ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3411.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3411/2014-665
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem se sídlem v Hradištku, Pod Vodejemem č. 454, proti žalované Monster Worldwide CZ s.r.o . se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 670/19, IČO 25772449, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce č. 140/32, o nahrazení projevu vůle k uzavření pracovní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 81/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014 č. j. 19 Co 59/2014-640, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám Dr. Víta Horáčka, advokáta se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce č. 140/32.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 24.5.2011 (a poté, co ji vzal podáními ze dne 1.7.2011 a 15.8.2011 zčásti zpět) domáhal, aby bylo rozhodnuto, že účastníci uzavírají "dnem právní moci soudního rozhodnutí pracovní smlouvu", jejíž znění (v českém a anglickém jazyce) současně uvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nejdříve v říjnu 2009 vyjádřili účastníci "zájem na vzájemné spolupráci" a proběhlo mezi nimi několik pohovorů, že žalovaná dne 15.3.2011 učinila žalobci "formální nabídku zaměstnání na pracovní pozici Regional Sales Director Eastern Europe s místem výkonu práce Praha, Česká republika" (datovanou dnem 8.3.2011) a "s předpokládaným nástupem do práce dne 1.4.2011", že uvedená nabídka byla podmíněna získáním kladných referencí o žalobci, jenž poskytl žalované seznam 15 osob, které mohly "referovat o jeho osobě a předchozích pracovních zkušenostech", a že žalobce nabídku dne 15.3.2011 ihned přijal. Žalovaná oznámila e-mailovou zprávou ze dne 28.3.2011 žalobci, že nebyla schopna získat kladné reference na jeho osobu, a že proto považuje podmínku nabídky ze dne 15.3.2011 za nesplněnou a nabídku dále za neplatnou. Žalobce má za to, že dne 15.3.2011 došlo mezi ním a žalovanou k uzavření smlouvy o budoucí pracovní smlouvě, když žalovaná později dokonce zahájila projednávání konceptu pracovní smlouvy se žalobcem, a dala mu najevo, že podmínka účinnosti nabídky je splněna. Pro smlouvu o smlouvě budoucí se vyžaduje ujednání o jejím obsahu jen obecným způsobem, což bylo podle žalobce splněno.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.10.2013 č.j. 20 C 81/2011-589 zamítl žalobu, aby "žalobce a žalovaná uzavřeli dnem právní moci tohoto rozhodnutí pracovní smlouvu", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 67.760,- Kč k rukám advokáta Dr. Víta Horáčka a České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 3" 3.297,20 Kč. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že nebyla splněna odkládací podmínka uvedená v nabídce ze dne 15.3.2011 (získání "kladných referencí o žalobci od jeho bývalých zaměstnavatelů"), aniž by bylo prokázáno, že by žalovaná splnění této podmínky jakýmkoliv způsobem ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 občanského zákoníku zmařila. Nabídku ze dne 15.3.2011 nelze považovat za "dohodu na uzavření pracovní smlouvy" ve smyslu ustanovení §50a občanského zákoníku, když byla zaslána e-mailem, aniž by byla opatřena "zaručeným elektronickým podpisem", a ani potvrzení přijetí nabídky ze strany žalobce nebylo opatřeno takovým podpisem. Nabídka navíc nesplňovala jednu z podstatných náležitostí pracovní smlouvy podle ustanovení §34 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, a to určení dne nástupu do práce, když byl v nabídce pouze předběžně naplánován "začátek" pracovního poměru ke dni 1.4.2011.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2014 č.j. 19 Co 59/2014-640 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náhradu nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně stanovil ve výši 60.984,- Kč a že žalobci neuložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice; v ostatním jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta Dr. Víta Horáčka. Odvolací soud nejprve dovodil, že nahrazení projevu vůle soudem je možné (mimo jiné) v případech, kdy účastníci uzavřeli platně smlouvu o smlouvě budoucí a kdy v dohodnuté době nedošlo k uzavření budoucí smlouvy, že účastníci se musí dohodnout na podstatných náležitostech budoucí smlouvy a že musí být dohodnuta doba, do níž má být budoucí smlouva uzavřena. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, když pracovní nabídka a její přijetí nesplňují náležitosti dohody podle ustanovení §50a odst. 1 občanského zákoníku, když nebyla jednak dodržena písemná forma smlouvy a jednak nebyla určena doba, do které by měla být uzavřena budoucí pracovní smlouva. Nebyla-li uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, nelze ani nahradit projev vůle žalované směřující k uzavření pracovní smlouvy se žalobcem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy měly přihlížet k zásadám zakotveným v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, a tedy také ke "smyslu norem". V případě, kdy je právně jednáno "pomocí e-mailu, je v dnešní době obvyklé mechanicky nahradit svůj vlastnoruční podpis jeho tiskovou podobou". Soudy se podle názoru žalobce dostatečně nezabývaly tím, zda se mezi účastníky nejednalo o jiný závazek, který by zákonu vyhovoval, zejména o smlouvu nepojmenovanou. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Souhlasí se závěrem, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a že se jednalo ze strany žalované pouze o neformální nabídku, kterou žalobce neformálně přijal. Nebyla-li uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, nelze nahradit projev vůle žalované a uložit jí povinnost uzavřít se žalobcem pracovní smlouvu. Žalovaná namítá, že ani "zásady zakotvené v občanském zákoníku nemohou zvrátit, že nebyla dodržena písemná forma, kterou pro pracovní smlouvu vyžadoval tehdy platný zákon".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalobce začal od října 2010 se žalovanou projednávat "budoucí spolupráci na pracovní pozici ředitele prodeje pro východní Evropu a Rusko", že ředitelka oddělení lidských zdrojů žalované V. P. zaslala dne 15.3.2011 žalobci e-mailem "pracovní nabídku" na tuto pracovní pozici s předběžným nástupem do práce od 1.4.2011 a místem výkonu práce v Praze a že nabídka byla podmíněna získáním "kladných referencí" o žalobci, jenž na žádost žalované předložil seznam 15 osob, které by mohly "referovat o jeho osobě a pracovní minulosti". Žalobce uvedenou pracovní nabídku dne 15.3.2011 přijal a následně prostřednictvím e-mailové korespondence začali žalobce a jednatel žalované L. H. projednávat bližší podmínky pracovního poměru, včetně znění pracovní smlouvy. Poté, co se (po učinění pracovní nabídky ze dne 15.3.2011) žalované nepodařilo získat kladné reference o žalobci od dotázaných společností IMSG, AQUENT a HUDSON, ředitelka V. P. dne 28.3.2011 e-mailem oznámila žalobci, že z důvodu nesplnění podmínky získání kladných referencí "pozbývá pracovní nabídka platnosti". Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů může soud svým rozhodnutím nahradit projev vůle některého z účastníků pracovněprávních vztahů směřující k uzavření pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současně době posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo (podle žalobce mělo dojít) ke vzniku povinnosti žalované zaměstnat žalobce - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. A č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2011 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb. A č. 28/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 24.5.2011 (dále jen "obč. zák.").
Pracovní poměr (jako jeden ze základních pracovněprávních vztahů) se - jak vyplývá z ustanovení §33 zák. práce - zakládá buď jmenováním (v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo zákoníkem práce), nebo pracovní smlouvou (v ostatních případech, v nichž se nezakládá jmenováním).
Pracovní smlouva musí obsahovat (jako podstatné náležitosti) ujednání o druhu práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, o místu nebo místech výkonu práce, ve kterých má být sjednaná práce vykonávána, a o dni nástupu zaměstnance do práce (srov. §34 odst. 1 zák. práce).
Pracovní smlouvu je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně (srov. §34 odst. 3 zák. práce); pro uzavření pracovní smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí (srov. §21 odst. 2 větu první zák. práce). Vzhledem k tomu, že zákoník práce nestanoví, že by pracovní smlouva, která nebyla učiněna v písemné formě, byla jen z tohoto důvodu neplatná, lze pracovní smlouvu platně uzavřít nejen písemně, ale i ústně, popřípadě konkludentně (srov. §21 odst. 1 zák. práce).
V pracovněprávních vztazích lze činit právní (a jiné) úkony rovněž elektronicky prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Listina zaměstnavatele učiněná v elektronické podobě musí být podepsána elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu a zaměstnavatel ji může doručit zaměstnanci, jen jestliže zaměstnanec vyslovil s tímto způsobem doručování písemný souhlas a jestliže poskytl zaměstnavateli elektronickou adresu pro doručování; listina doručovaná prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je doručena dnem, kdy převzetí zaměstnanec potvrdí zaměstnavateli svým elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu (srov. §335 zák. práce). Jestliže s tím zaměstnavatel souhlasí, může zaměstnanec doručovat své listiny určené zaměstnavateli prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací na elektronickou adresu, kterou zaměstnavatel pro tento účel zaměstnanci oznámil; listina musí být podepsána elektronickým podpisem zaměstnance založeným na kvalifikovaném systémovém certifikátu a je doručena dnem, kdy její převzetí zaměstnavatel potvrdí zaměstnanci datovou zprávou podepsanou svým elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu nebo označení elektronickou značkou založenou na kvalifikovaném systémovém certifikátu (srov. §337 odst. 2 a 4 zák. práce).
Ze subsidiárního užití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích (mimo jiné) vyplývá, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou sjednat též smlouvu o smlouvě budoucí podle ustanovení §50a a §50b obč. zák.
Podstata smlouvy o budoucí smlouvě v pracovněprávních vztazích spočívá v ujednání, kterým se účastníci pracovněprávních vztahů zavazují, že uzavřou do sjednané doby smlouvu (dohodu) a shodnou se na jejích podstatných náležitostech, jakož i v ujednání, v němž se dohodly na doplnění smlouvy (dohody) ve sjednané době, jestliže přitom daly nepochybně najevo, že smlouva (dohoda) má platit, i kdyby ke shodě o zbytku smlouvy nedošlo. V soudní a právní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závazek k uzavření smlouvy v budoucnu se může týkat rovněž pracovní smlouvy. Dohoda o uzavření smlouvy budoucí musí mít vždy písemnou formu; to platí i tehdy, jestliže se ke smlouvě samotné písemná forma nevyžaduje. Kdyby ke smlouvě v dohodnuté době nedošlo, může se oprávněný účastník pracovněprávních vztahů domáhat ve lhůtě jednoho roku žalobou u soudu, aby projev vůle druhého účastníka ke smlouvě (dohodě) byl nahrazen rozhodnutím soudu; žalobou [§80 písm. b) o.s.ř.] se oprávněný účastník domáhá nahrazení projevu vůle podle toho, na jakých náležitostech budoucí smlouvy s povinnou stranou shodl, a to i tehdy, kdyby se strany dohodly na doplnění zbytku smlouvy, k němuž nakonec nedošlo, jestliže daly nepochybně najevo, že smlouva má platit i bez takového doplnění. Právní mocí rozhodnutí soudu se považuje smlouva (dohoda) za uzavřenou (srov. §161 odst. 3 o.s.ř.). Marným uplynutím jednoroční lhůty se právo na nahrazení projevu vůle promlčuje. Povinnost uzavřít smlouvu zanikne, jestliže se (objektivně vzato) okolnosti, za nichž byla smlouva o uzavření smlouvy budoucí sjednána, natolik změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Není-li uzavření sjednané budoucí smlouvy objektivně možné a zanikla-li proto povinnost smlouvu uzavřít, vzniká mezi účastníky povinnost k náhradě škody za porušení smlouvy o uzavření smlouvy budoucí.
V projednávané věci dovolací soud souhlasí s názorem, že elektronicky učiněná nabídka ("Offer letter") žalované ze dne 15.3.2011 (datovaná dnem 8.3.2011) nepředstavovala takový projev vůle, jímž by žalovaná navrhla žalobci sjednání smlouvy, kterou by se účastníci zavázali uzavřít "v budoucnu" pracovní smlouvu. Uvedená nabídka totiž (kromě jiného) neobsahovala - jak správně uvedly soudy - všechny podstatné náležitosti, které musí obsahovat (ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 zák. práce) pracovní smlouva, možnost budoucího možného zaměstnání žalobce u žalované byla vázána na získání "kladných referencí" o osobě žalobce a o jeho působení u dřívějších zaměstnavatelů a, navíc, nebyla žalovanou ani podepsána, neboť elektronický dokument obsahující nabídku zaslaný na elektronickou adresu žalobce nebyl (v rozporu s požadavky ustanovení §335 odst. 2 zák. práce) podepsán elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu. Přijetím takové nabídky ze strany žalobce (navíc, učiněné elektronicky na adresu žalované, aniž by listina byla podepsána elektronickým podpisem žalobce založeným na kvalifikovaném systémovém certifikátu) nemohlo dojít ke smlouvě o budoucí pracovní smlouvě účastníků a případná ústní smlouva v tomto směru by byla (již pro nedostatek obligatorní písemné formy dohody o budoucí smlouvě) podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná. Nabídku žalované ze dne 15.3.2011 nelze proto hodnotit jinak, než jako "nezávazný příslib" budoucího zaměstnání, od něhož žalovaná ustoupila poté, co se jí nepodařilo získat požadované "kladné reference" o žalobci; žalobě proto nebylo možné vyhovět.
K zásadám zakotveným v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, nebylo možné - jak se domnívá žalobce - přihlížet, a to již proto, že zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti teprve dnem 1.1.2014 a že jeho (pravá) zpětná účinnost na právní vztahy vzniklé v době do 31.12.2013 je vyloučena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Dr. Vít Horáček osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu