ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3040.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3040/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyň a) M. K. a b) N. K. , jako dědiček po K. K. , zemřelému dne 6. prosince 2013, obou zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, U Prašné brány č. 1079/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 39/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013 č.j. 23 Co 389/2013-562, takto:
Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila "na nákladech na péči" 946.051,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce K. K. (zemřelý dne 6.12.2013) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12.2.2007 (a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáními ze dne 14.5.2009 a 12.4.2011) domáhal, aby mu žalovaná nahradila škodu vzniklou pracovním úrazem. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 28.6.2005 utrpěl pracovní úraz, při němž utrpěl "velmi těžká zranění ohrožující jeho život, která měla za následek amputaci pravé a levé dolní končetiny, úrazový šok, tržnou ránu skrota a zlomeninu obou ramen kosti stydké vlevo". Žalobce současně odmítá názor, že by tu byly předpoklady pro zproštění odpovědnosti žalované za škodu při pracovním úrazu, a dovozuje, že má právo na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění (včetně mimořádného navýšení) a na náhradu nákladů "za domácí péči".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.4.2011 č.j. 27 C 39/2007-266, opraveným usnesením ze dne 14.6.2011 č.j. 27 C 39/2007-295, uložil žalované, aby zaplatila žalobci na bolestném 9.900,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, na ztížení společenského uplatnění 81.000,-Kč se zákonným úrokem z prodlení, na "mimořádném navýšení ztížení společenského uplatnění" 6.804.000,- Kč a na "nákladech za domácí práce" 537.203,10 Kč; zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení na bolestném 87.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, na ztížení společenského uplatnění 252.000,-Kč se zákonným úrokem z prodlení, na "mimořádném navýšení ztížení společenského uplatnění" 12.276.000,-Kč a na "nákladech za domácí práce" 179.067,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že "ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1" se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.11.2011 č.j. 23 Co 404/2011-371 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma části výroku o nároku na "mimořádné navýšení ztížení společenského uplatnění" a výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 12.276.000,- Kč na "mimořádném navýšení ztížení společenského uplatnění") a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 18.4.2013 č.j. 27 C 39/2007-492, doplněným usnesením ze dne 20.5.2013 č.j. 27 C 39/2007-515 - poté, co usnesením ze dne 11.9.2012 č.j. 27 C 39/2007-388 připustil změnu žaloby - uložil žalované, aby zaplatila žalobci na bolestném 96.900,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, na ztížení společenského uplatnění 333.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, na "mimořádném zvýšení ztížení společenského uplatnění" 5.919.000,- Kč a na "nákladech za péči" 946.051,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení "ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1" 41.128,32 Kč a žalobci 671.547,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové a že žalovaná je povinna zaplatit "ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1" na soudním poplatku 327.196,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neporušil zaviněně právní předpisy ani pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a dospěl k závěru, že žalovaná se nemůže jako zaměstnavatel žalobce "zprostit odpovědnosti za pracovní úraz a odpovídá žalobci v rozsahu 100%".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.12.2013 č.j. 23 Co 389/2013-562 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba "o mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění" ve výši 1.764.000,- Kč zamítá a že výše náhrady nákladů řízení se stanoví částkou 1.166.228,- Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 182.952,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové a že se zrušuje rozhodnutí, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit "státu na soudním poplatku" 327.196,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že se žalovaná nemůže zprostit "zcela ani částečně" odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu žalobce a že za škodu odpovídá v plném rozsahu.
Poté, co bylo zjištěno, že žalobce K. K. dne 6.12.2013 zemřel, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13.1.2014 č.j. 27 C 39/2007-576, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2014 č.j. 23 Co 103/2014-657, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce s jeho procesními nástupci (dědici), tj. s manželkou M. K. a dcerou N. K.; usnesení nabylo právní moci dnem 9.9.2014. Obvodní soud pro Prahu 1 nato usnesením ze dne 28.1.2014 č.j. 27 C 39/2007-578 částečně zastavil řízení ohledně nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění. K odvolání vedlejšího účastníka a žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.9.2014 č.j. 23 Co 104/2014-664 uvedené usnesení soudu prvního stupně "jako předčasné" zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11.12.2013 č.j. 23 Co 389/2013-562 ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o "nákladech o péči" ve výši 946.051,- Kč, podala žalovaná dovolání. Vytýká soudům, že při posuzování odpovědnosti žalované za škodu nevycházely v rozporu s ustanovením §135 odst. 2 občanského soudního řádu z rozhodnutí Regionálního inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy - Brno a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj, ačkoliv z nich vyplývá, že K. K. porušil při vykonávání svých pracovních povinností "právní předpisy k zajištění BOZP". Žalovaná současně dovozuje, že přiznané "náklady na péči" nejsou náklady léčení ve smyslu ustanovení §449 občanského zákoníku, ale že se jedná o věcnou škodu podle ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, a považuje proto posouzení nároku na náhradu nákladů za péči odvolacím soudem za nesprávné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu).
Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně aby jej zamítl. Uvedly, že soudy při provádění dokazování přihlédly k žalovanou uváděným rozhodnutím "inspektorátů", pouze si "učinily vlastní posouzení, což je zcela přípustné". S názorem žalované ohledně náhrady nákladů za péči žalobkyně nesouhlasí, neboť mají za to, že soudy rozhodly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř.") a že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak mají být posouzeny nároky poškozeného zaměstnance, který pro následky pracovního úrazu "nemůže obstarávat ani sebe ani domácnost a je v tomto směru odkázán na svou manželku". Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu je postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst.3 o.s.ř., jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.); o zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1550/2000, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V projednávané věci žalobce K. K. zemřel dne 6.12.2013 ještě před vydáním rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud, který - jak je zřejmé z obsahu spisu - o úmrtí žalobce nevěděl, věc dne 11.12.2013 projednal a rozhodl o ní dovoláním napadeným rozsudkem.
Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o odškodnění pracovního úrazu) má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. §19 část věty před středníkem o.s.ř.). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. §7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013). Ztratí-li fyzická osoba za řízení (v důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení, soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal (jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. §107 o.s.ř.); procesními nástupci zemřelého poškozeného zaměstnance jsou jeho dědici, popřípadě osoby uvedené v ustanovení §328 odst.1 větě první zákoníku práce.
Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu přiznávána práva nebo ukládány povinnosti. Odvolací soud proto postupoval v rozporu se zákonem, jestliže rozhodl napadeným rozsudkem o právu žalobce K. K., ačkoliv v té době již nežil, a jestliže nepokračoval v řízení s těmi, kdo jsou jeho procesními nástupci, neboť jim tímto nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem. Dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. k této zmatečnosti přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna. Protože napadený rozsudek je postižen zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst.3 o.s.ř., nebylo možné (pro "předčasnost") zabývat se věcnými námitkami dovolatelky.
Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v napadeném výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila "na nákladech na péči" 946.051,- Kč, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu