ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3367.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3367/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalovanému INSTITUTU KLINICKÉ A EXPERIMENTÁLNÍ MEDICÍNY , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 - Krči, Vídeňská č. 1958/9, IČO 00023001, zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, nám. Winstona Churchilla č. 1800/2, o 110 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 165/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 69 Co 528/2014-508, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 15 211 Kč s příslušenstvím) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31. 8. 2001 (změněnou podáním doručeným soudu dne 11. 3. 2002) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 110 690 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež v žalobě rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 12. 1995 jako „správce www serveru“, že od 1. 10. 1997 byl pověřen vedením „oddělení repro-grafického“, že byl z této funkce dne 30. 7. 1998 odvolán a od 1. 8. 1998 byl pověřen vedením pracoviště studia grafiky a designu, že vedle pracovní smlouvy byla s žalobcem uzavřena dne 8. 12. 1997 dohoda o pracovní činnosti, na základě které měl žalobce odpracovat 96 hodin za odměnu ve výši 16 320 Kč, že tuto práci žalobce provedl i v měsíci únoru 1998, ale odměna mu byla vyplacena pouze ve výši 8 320 Kč, že dlužnou částku ve výši 8 000 Kč mu žalovaný do dnešního dne nedoplatil, že žalovaný mu protiprávně s účinností od 1. 9. 1998 odebral osobní příplatek a příplatek za vedení, takže se domáhá doplacení těchto příplatků za měsíce září a říjen 1998 v celkové výši 3 829 Kč, že mu v souvislosti s odebráním osobního příplatku a příplatku za vedení byla nesprávně stanovena výše dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 a že rozdíl činí 3 510 Kč. Uvedl, že dne 15. 9. 1998 byl vykázán z pracoviště, že od té doby mu žalovaný nepřiděloval práci a že dne 25. 9. 1998 obdržel výpověď z pracovního poměru. Žalobce má za to, že mu za dobu od 15. 9. 1998 do konce listopadu 1998, kdy uplynula výpovědní doba, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 zákoníku práce a že povinnost žalovaného vyplatit náhradu mzdy nemohlo „zhojit“ ani nařízení čerpání dovolené, které žalovaný provedl ve výpovědi z pracovního poměru, neboť žalovaný tím zneužil svého práva na úkor žalobce a žalobci tak vznikla „újma představující nevyplacené náhrady mzdy“ ve výši 56 806 Kč. Žalobce uvedl, že práce, které konal na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 8. 12. 1997 – „správa a design www serveru“ – jsou totožné s pracemi konanými na základě pracovní smlouvy („správa www serveru“), že dohoda o pracovní činnosti je proto podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neplatná, že žalobci za výkon této práce v mimopracovní době náležela odměna za práci přesčas a že tato odměna měla být zahrnuta do „hrubého průměrného výdělku pro náhrady mzdy“; jelikož se tak nestalo, byla žalobci za dobu od května 1996 do listopadu 1998 vyplacena nižší náhrada mzdy za dovolenou a při překážkách v práci o celkovou částku 23 334 Kč. Kromě této práce žalobce v období od 28. 8. 1998 do 6. 9. 1998 vykonal pro žalovaného přesčasové práce v délce 109 hodin při realizaci lékařských prezentací pro dva lékařské kongresy (zhotovování „posterů“), které mu nebyly žalovaným zaplaceny; dlužná částka činí 15 211 Kč.
Žalovaný zejména namítal, že nárok žalobce na doplacení odměny z dohody o pracovní činnosti za měsíc únor 1998 ve výši 8 000 Kč je promlčený, že odebráním příplatku za vedení a osobního příplatku žalovaný neporušil právní předpis, že žalobci nebyla vyplacena náhrady mzdy podle ustanovení §130 zákoníku práce, neboť žalobce čerpal dovolenou v délce 68 dnů, která mu byla proplacena, že pracovní náplň žalobce nebyla shodná s náplní práce stanovenou v dohodě o pracovní činnosti, neboť dohoda se týká správy a designu www serveru, zatímco v pracovní náplni žalobce ze dne 27. 10. 1997 je uvedeno, že spravuje „WWW server medicon.cz, WWW server ikem.cz, Intranet server ikem.cz“.
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co usnesením ze dne 15. 6. 2005 č. j. 20 C 165/2001-93 zastavil řízení ohledně částky 17 600 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. 20 C 165/2001-169 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 7 339 Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 10. 2004 do zaplacení, ve „zbývající části s příslušenstvím“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 12. 1995, že jeho pracovní náplň se postupem doby měnila podle toho, jakými pracovními úkoly byl pověřován, že s žalobcem byly na „další pracovní činnosti“ uzavírány dohody o pracovní činnosti, které byly ze strany žalovaného dodržovány a žalobci byla vyplácena dohodnutá odměna, že tato odměna nebyla vyplacena v měsíci únoru 1998, že žalobce dne 28. 9. 1998 obdržel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 30/99, jenž nabyl právní moci dne 26. 10. 2004, určena neplatnou a žalobci byla přiznána náhrady mzdy za dobu od 9. 11. 1998 do 14. 9. 2000, a že průměrný výdělek žalobce za 3. čtvrtletí roku 1998 činil podle tohoto rozhodnutí 761,10 Kč. Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na doplacení osobního příplatku a příplatku za vedení za měsíce září a říjen 1998 ve výši 3 829 Kč a na doplatek dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 ve výši 3 510 Kč, neboť žalovaný porušil právní předpisy tím, že platovým výměrem ze dne 23. 9. 1998 žalobci s účinností od 1. 9. 1998 snížil osobní příplatek a příplatek za vedení, aniž by tato změna byla odůvodněna, projednána se žalobcem a doručena mu předem; na základě této skutečnosti pak došlo i k nesprávnému stanovení výše dalšího platu. Doplatek odměny z dohody o pracovní činnosti za měsíc únor 1998 ve výši 8 000 Kč soud prvního stupně žalobci nepřiznal z důvodu promlčení nároku. K žalobcem uplatněnému nároku na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně žalovaného uvedl, že žalobce čerpal dovolenou na základě příkazu žalovaného, že mu za tuto dovolenou byla řádně vyplácena náhrada mzdy a že nemá nárok na další náhradu mzdy podle ustanovení §130 zákoníku práce. Neoprávněným shledal i požadavek žalobce na odměňování jeho práce konané na základě dohody o pracovní činnosti jako práce přesčas, neboť dohoda o pracovní činnosti ze dne 8. 12. 1997, na základě které měl žalobce vykonávat „správu www serveru“, byla uzavřena na jinou pracovní činnost, než kterou vykonával v rámci pracovního poměru (od 1. 10. 1997 vedení oddělení repro-grafického), žalovaný žalobce za tuto činnost řádně odměňoval a nebylo ani prokázáno, že by žalovaný práci přesčas žalobci nařídil nebo s ní souhlasil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2008 č. j. 69 Co 482/2008-225 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 8 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části zamítavého výroku, ve výroku o příslušenství přiznané částky 7 339 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je v části přiznávající žalobci příslušenství z částky 7 339 Kč nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně žalobci přiznal jiné příslušenství, než požadoval, aniž by své rozhodnutí zdůvodnil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na doplatek odměny z dohody o pracovní činnosti za únor 1998 ve výši 8 000 Kč byl uplatněn až po uplynutí tříleté promlčecí doby a že žalobce nemůže mít nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za dobu od 28. 9. 1998 do 8. 11. 1998, kdy pobíral náhradu mzdy v souvislosti s čerpáním dovolené, vytknul však soudu prvního stupně, že nijak nezhodnotil skutečnost, že žalovaný nepřiděloval žalobci práci již od 16. 9. 1998, neboť nejméně od tohoto dne do nařízení čerpání dovolené žalobci přísluší náhrada mzdy podle ustanovení §130 zákoníku práce. Odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně o tom, že dohoda o pracovní činnosti byla sjednána na práci jiného druhu, než byla práce sjednaná v pracovní smlouvě, nebyl nijak blíže odůvodněn a vysvětlen a nemá ani podklad v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nezabýval ani tím, zda sjednaná doba práce podle dohody o pracovní činnosti překračovala polovinu stanovené týdenní pracovní doby (§237 odst. 2 zákoníku práce), a ani tím, zda podle dohody o pracovní činnosti měl žalobce konat práce, které jsou předmětem ochrany autorského zákona (§232 odst. 3 zákoníku práce), nelze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr o platnosti dohody o pracovní činnosti. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval též tím, zda „postery“ (grafická díla pro lékaře na kongresy) dělal žalobce v rámci pracovního poměru (jako vedoucí reprografického oddělení).
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2009 č. j. 20 C 165/2001-269 zastavil řízení ohledně částky 8 019 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 10. 4. 2013 č. j. 20 C 165/2001-429 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ročně z částek 750 Kč ve výši 23 % od 14. 10. 1998 do zaplacení, 68 Kč ve výši 20 % od 14. 11. 1998 do zaplacení, 2 760 Kč ve výši 23 % od 14. 10. 1998 do zaplacení, 251 Kč ve výši 20 % od 14. 11. 1998 do zaplacení a 3 510 Kč ve výši 20 % od 14. 12. 1998 do zaplacení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 7 704 Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši 23 % od 14. 10 1998 do zaplacení, žalobu co do 62 024 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit „na účet zdejšího soudu“ každý „polovinu znalečného v částce 1 925 Kč“. Soud prvního stupně žalobci přiznal úrok z prodlení z jednotlivých částek, které již byly pravomocně přiznány jeho předchozím rozsudkem (celkem 7 339 Kč), ve výši platné v době, kdy se žalovaný dostal do prodlení s vyplacením těchto částek. Důvodnou shledal žalobu též ohledně náhrady mzdy pro překážky v práci na straně žalovaného v době od 16. 9. 1998 do nařízení dovolené žalobci dne 28. 9. 1998 ve výši 7 704 Kč, neboť žalovaný „nepředložil žádný doklad o proplacení náhrady mzdy za toto období“; ve zbývající části žalobci nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele nepřiznal, neboť žalobci byla vyplácena náhrada mzdy za dovolenou. Na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem RNDr. Karlem Matyskou, CSc., dovodil, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 8. 12. 1997 byla sjednána na jiný druh práce, než který byl sjednán v pracovní smlouvě, a že výsledky práce žalobce, které představovala grafická díla pro lékaře, byly vytvořeny v rámci jeho pracovní činnosti a není možné je považovat za dílo podle autorského zákona, a dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na zaplacení další částky jako „odměny za práci přesčas spolu s příspěvkem za práci přesčas“, neboť za práci, kterou vykonával podle dohod o pracovní činnosti, byl řádně odměňován.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 69 Co 528/2014-508 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 62 024 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 15 211 Kč s úroky z prodlení ročně ve výši 8,5 % z této částky od 15. 9. 2001 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu každý 1 925 Kč „na účet“ soudu prvního stupně. Uvedl, že za dobu čerpání dovolené, za kterou pobíral náhradu mzdy, žalobce nemůže mít současně nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně žalovaného, že zaměstnavatel je oprávněn nařídit zaměstnanci čerpání dovolené a že, i když v daném případě nebyla dodržena 14denní lhůta, ve které má být čerpání předem oznámeno, nezpůsobuje tato okolnost neplatnost nařízení čerpání dovolené, ani kdyby ke zkrácení doby od oznámení nařízení dovolené do zahájení jejího čerpání nedal souhlas příslušný odborový orgán. Dovodil, že práce na „posterech“, kterou žalobce vykonával na pokyn žalovaného v srpnu a září 1998, neodpovídá druhu práce podle pracovní smlouvy ani druhu práce podle dohody o pracovní činnosti, a že má proto vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §243 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve výši odpovídající jím požadované částce 15 211 Kč, kterou odvolací soud shledal přiměřenou, s jehož plněním se žalovaný ocitl v prodlení až po doručení žaloby (od 15. 9. 2001). Dospěl k závěru, že dohoda o pracovní činnosti je neplatná, neboť překračuje v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby, a jestliže žalobce konal práci podle neplatné dohody o pracovní činnosti, má nárok na odměnu za vykonanou práci „v souvislosti s článkem 28 Listiny základních práv a svobod formou vydání bezdůvodného obohacení“; takové plnění ale podle názoru odvolacího soudu nelze zahrnout do průměrného výdělku pro pracovněprávní účely.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části podal žalobce dovolání. Namítá, že soud „zodpověděl“ nesprávně procesní otázku, zda smí znalec z oboru výpočetní technika „zodpovídat, zda je autorským dílem dílo grafické“, neboť se jedná o otázku právní a znalec „nebyl na podobné otázky ani jmenován“, jakož i otázku, zda lze nařídit zaměstnanci dovolenou v době, kdy již má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci vyvolané úmyslně protiprávním postupem zaměstnavatele, neboť zaměstnavatel „nesmí a nemůže svévolně nařizovat zaměstnanci dovolenou dle svých účelových potřeb jen proto, že by chtěl ušetřit na náhradách za nevyčerpanou dovolenou“. Nesprávné je podle dovolatele i posouzení „plnění a nároků“ žalobce z práce prováděné podle dohody o pracovní činnosti označené jako neplatné a plnění úkolů, na které není podle soudu smlouva žádná, jako nároků z bezdůvodného obohacení. Dovolatel má za to, že tyto nároky měly být posouzeny jako nároky na mzdu z faktického pracovního poměru vzniklého faktickým výkonem práce, a že je proto nesprávný i závěr o počátku prodlení s úhradou tohoto mzdového nároku, který byl splatný ve výplatním termínu, tedy v případě mzdy za říjen nejpozději 30. 11. 1998. Tyto „nezúčtované mzdové nároky“ měly být podle názoru dovolatele „zahrnuty do základů, z nichž se vypočítávaly náhrady mzdy za období až do 8. 11. 1998“, a měly být posouzeny buď jako mzdové nároky z faktického dalšího pracovního poměru, nebo jako nárok na náhradu škody vůči zaměstnavateli. Dovolatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a uzavírá, že v řízení též došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek v „předmětných výrocích“ změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 46 813 Kč s příslušenstvím „8,5 % ročně z dlužné částky od 1. 12. 1998“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 12. 1995, že vedle toho byly s žalobcem uzavírány dohody o pracovní činnosti, že v dohodě o pracovní činnosti uzavřené na rok 1998 dne 8. 12. 1997 byl sjednán rozsah pracovní doby 96 hodin měsíčně, že dne 16. 9. 1998 přestal žalovaný žalobci přidělovat práci a že dne 28. 9. 1998 mu dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce a současně mu nařídil čerpání dovolené.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, zda je zaměstnavatel oprávněn určit zaměstnanci čerpání dovolené v době, kdy mu přestal přidělovat práci, a jaký význam má pro právní vztahy zaměstnavatele a zaměstnance okolnost, že mezi nimi byla vedle pracovní smlouvy uzavřena dohoda o pracovní činnosti, která je neplatná, neboť byla uzavřena na práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2013 č. j. 20 C 165/2001-429 bylo žalobci doručováno do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, který žalobce dne 7. 5. 2013 na jeho adrese pro doručování nezastihl a který proto doručovanou písemnost uložil a žalobci zanechal výzvu, aby si písemnost vyzvedl (§49 odst. 2 věta první občanského soudního řádu). Vzhledem k tomu, že žalobce si tuto písemnost nevyzvedl ve lhůtě 10 dnů ode dne 7. 5. 2013, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně za doručené posledním dnem této lhůty, tj. dnem 17. 5. 2013 (§49 odst. 4 věta první občanského soudního řádu). Odvolání proti tomuto rozsudku, který obsahuje správné poučení o odvolání, byl žalobce oprávněn podat ve lhůtě 15 dnů od doručení (§204 odst. 1 věta první občanského soudního řádu), která začala běžet dne 18. 5. 2013 a která uplynula dne 3. 6. 2013 (pondělí), neboť její konec připadl na sobotu 1. 6. 2013 (§57 odst. 1, §57 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu). Podal-li žalobce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně u provozovatele poštovních služeb – jak vyplývá z údajů uvedených na obálce na č. l. 436a - dne 4. 6. 2013, učinil by tak až po uplynutí zákonné lhůty stanovené k tomuto procesnímu úkonu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se otázkou včasnosti odvolání žalobce s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem vyplývajícím z obsahu spisu nezabýval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho dovoláním napadeném potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu