouzení otázky péče o dítě, nebo že tu není žádný soud žádného jiného státu, který by byl pravomocný podle kritérií uvedených v ustanovení §§1,2,3 této podkapitoly (§16-4602.01).
Z uvedeného plyne, že žalobci zůstává zachována možnost domáhat se popření otcovství před soudem v státě Columbia, USA, případně pořadem správního práva podle ustanovení §156 odst. 2 správního řádu před správním orgánem, který dotčený zápis o souhlasném prohlášení o určení otcovství vydal (Úřad městské části Praha 1). Protože závěr odvolacího soudu, že nemá pravomoc k popření otcovství žalobce k žalované, protože nejsou naplněny podmínky ustanovení §40 zákona č. 97/1963 Sb. je správný a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, byl by povinen podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva, protože však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu