ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3074.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3074/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. N. , zemřelém dne 22. ledna 2013, za účasti 1) J. N. , 2) MUDr. J. K. , obou zastoupených Mgr. Vítem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří č. 258/7, a 3) Ing. J. N., CSc. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 307/2013, o dovolání Ing. J. N., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 24 Co 148/2014-236, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2014, č. j. 34 D 307/2013-156, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. N., zemřelém dne 22.1.2013 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.1.2013, č.j. 34 D 307/2013-5. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Petra Habartová, notářka v Praze 4 (§38 občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14.5.2014, č.j. 34 D 307/2013-156, rozhodl, že „nadále bude jako s účastníky řízení v postavení dědice jednat s poz. manželkou J. N., poz. synem Ing. J. N., CSc., a poz. dcerou MUDr. J. K.“. Na základě zjištění, že „zůstavitel zemřel jako ženatý se zanecháním dvou dětí“, že synem byla „opakovaně vznesena námitka dědické nezpůsobilosti manželky i dcery zůstavitele“, dokládaná také podáním trestního oznámení na manželku i dceru zůstavitele z důvodu podezření ze spáchání trestného činu vůči zůstaviteli, přičemž orgány policie věc usnesením (usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, ze dne 22.7.2013, č.j. KRPA-127075-15/TČ-2013-001410) „odložily“ s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z přečinu, nebylo prokázáno spáchání synem tvrzených trestných činů a nebylo shledáno, že by se manželka a dcera zůstavitele dopustily trestné činnosti proti zůstaviteli, a Obvodní státní zastupitelství v Praze 4 zamítlo stížnost syna proti tomuto usnesení, dospěl k závěru, že „s ohledem na závěry šetření a řízení vedené Policií ČR a její rozhodnutí o dané věci nebylo prokázáno naplnění §469 občanského zákoníku“, tedy „nebyla prokázána dědická nezpůsobilost manželky ani dcery“ zůstavitele, a tedy i tyto osoby „jsou zůstavitelovými dědici“.
K odvolání Ing. J. N., CSc., Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2014, č.j. 24 Co 148/2014-236, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. S přihlédnutím k tomu, že syn zůstavitele „namítá dědickou nezpůsobilost manželky a dcery zůstavitele“ z důvodu spáchání trestné činnosti tím, že „zahájily řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům zůstavitele s úmyslem legalizovat disponování s jeho majetkem“, že manželka, případně za účasti dcery, „z účtu zůstavitele průběžně vybrala částku 381.000,- Kč, kterou užily neznámým způsobem“, že „společně podaly zůstaviteli lék Tenaxum, což mohlo být přímou příčinou nebo jednou z příčin následné mozkové mrtvice“, že „vědomě umístily zůstavitele do naprosto nekompetentního seniorského domu bez oprávnění k poskytování potřebné péče“ a že manželka zůstavitele „pobírala příspěvek na péči o zůstavitele, i když o něj odmítala po mrtvici pečovat, a to i v období, kdy se v její péči vůbec nenacházel“, a že Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha IV, v usnesení ze dne 22.7.2013, č.j. KRPA-127075-15/TČ-2013-001410, konstatovala, že „v žádném z bodů nebylo potvrzeno spáchání trestných činů“, že „veškeré názory oznamovatele (syna zůstavitele) jsou pouze domnělé a spekulativní“ a „nezakládají faktická tvrzení, která by měla oporu v důkazních prostředcích“, a že se v daném případě „nejedná o podezření z trestného činu, přestupku ani jiného správního deliktu“, odvolací soud – poté, co dovodil, že synem namítanými skutky „se zabývaly orgány činné v trestním řízení“ a dle výsledků tohoto řízení se manželka a dcera zůstavitele „nedopustily trestného činu proti zůstaviteli“ - uzavřel, že vzhledem k tomu, že tato otázka již byla posuzována v rámci trestního řízení, „není na místě, aby se totožnou otázkou zabýval soud v řízení o dědictví a sám posoudil, zda tvrzená jednání uvedených dědiček naplnila znaky skutkové podstaty některého úmyslného trestného činu“, a „aby takovouto otázku posuzoval jako otázku předběžnou“, a proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „nebyla prokázána dědická nezpůsobilost manželky a dcery“ zůstavitele. Odvolací soud dále odmítl námitku Ing. J. N., CSc., o vydědění dcery zůstavitele s odůvodněním, že v řízení „nebyla předložena listina obsahující platný projev vůle zůstavitele vydědit dceru“.
Proti tomuto usnesení podal Ing. J. N., CSc., dovolání. Dovolatel uvádí, že v průběhu dědického řízení „opakovaně vznesl námitku dědické nezpůsobilosti manželky a dcery zůstavitele“ a k jejímu prokázání „navrhl množství důkazů“ a mimo jiné „poukazoval na podané trestní oznámení na manželku a dceru zůstavitele z důvodu podezření ze spáchání trestného činu vůči zůstaviteli“. Odvolacímu soudu (i soudu I. stupně) vytknul, že „odkazují na šetření Policie ČR – OŘ Praha 4“, přestože odložení prošetřování „nebylo dostatečně odůvodněné (podložené) a ani konečné“, a že se „nijak nezajímaly“ o průběh a stav šetření ve věci podezření z trestných činů spáchaných vůči zůstaviteli, které probíhalo také u Policie ČR, Praha-západ, kde „až dosud šetření pokračuje a jeho součástí je neposkytnutí první pomoci zůstaviteli dcerou a matkou dne 19.9.2012“; že „hodnotily výhradně otázku existence prvního z důvodů dědické nezpůsobilosti, a to ještě nedostatečně“, neboť „pouhým poukazem na šetření Policie ČR“ dospěly k závěru o tom, že se manželka ani dcera zůstavitele nedopustily trestného činu vůči zůstaviteli, přestože soud v občanském soudním řízení „je vázán pouze pravomocným výrokem odsuzujícího trestního rozsudku“ a „není nijak vázán pouhým usnesením policejního orgánu“, a proto „soudy měly samy zhodnotit rozhodné skutečnosti a odvolatelem navrhované důkazy“, je-li navíc řízení o dědictví ovládáno zásadou vyšetřovací; že ačkoliv „dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege)“ a „soud k ní přihlíží z úřední povinnosti“, soudy „zcela rezignovaly“ na posouzení splnění podmínky existence spáchání zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, i když manželka s dcerou zůstavitele „usilovaly o téměř absolutní omezení zůstavitele ve způsobilosti k právním úkonům“ a tím „o zamezení zůstaviteli pořídit závěť a novou listinu o vydědění“, přestože zůstavitel „byl naprosto svéprávný a s přihlédnutím k věku i velmi čilý, komunikativní, organizoval si své záležitosti a zajímal se o okolní svět“, a uvedené jednání tak „založilo jejich dědickou nezpůsobilost ve smyslu ustanovení §469 občanského zákoníku“, a že v důsledku toho, že se „nevypořádaly s dovolatelem navrženými důkazy“ a své posouzení „navíc vztahovaly pouze k případnému spáchání trestného činu“, soudy „zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností“, a věc by proto měla být znovu projednána. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K podání dovolatele osobně doručenému Nejvyššímu soudu ČR dne 24.7.2015 dovolací soud v souladu s ustanovením §241b odst. 3 věty první o.s.ř. nepřihlédl, neboť jím bylo dovolání doplněno po uplynutí lhůty stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda je soud v řízení o dědictví při posouzení dědické nezpůsobilosti dědiců ve smyslu ustanovení §469 občanského zákoníku vázán usnesením policejního orgánu o odložení trestní věci. Vzhledem k tomu, že při řešení uvedené otázky procesního práva soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání Ing. J. N., CSc., je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel M. N. zemřel dne 22.1.2013, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013. Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že „nebyla prokázána dědická nezpůsobilost manželky a dcery zůstavitele“, a to s odůvodněním, že posouzením otázky, zda jednání dědiček namířená dle Ing. J. N., CSc., proti zůstaviteli naplnila znaky skutkové podstaty některého úmyslného trestného činu, se již „zabývaly orgány činné v trestním řízení“ a dle výsledků jejich řízení se „manželka a dcera zůstavitele nedopustily trestného činu proti zůstaviteli“, a tedy „byla-li již tato otázka posuzována v rámci trestního řízení, není na místě, aby se totožnou otázkou zabýval soud v řízení o dědictví“ a „sám ji posuzoval jako otázku předběžnou“. S tímto názorem odvolacího soudu však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je vyloučeno, aby se dědici „dohodli“, že dědická nezpůsobilost u některého z nich nenastala. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle ustálené judikatury soudů pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (srov. §135 odst. 1 o.s.ř.) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 682/96; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3423/2011]. Jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo, posoudí si soud tuto otázku sám jako otázku předběžnou (srov. §135 odst. 2 o.s.ř.), neboť ze znění ustanovení §469 obč. zák. nevyplývá, že by spáchání úmyslného trestného činu muselo být vždy prokázáno odsuzujícím rozsudkem.
Z výsledků vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, vyplývá, že usnesením ze dne 22.7.2013, č.j. KRPA-127075-15/TČ-2013-001410, byla trestní věc podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, podvodu a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, kterého se měly dopustit manželka a dcera zůstavitele, odložena podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu z důvodu, že „ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak“; v odůvodnění usnesení je dále (mimo jiné) uvedeno, že „v žádném z bodů nebyla potvrzena spáchání uvedených trestných činů“, že „veškeré názory oznamovatele jsou pouze domnělé a spekulativní, nezakládající faktická tvrzení, která by měla oporu v důkazních prostředcích“, a že „se v daném případě nejedná o podezření z trestného činu, přestupku ani jiného správního deliktu“. Stížnost Ing. J. N., CSc., proti tomuto usnesení byla usnesením státního zástupce ze dne 17.9.2013 zamítnuta dle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť „byla podána osobou neoprávněnou k podání stížnosti“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o tom, že by J. N. a MUDr. J. K. spáchaly úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, nebylo vydáno, když trestní věc byla usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, odložena. Protože tak v projednávané věci nejde o případ, kdy je soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. vázán rozhodnutím příslušných orgánů, byl soud (soudní komisař) v řízení o dědictví po zůstaviteli M. N. povolán, aby si tuto otázku, tj. zda se J. N. a MUDr. J. K. dopustily úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, posoudil sám jako otázku předběžnou, když žádné zákonné ustanovení nevylučuje posouzení takové otázky z pravomoci soudu v dědickém řízení.
Za stavu, kdy odvolací soud založil svůj závěr o absenci naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K. spočívajícího v tom, zda se dopustily úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, pouze na závěrech obsažených v usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha IV, ze dne 22.7.2013, č.j. KRPA-127075-15/TČ-2013-001410, o odložení věci, aniž se sám zabýval okolnostmi, které by mohly mít za následek splnění tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti, je závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla prokázána dědická nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K., předčasný, a proto také nesprávný.
S dovolatelem lze souhlasit také v tom, že odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že se při svých úvahách o dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K. z důvodu úmyslného trestného činu nezabýval dalším možným důvodem jejich dědické nezpůsobilosti - zda se dopustily zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, a to přestože soud (soudní komisař) přihlíží k dědické nezpůsobilosti z úřední povinnosti, zejména namítl-li Ing. J. N., CSc., v projednávané věci (a to nejpozději v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14.5.2014, č.j. 34 D 307/2013-156) dědickou nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K. z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle či vědomým přáním zůstavitele, či okolnostem vedoucím ke vzniku takovéto vědomé vůle či přání“, které „přímo souviselo se snahou o úmyslné omezení možnosti disponibility majetkem zůstavitele jím samotným a zamezení plnění jeho přání“. Také z tohoto důvodu má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu o neprokázání naplnění důvodů dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K. je předčasný, a proto nesprávný.
Pokud však dovolatel předkládá dovolacímu soudu posouzení jednání směřujícího k omezení či zbavení zůstavitele způsobilosti k právním úkonům jako zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, pak přehlíží, že za situace, kdy se sám odvolací soud (ani soud prvního stupně) posouzením naplnění tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K. nezabýval, nemůže se ani dovolací soud zabývat posouzením dovolatelem předložené otázky, neboť svými námitkami v tomto směru Ing. J. N., CSc., nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale pouze – jak uvedeno výše - důvodně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za řízení před dovolacím soudem současně vyšlo najevo, že řízení před soudy je postiženo další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Dojde-li mezi dědici ke sporu o to, zda je některý z nich dědicky nezpůsobilý, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení §175k odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.; soud tedy přímo v řízení o dědictví „vyšetří podmínky dědického práva obou“ a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neboť soud v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti. Zákon soudu (soudnímu komisaři) v první řadě ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „staly nespornými“. Zdaří-li se soudu (soudnímu komisaři) takováto dohoda a nebyl-li tím spor o dědické právo „odklizen“ také z hlediska jeho právního posouzení, postupuje se dále podle §175k odst. 1 o.s.ř. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky rozporné, odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
V projednávaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu J. N. a MUDr. J. K. nezbytné vyřešení otázky, zda tyto v úvahu přicházející zákonné dědičky byly dědicky nezpůsobilé ve smyslu ustanovení §469 obč. zák.
Z obsahu spisu (zejména ze „sdělení o trestních šetřeních souvisejících s úmrtím zůstavitele“ na č.l. 43 a z protokolu o jednání sepsaného dne 28.1.2014 JUDr. Petrou Habartovou na č.l. 112 a 113) vyplývá, že mezi J. N., MUDr. J. K. a Ing. J. N., CSc., vznikl spor o dědickou nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K., když Ing. J. N., CSc., namítl nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K. dědit s ohledem na podání založená ve spise a trestní podání s odůvodněním, že se „dopustily úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele“, přičemž J. N. a MUDr. J. K. uváděly, že „se ničeho ve smyslu ustanovení §469 obč. zák. nedopustily“ a že „jsou způsobilé dědit“.
Otázka, zda se dědic dopustil konkrétního jednání, je otázkou skutkovou, a tedy důvodem k postupu dle §175k odst. 2 o.s.ř. Otázka, zda jednání, kterého se dopustil, je trestným činem, je otázkou právní, a tedy důvodem pro postup dle §175k odst. 1 o.s.ř. (k tomu srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998).
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli M. N. vznikl spor o to, zda se J. N. a MUDr. J. K. dopustily Ing. J. N., CSc., namítaných jednání (účelového zahájení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům zůstavitele, vadné „medikamentace“ léku Tenaxum, která byla spolupříčinou mrtvice zůstavitele, zneužití nepřenosné platební karty vystavené na jméno zůstavitele a průběžného vybrání částky cca. 381.000,- Kč bez jeho vědomí a užití této částky neznámým způsobem, vědomého umístění zůstavitele do naprosto nekompetentního SOS seniorského domu Jíloviště bez oprávnění k poskytování potřebné péče, či pobírání příspěvku J. N. na péči o zůstavitele, i když se v její péči nenacházel), a že tato otázka je otázkou skutkovou, bylo nezbytné, aby soud (soudní komisař) v projednávané věci postupoval podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. , a tedy po marném pokusu vyřešit spor dohodou (z obsahu spisu ani není zřejmé, zda se soudní komisař o takovou dohodu pokusil) odkázal Ing. J. N., CSc., ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. k podání žaloby o určení, že J. N. a MUDr. J. K. nejsou dědičkami po zůstaviteli, neboť za současného skutkového stavu věci se jeho dědické právo jeví jako méně pravděpodobné, tvrdí-li skutečnosti o dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K., které tyto zákonné dědičky popírají, a aby k podání žaloby určil lhůtu. Postup podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je přípustný pouze v případě, kdy je mezi dědici sporné, zda jednání, kterého se dědic (příp. dědicové) dopustil a o jehož spáchání není mezi dědici sporu, je trestným činem či nikoliv; o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže šetřily podmínky dědického práva J. N. a MUDr. J. K. přímo v řízení o dědictví po zůstaviteli a spor o jejich dědické právo rozhodly podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu