ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3526.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3526/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104, proti žalované Komunistické straně Čech a Moravy se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 1531/9, IČO 00496936, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšov č. 473, o neplatnost okamžitého zrušení pr0acovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 264/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 62 Co 431/2014-249, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257, takto:
I. Rozsudek městského soudu opravený usnesením městského soudu ze dne 9. února 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257 se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C 264/2011-202 se potvrzuje .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 413 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karolíny Steinerové, advokátky se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19. 10. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro porušení povinnosti, která pro něj vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem, jehož se dopustil tím, že od 16. 9. 2011 nekoná práci a má „déle trvající neomluvenou absenci v zaměstnání“, na což byl upozorněn dopisem ze dne 29. 9. 2011.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14. 12. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2011 nastoupil do pracovního poměru u společnosti FUTURA, a. s. jako „sekretář redakce“ a že dne 29. 4. 2011 byl s účinností od 1. 5. 2011 jmenován do funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny „spojeného se žalovanou“. Aby mohlo dojít k naplnění finančních požadavků žalobce a zároveň nebyly překročeny určité finanční limity společnosti FUTURA, a. s., bylo dohodnuto, že nastoupí také do pracovního poměru u žalované, a dne 18. 4. 2011 žalobce podepsal se žalovanou pracovní smlouvu, na základě níž u žalované vykonával práci politického pracovníka v mediálním úseku v rozsahu 16 hodin týdně. Dne 4. 10. 2011 byl žalobci doručen přípis společnosti FUTURA, a. s. ze dne 15. 9. 2011, kterým byl žalobce odvolán z funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny ke dni 15. 9. 2011 a kterým mu bylo oznámeno, že se zařazuje na pracovní pozici „sekretář redakce“. Žalobce dopisem ze dne 10. 10. 2011 společnosti FUTURA, a. s. sdělil, že nesouhlasí s odvoláním z funkce zástupce šéfredaktora a že pracovní místo sekretáře redakce neakceptuje, a od 15. 9. 2011 do 10. 10. 2011 čerpal náhradní volno. Dopisem ze dne 1. 11. 2011 doručeným žalobci dne 11. 11. 2011 společnost FUTURA, a. s. sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu neomluvené absence žalobce trvající od 11. 10. 2011, a dne 4. 11. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou ze dne 19. 10. 2011. Žalobce pokládá důvody, pro které s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr, za účelové a má za to, že nelze jeho čerpání náhradního volna od 15. 9. 2011 považovat za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že by mělo být přihlédnuto k tomu, jakým způsobem fungovaly vzájemné vztahy mezi žalobcem, žalovanou a společností FUTURA, a. s. v průběhu obou pracovních poměrů žalobce. Uvedl, že po dobu trvání pracovního poměru mu nebyl ze strany žalované zadán „jediný konkrétní úkol, natož jasná pracovní náplň“, že přítomnost žalobce ve čtvrtém patře budovy, v níž sídlí žalovaná, nebyla nikdy vyžadována či kontrolována, že stejně tak nebylo žalovanou nijak „bazírováno“ na striktním dodržování sjednaného úvazku v rozsahu 16 hodin týdně, že mu nikdy nebylo žalovanou vytknuto nedodržování pracovní doby „či vznesen jakýkoli požadavek na její napracování“, že žalovaná žalobci nikdy nesdělila, že by byla nespokojena s jeho pracovními výsledky, že čerpání dovolené a náhradního volna podle zavedené praxe vždy hlásil pouze svému nadřízenému ve společnosti FUTURA, a. s., že žalovaná nikdy nevznesla jedinou námitku proti tomuto způsobu jednání žalobce a že žalobce se tak na základě dosavadních fungujících zvyklostí na obou pracovištích důvodně domníval, že „souhlasu žalované nebylo třeba, stejně jako ve všech předchozích případech“. Žalobce odmítá, že by mu byl ze strany žalované doručen jakýkoli dopis kromě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011 a tvrdí, že žádný „vytýkací“ dopis datovaný 29. 9. 2011 od žalované neobdržel.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 4. 2013 č. j. 17 C 264/2011-101 opraveným usnesením ze dne 21. 5. 2013 č. j. 17 C 264/2011-112 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21 054 Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť se od 16. 9. 2011 přestal k žalované, u níž na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2011 vykonával práci politického pracovníka v oddělení mediálních analýz, dostavovat do zaměstnání, přičemž k takovému jednání nebyl žádný důvod, náhradní volno bylo čerpáno u jiného zaměstnavatele (FUTURA, a. s.), žalobce, kterému „nic nebránilo v tom, aby svou absenci omluvil“, si musel být vědom možných následků, které byly spojeny s jeho dlouhodobou úmyslnou a neomluvenou absencí v práci, a musel si být vědom, že v rámci pracovního poměru je „zcela běžné“ docházet do zaměstnání, a to i v případě, kdy samotné zaměstnání je více neformální, jako tomu bylo u žalované. Při takto vysloveném názoru a především při délce neomluvené absence od 16. 9. 2011 do 19. 10. 2011 se soud prvního stupně „již podrobněji nezabýval dalšími otázkami ve vztahu k práci žalobce, jeho předchozímu působení u žalované apod.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 62 Co 503, 504/2013-139 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze dne 21. 5. 2013“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že v řízení nebylo spolehlivě objasněno, co vlastně bylo pracovní náplní žalobce u žalované, neboť druh práce „politický pracovník v mediálním úseku“ sám o sobě obsah práce žalobce nevystihuje, a že v řízení nebylo zjištěno, zda žalovaná žalobci v době od 16. 9. 2011 přidělovala práci podle pracovní smlouvy. Uvedl, že je v prvé řadě povinností zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci řádně práci podle pracovní smlouvy, že naopak není povinností zaměstnance zaměstnavatele k přidělování práce vyzývat a že stejně tak není jeho povinností zdržovat se v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, v době, kdy zaměstnavatel své povinnosti přidělovat práci zaměstnanci řádně neplní. Dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná a že jeho právní posouzení věci je předčasné, a uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování, neboť teprve poté, co bude postaveno najisto, zda žalovaná žalobci v období vytýkaném mu v okamžitém zrušení pracovního poměru řádně přidělovala práci, bude možné posoudit, zda se žalobce dopustil porušení povinností vyplývajících pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a současně bude nezbytné posoudit intenzitu tohoto jednání, a to s ohledem na dosavadní průběh trvání pracovního poměru, osobu žalobce jako zaměstnance a všechny další rozhodné skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 264/2011-202 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 62 080 Kč k rukám advokátky Mgr. Karolíny Steinerové. Poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechy svědků, dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011 doručené žalobci dne 4. 11. 2011 splňovalo formální náležitosti tohoto právního úkonu, avšak po materiální stránce nedošlo k naplnění podmínky uvedené v §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalobce, který zpracovával mediální analýzy pro vnitřní potřeby KSČM a rovněž měl spolu s dalšími zaměstnanci sekretariátu předsedy strany prezentovat práci představitelů KSČM a předsedy JUDr. V. F., se sice od 16. 9. 2011 nedostavoval do zaměstnání u žalované, avšak toto bylo třeba hodnotit i v kontextu zjištění, že žalobci nebyla žádná práce přidělována, že s ním nikdo od tohoto data nehovořil o jeho dalším působení v rámci žalované, ač se zcela jistě takové řešení nabízelo, zvláště za situace „jednoznačné provázanosti“ obou pracovních poměrů (u žalované a u společnosti FUTURA, a. s.), že žalobce nebyl kontaktován ze strany nadřízených zaměstnanců za účelem stanovení nových pracovních úkolů a nebyl vyzván k dostavení se do zaměstnání za účelem splnění pracovních úkolů, které by odpovídaly jeho dosavadnímu pracovnímu zařazení u žalované, a že nebylo zjištěno, že by byl jakkoliv úkolován nebo že by měl zpracovávat nějakou další případnou analýzu či provádět prezentaci ve vztahu k představitelům žalované. Jestliže žalobci nebyla přidělována žádná práce, nebylo podle názoru soudu prvního stupně ani důvodu, aby žalovaná postupovala zvoleným způsobem. Žalovaná měla podle názoru soudu prvního stupně žalobce informovat o tom, že trvá na jeho dostavování se do zaměstnání, a rovněž mu měla sdělit, že je připravena mu zadávat pracovní úkoly podle pracovní smlouvy a podle jeho pracovního zařazení; sám žalobce nebyl povinen vyzývat žalovanou k přidělování práce a stejně tak nemohl předpokládat (přinejmenším do okamžiku obdržení dopisu ze dne 29. 9. 2011, resp. okamžitého zrušení pracovního poměru), že žalovaná „najednou“ změnila svůj přístup k docházení do zaměstnání a vyžadování dodržování pracovní doby, a to i s ohledem na její předchozí přístup a předchozí jednání. Jestliže žalobci nebyla přidělována práce a v rámci dosavadního zaměstnávání nebylo vyžadováno docházení do zaměstnání a bylo mu tolerováno nezapisování do evidence, nemohlo podle soudu prvního stupně dojít k tak hrubému porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, které by mohlo materiálně naplnit předpoklady pro postup podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a zcela jistě pak žalobce nemohl žalované ani způsobit žádnou škodu, a to ani „imateriálního charakteru“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 62 Co 431/2014-249 opraveným usnesením ze dne 9. 2. 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53 200 Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Přisvědčil žalobci v tom, že není jeho povinností, aby sám vyhledával práci, neboť je povinností žalované žalobci práci podle pracovní smlouvy přidělovat tak, jak předpokládá ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a pokud žalovaná tuto povinnost řádně neplnila, je třeba dovodit, že absence žalobce v zaměstnání v době od 16. 9. 2011 nelze považovat za neomluvené, neboť nebylo povinností žalobce se zdržovat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce (v sídle ÚV KSČM v Praze). Odvolací soud připustil, že v dopise ze dne 29. 9. 2011 žalovaná žalobce výslovně nevyzývá, aby se dostavil do zaměstnání, ani mu v něm nepřiděluje práci, avšak má za to, že lze z jeho obsahu dovodit, že jím žalovaná reaguje na to, že žalobce se v místě výkonu práce nezdržuje, a to nejméně od 21. 9. 2011, kdy měl žalobce žalované sdělit, že čerpá náhradní volno, ačkoliv žádné takové volno mu nebylo poskytnuto, a že v uvedené listině žalovaná současně žalobce upozornila na to, že tento jeho postup považuje za „zvlášť hrubé porušení pracovní kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovně právními důsledky“. Odvolací soud uvedl, že dopis ze dne 29. 9. 2011, který byl žalobci zaslán na adresu jeho trvalého bydliště, kde žalobce nebyl v době doručování zastižen, a který – protože si jej žalobce v úložní době nevyzvedl – byl poté vrácen žalované zpět, žalovaná doručovala žalobci řádně na poslední adresu, která jí byla známa (jak vyplývá z ustanovení §336 odst. 1 zákoníku práce), neboť tuto adresu měl žalobce v rozhodné době evidovanou v informačním systému evidence obyvatel jako adresu místa trvalého pobytu ve smyslu ustanovení §10 zákona č. 133/2000 Sb. a uvedl ji rovněž v pracovní smlouvě ze dne 18. 4. 2011, že žalobcem namítaná skutečnost, že u společnosti FUTURA, a. s. měl uvedenou jinou adresu, je nerozhodná, neboť se jedná o jiného zaměstnavatele, že za situace, kdy si žalobce uloženou písemnost nevyzvedl do 10 pracovních dnů ode dne, kdy byla uložena, se písemnost považovala za doručenou v pondělí dne 17. 10. 2011 (§336 odst. 4 věta prvá zákoníku práce) a že tímto dnem tak byl žalobce upozorněn na to, že mu nebylo poskytnuto žádné pracovní volno a že jeho jednání spočívající v absencích žalovaná považuje za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce mohl účinně namítat, že mu žalovaná řádně nepřiděluje práci, pouze do 17. 10. 2011 a že po tomto období již bylo jeho povinností se do zaměstnání dostavit a plnit své povinnosti vyplývající pro něj z pracovní smlouvy. Přisvědčil námitce žalované, že za situace, kdy se žalobce do místa, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani nedostavil, mu žalovaná nemohla žádnou práci přidělovat, a uzavřel, že s ohledem na doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci dne 4. 11. 2011 měl žalobce neomluvené absence od 17. 10. 2011 do 4. 11. 2011, tedy v rozsahu 13 pracovních dnů, a že – s přihlédnutím k tomu, že z výsledků dokazování nelze dovodit, že by žalobce předtím dosahoval zvlášť dobrých pracovních výsledků, že žalovaná po určitou dobu neplnila vůči žalobci řádně své povinnosti vyplývající z ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, že vztahy u žalované byly velmi neformální a že pracovní poměr žalobce k žalované byl úzce provázán s jeho druhým pracovním poměrem ke společnosti FUTURA, a. s. – lze toto neomluvené zameškání práce nepochybně kvalifikovat jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které žalovanou opravňovalo zrušit se žalobcem pracovní poměr okamžitě podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není možné jakoukoli jeho absenci na pracovišti u žalované kvalifikovat jako neomluvenou, neboť po celou dobu trvání pracovního poměru nebyla osobní přítomnost žalobce na pracovišti žalované vyžadována, žalovaná po celou dobu trvání pracovního poměru žalobci nepřidělovala práci a veškeré činnosti pro žalovanou vykonával žalobce pouze na základě svého vlastního uvážení, a že nebylo povinností žalobce zdržovat se v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, jestliže žalovaná řádně neplnila povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul dopis ze dne 18. 10. 2011, v němž žalobce žalovanou výslovně žádal, aby mu bylo sděleno, kdy a kam se má dostavovat k výkonu pracovních povinností a jak je rozvržena jeho pracovní doba, a aby mu byla přidělována práce, a v němž zároveň žalovanou výslovně upozornil, že mu byly odebrány klíče od 4. patra budovy na adrese Politických vězňů 9, Praha 1, kde se nachází místo výkonu jeho práce podle pracovní smlouvy, a že odvolací soud rovněž ignoroval, že se žalobce dne 14. 10. 2011 sešel s předsedou ÚV KSČM JUDr. V. F., aby jeho další působení u žalované vyřešil, avšak že na této schůzce se žalobce nedozvěděl v tomto směru nic, naopak mu byla JUDr. V. F. předložena „listina s ukončením pracovního poměru dohodou, což žalobce odmítl“. Podle názoru žalobce lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že dopis žalované ze dne 29. 9. 2011 byl její reakcí na to, že se žalobce nezdržuje v práci (byť se tam žalobce nezdržoval nikdy), avšak není možné „hledat výzvu k dostavení se žalobce na pracoviště v konstatování, že žalovaná považuje nedostavení se do práce za zvlášť hrubé porušení kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovněprávními důsledky“, kterým žalovaná žalobci ani nepřiděluje jakoukoli práci. Žalobce zdůraznil, že není pravdou, že by byl jakkoli a kýmkoli ze strany žalované kontaktován a vyzván k návratu do práce a že by mu byl zadán jakýkoli pracovní úkol, a uvedl, že se do místa výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě nikdy nedostavoval a práce mu přidělována nebyla. Žalobce považuje doručování dopisu ze dne 29. 9. 2011 na adresu jeho trvalého bydliště za zcela účelové, neboť žalované bylo známo, že na této adrese si žalobce zásilku nepřevezme a že se fakticky zdržuje na adrese ve Š., když veškeré dopisy žalované a společnosti FUTURA, a. s. včetně okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované byly žalobci doručovány na jeho adresu do Š., kde si je řádně přebíral a odpovídajícím způsobem na ně reagoval. Kromě toho podle názoru žalobce v době odeslání okamžitého zrušení pracovního poměru nedosahovala délka neomluvené absence takové délky, aby bylo možné ji podle konstantní judikatury považovat za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť žalovaná žalobci odeslala okamžité zrušení pracovního poměru dne 19. 10. 2011, tedy již druhý den žalobcovy údajně neomluvené absence. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl, neboť závěry odvolacího soudu, včetně právního hodnocení, jsou zcela v souladu s právním řádem, a žalovaná proto považuje jeho rozhodnutí za správné a „vydané v souladu s §132 a násl. o. s. ř. na základě pečlivého projednání věci a zvážení argumentů obou stran“. Zdůraznila, že pro výkon práce politického pracovníka je nezbytný aktivní přístup zaměstnance a osobní iniciativa, jeho politický rozhled, samostatnost a kreativita, že žalobce měl správně vymýšlet práci sám sobě, že na této zásadě je postaven celý mediální úsek žalované a že tak zněla i dohoda mezi účastníky při uzavírání pracovního poměru, že žalobci nic v plnění jeho povinností vůči žalované nebránilo a že byl naopak opakovaně vyzýván, aby se dostavoval na své pracoviště u žalované a pracoval tak, jak se se žalovanou domluvil při svém nástupu. Žalovaná uvedla, že dopis ze dne 29. 9. 2011 zaslala žalobci na adresu, která jí byla známa z pracovní smlouvy a dalších listin, a že další korespondence již byla zasílána i na adresu, kterou žalobce uvedl jako zpáteční na obálce svého dopisu ze dne 18. 10. 2011.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2011 pro žalovanou vykonával práci politického pracovníka v oddělení mediálních analýz se sjednaným místem výkonu práce v sídle ÚV KSČM v Praze a úvazkem 16 hodin týdně, že do tohoto pracovního poměru byl přijímán i s ohledem na jeho pracovní poměr ke společnosti FUTURA, a. s., pro kterou na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2011 vykonával práci sekretáře redakce v pracovní době 40 hodin týdně, ve které na základě jmenování ze dne 29. 4. 2011 zastával od 1. 5. 2011 funkci zástupce šéfredaktora Haló novin a která byla se žalovanou personálně spojena, že žalovaná sice vedla docházku v podobě knihy příchodů a odchodů, avšak že žalobce se do této evidence nezapisoval, že nadřízený žalobce JUDr. V. F. nevyžadoval, aby se žalobce vyskytoval na pracovišti každý den, ale vyžadoval spíše plnění jednotlivých úkolů, přičemž si byl i vědom toho, že se žalobce do knihy příchodů nezapisoval, že žalobce měl své pracoviště v kanceláři druhého zaměstnavatele FUTURA, a. s., kde se s ním rovněž setkávala vedoucí sekretariátu předsedy žalované H. M. i nadřízená žalobce PhDr. V. Ž., že žalobce zpracovával mediální analýzy pro vnitřní potřeby žalované a rovněž měl spolu s dalšími zaměstnanci sekretariátu předsedy žalované prezentovat práci jejích představitelů a předsedy JUDr. V. F. a že žalobci byla přidělována práce nepravidelně v rámci jednotlivých porad sekretariátu, na kterých byl přítomen i žalobce, aniž by bylo vyžadováno, aby se žalobce zdržoval na pracovišti v prostorách žalované. S účinností od 15. 9. 2011 byl žalobce odvolán z místa zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s. a následně bylo rozhodnuto, že ve společnosti FUTURA, a. s. bude dále zastávat pozici sekretáře redakce. Žalobce tuto nabídku neakceptoval, od 15. 9. 2011 do 10. 10. 2011 na základě dohody s šéfredaktorem Haló novin P. K. čerpal náhradní volno u společnosti FUTURA, a. s. a od 16. 9. 2011 nedocházel do zaměstnání ani u žalované, která mu nepřidělovala žádnou práci a nedala mu ani najevo, že by měl docházet do zaměstnání a plnit nějaké pracovní úkoly. Žalovaná dopisem ze dne 29. 9. 2011, který byl žalobci doručován na adresu U., na níž se nezdržoval, a který si nevyzvedl, žalobce upozornila na to, že jeho postup, kdy čerpá náhradní volno, ačkoliv mu nebylo poskytnuto, považuje za „zvlášť hrubé porušení pracovní kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovně právními důsledky“. Dopisem ze dne 18. 10. 2011 žalobce požádal žalovanou o přidělování práce a o sdělení, kdy a kam se má dostavovat k plnění pracovních povinností. Dne 4. 11. 2011 byl žalobci doručen dopis ze dne 19. 10. 2011, v němž žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť od 16. 9. 2011 nekoná práci a má „déle trvající neomluvenou absenci v zaměstnání“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením z důvodu nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 4. 11. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §301 a §302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Neplní-li zaměstnavatel povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, pak ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy“. Názor, že nejprve se musí zaměstnanec dostavit do zaměstnání a teprve poté nastává povinnost zaměstnavatele přidělit mu práci podle pracovní smlouvy, nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných pracovněprávních předpisech; tyto právní předpisy naopak předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. V případě, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal přidělovat práci), může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Z uvedeného vyplývá, že přestal-li zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat. Není proto porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání, nedožadoval se přidělení práce a po dobu trvání této překážky na straně zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč. 1995, str. 286, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 90/2001).
V projednávané věci žalovaná poté, co byl žalobce s účinností od 15. 9. 2011 odvolán z funkce zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s., u které byl současně zaměstnán a která byla se žalovanou personálně spojena, nepřidělovala žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 18. 4. 2011 a nedala mu ani najevo, že by měl docházet do sídla ÚV KSČM v Praze, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a plnit v tomto místě pracovní úkoly. Tím, že se žalobce za těchto okolností nedostavil do místa výkonu práce u žalované a že se po dobu trvání této překážky v práci na straně žalované na pracovišti nezdržoval, se nemohl – jak vyplývá z výše uvedeného – dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a jeho nepřítomnost v práci nemohla být – jak správně dovodil odvolací soud – neomluvenou absencí.
Se závěrem odvolacího soudu, že žalobce mohl účinně namítat, že mu žalovaná řádně nepřiděluje práci, pouze do 17. 10. 2011, kdy podle ustanovení §336 odst. 4 zák. práce nastala fikce doručení dopisu ze dne 29. 9. 2011, v němž žalovaná upozornila žalobce na to, že jeho postup, kdy čerpá náhradní volno, ačkoliv mu nebylo poskytnuto, považuje za „zvlášť hrubé porušení pracovní kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovně právními důsledky“, a že poté již bylo jeho povinností se do zaměstnání dostavit a plnit své povinnosti vyplývající pro něj z pracovní smlouvy, však dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že žalovaná v dopise ze dne 29. 9. 2011 adresovaném žalobci - přestože v něm reaguje na nepřítomnost žalobce v práci jeho upozorněním na to, že mu nebylo poskytnuto náhradní volno - nevyzývá žalobce k nástupu do práce v místě jejího výkonu sjednaném v pracovní smlouvě a nevyjadřuje ochotu přidělovat mu v další době práci podle pracovní smlouvy. Nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů nadřízený žalobce u žalované JUDr. V. F. před odvoláním žalobce z místa zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s., nevyžadoval, aby se žalobce, který vykonával samostatnou práci, vyskytoval na pracovišti každý den, ale vyžadoval spíše plnění jednotlivých úkolů, že žalobce měl své pracoviště v kanceláři společnosti FUTURA, a. s., kde se s ním rovněž setkávali vedoucí zaměstnanci žalované, a že žalobci byla žalovanou přidělována práce nepravidelně v rámci jednotlivých porad sekretariátu, na kterých byl přítomen i žalobce, aniž by žalovaná vyžadovala, aby se žalobce zdržoval na pracovišti v jejích prostorách. Za těchto okolností bylo zapotřebí, aby z dopisu žalované ze dne 29. 9. 2011 – měl-li s ním být spojen vznik povinnosti žalobce znovu nastoupit do práce u žalované – bylo též zřejmé, jakým způsobem má žalobce po svém odvolání z místa zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s., pokračovat v plnění své povinnosti podle pokynů žalované konat osobně práci podle pracovní smlouvy, zejména na jaké konkrétní místo a v jakém čase se má žalobce za účelem konání práce dostavit, popřípadě kdy a kde se koná porada sekretariátu žalované, které by se měl zúčastnit.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobce v práci v době od 17. 10. 2011 do 4. 11. 2011 byla vzhledem k obsahu dopisu žalované ze dne 29. 9. 2011 neomluvenou absencí, kterou lze kvalifikovat jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které byla žalovaná oprávněna přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem, není v souladu se zákonem.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011 důvodně vyhověl, potvrdil [§243d písm. b), §219 o. s. ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 10 000 Kč a pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné této paušální částce v dovolacím řízení (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce, advokátka Mgr. Karolína Steinerová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč za odvolací řízení a ve výši 1 113 Kč za dovolací řízení (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); v dovolacím řízení vznikl žalobci též náklad spočívající v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 10 000 Kč.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 826 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16 413 Kč žalobci zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v těchto řízeních zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu