ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3644.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3644/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. Ch. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti žalovaným 1) Mgr. J. Ch. , a 2) Ing. H. Ch. , Ph.D., oběma zastoupeným JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, o 163.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 7/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2016 č.j. 22 Co 323/2013-241, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se , aby odvolání podaná v této věci dále rozhodoval u Krajského soudu v Praze senát, jehož členy nebudou JUDr. Oto Kubeš, Mgr. Kateřina Boudníková a JUDr. Dana Kostková.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17.1.2012 u Okresního soudu v Rakovníku domáhal, aby mu zaplatily žalovaná 1) částku 100.500,- Kč a žalovaná 2) částku 62.500,- Kč, vše s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 21.9.2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je "jedním ze čtyř zákonných dědiců" po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008, který ještě za svého života poskytl v roce 2008 z peněz, které získal prodejem svého domu, půjčku žalované 1) ve výši 402.000,- Kč a žalované 2) ve výši 250.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tyto pohledávky zůstavitele zůstaly "spornými a v dědictví vypořádány nebyly", domáhá se žalobce, na něhož "s dědickým podílem přešel nárok na vrácení jedné čtvrtiny půjček", zaplacení celkem 163.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalované namítaly, že zůstavitel daroval v roce 2007 žalované 1) částku 487.000,- Kč "jako finanční pomoc na pořízení vlastního bytu" a žalované 2) částku 385.000,- Kč "v souvislosti s úmrtím manžela (syna zůstavitele)" a že jim zůstavitel nikdy žádné půjčky neposkytl.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3.4.2013 č.j. 6 C 7/2012-136 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení 64.214,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Škvorové, Ph.D., a "ČR na účet Okresního soudu v Rakovníku" 274,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že žalobcem tvrzené půjčky nebyly prokázány a že částky, které zůstavitel v roce 2007 poskytl žalovaným, ani nepředstavují bezdůvodné obohacení, které by byly povinny žalobci vydat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 19.11.2013 č.j. 22 Co 323/2013-172 zamítl žalobcův návrh, aby do řízení vstoupil na straně žalovaných nezletilý J. Ch., - rozsudkem ze dne 19.11.2013 č.j. 22 Co 323/2013-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 86.939,- Kč k rukám advokáta"; v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.411,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Škvorové, Ph.D. Odvolací soud dovodil, že v řízení o dědictví po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008, zůstalo ve smyslu ustanovení §175k odst.3 občanského soudního řádu sporné, zda předmětem dědění jsou také "finanční prostředky z prodeje nemovitostí", a že se žalobce domáhá žalobou v projednávané věci svých práv způsobem uvedeným v ustanovení §175y odst.1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že účastníky řízení zahájeného podle ustanovení §175y odst.1 občanského soudního řádu musí být všichni ti, kdo byli účastníky řízení o dědictví, že z účastníků řízení o dědictví po V. Ch. se řízení v projednávané věci účastní pouze žalobce a žalovaná 1) a že žalovaná 2) není zůstavitelovou dědičkou, musela být žaloba pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.11.2015 č.j. 21 Cdo 503/2015-225 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že řízení o žalobě podané podle ustanovení §175y odst. 1 občanského soudního řádu se musí - má-li být dána věcná legitimace - zúčastnit všichni dědici po zemřelém V. Ch., že však v projednávané věci žalobce neuplatnil právo podle ustanovení §175y občanského soudního řádu, ale žalobou o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) občanského soudního řádu požadavek na vrácení jedné čtvrtiny půjček, které (podle jeho tvrzení) zůstavitel V. Ch. poskytl žalovaným, neboť měl za to, že na něho spolu "s dědickým podílem přešel nárok na vrácení jedné čtvrtiny půjček". Při posuzování tohoto nároku je (mimo jiné) významné, že, nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k vypořádání pohledávky zůstavitele v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §175y odst. 1 občanského soudního řádu a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví, jsou vůči zůstavitelově dlužníku dědici oprávněni společně a nerozdílně a z ustanovení §513 občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013) vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, ovšem nikoliv jen pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců; žalobce je tedy oprávněn požadovat, aby zůstavitelův dlužník splnil dluh "dědicům po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008".
V dalším řízení Krajský soud v Praze - poté, co žalobce změnil žalobu tak, že se domáhá, aby dědicům po V. Ch., a zemřelému dne 4.12.2008 zaplatily žalovaná 1) částku 100.500,- Kč a žalovaná 2) částku 62.500,- Kč, vše s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 21.9.2011 do zaplacení, a co usnesením vyhlášeným při jednání před odvolacím soudem dne 15.3.2016 připustil navrženou změnu žaloby - rozsudkem ze dne 15.3.2016 č.j. 22 Co 323/2013-241 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "s návrhem, že žalovaná 1) je povinna zaplatit dědicům po V. Ch., zemřelém 4.12.2008, částku 100.500,-Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 100.500,-Kč od 21.9.2011 do zaplacení a že žalovaná 2) je povinna zaplatit dědicům po V. Ch., zemřelém 4.12.2008, částku 62.500,-Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 62.500,-Kč od 21.9.2011 do zaplacení", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 77.888,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.371,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Věry Škvorové, Ph.D., a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Rakovníku" na "náhradě nákladů řízení státu" 274,- Kč. Odvolací soud dovodil, že žalobě nemohlo být vyhověno "z důvodu nedostatku věcné legitimace, neboť účastníky řízení nebyli další dva dědicové, a to pozůstalá nesvéprávná manželka a pozůstalý vnuk". Podle odvolacího soudu se způsob nabývání dědictví v procesně-právní rovině projevuje v tom, že do doby, než je vypořádána pohledávka, která je předmětem civilního sporného řízení, mají dědicové v řízení ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky postavení tzv. nerozlučných společníků podle ustanovení §91 odst. 2 občanského soudního řádu a, neúčastní-li se řízení všichni nerozluční společníci, nemůže být pro nedostatek věcné legitimace žalobě vyhověno. Námitku žalobce, že nebyl poučen soudem prvního stupně o nerozlučném společenství dědiců a že ve stádiu odvolacího řízení již nelze měnit okruh účastníků řízení ve smyslu ustanovení §216 odst. 1 občanského soudního řádu, odvolací soud odmítl a "odkázal na konstantní judikaturu", podle níž "nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, což je i poučení v otázce věcné legitimace".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že žalobě nemohlo být vyhověno z důvodu nedostatku věcné legitimace, když "judikatura, na kterou odvolací soud odkazoval", řeší otázku okruhu účastníků řízení pro jiný typ žalob, konkrétně pro určovací žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu. Důsledky výroku soudního rozhodnutí o tom, že dlužník je povinen zaplatit věřiteli peněžitý dluh, jsou však jiné než u výroku určovacího a cílem žalobce bylo, aby dlužníkům zůstavitele byla uložena povinnost splnit svůj závazek vůči zůstaviteli a potažmo vůči jeho dědicům. Jelikož se tedy jednalo o "klasickou žalobu na plnění dvou peněžitých plnění", je pasivně legitimován dlužník a nikdo další. Ohledně aktivní věcné legitimace je žalobce přesvědčen, že žalobu o splnění dluhu proti dlužníkům zůstavitele je oprávněn podat kterýkoliv z dědiců sám a že tedy v řízení o uložení "povinnosti splnit obligaci" nemusí být účastníky všichni dědicové, a to již vzhledem k povaze tohoto řízení, kde má být žalobcem věřitel (nebo jeden z věřitelů v případě, že jde o věřitele oprávněné společně a nerozdílně) a žalovaným dlužník (dlužníci). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je v řízení o žalobě o splnění povinnosti [§80 písm.b) o.s.ř.] oprávněn (věcně legitimován) domáhat se splnění zůstavitelovy pohledávky po dlužníku každý z dědiců zůstavitele, nebo jen všichni jeho dědici. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil tuto právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.
Soud v řízení o dědictví zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv dědictví (srov. §175m větu první o.s.ř.). Jsou-li v řízení o dědictví aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky řízení sporná, omezí se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. §175k odst.3 a §175m větu druhou o.s.ř.). Závisí-li rozhodnutí o vypořádání majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění manželů, na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst.3 o.s.ř. (srov. §175l odst.1 větu druhou §175m větu druhou o.s.ř.). Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle ustanovení §175l odst. 1 věty druhé o.s.ř. nebrání účastníkům řízení o dědictví, aby se domáhali svého práva k majetku nebo dluhům zůstavitele žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst.1 o.s.ř.).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst.2 o.s.ř.). To, co bylo uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek nebo že již v původním řízení o dědictví ke známému majetku nebylo přihlédnuto z důvodu spornosti.
Nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k vypořádání pohledávky zůstavitele v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §175y odst.1 o.s.ř. a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví, jsou vůči zůstavitelově dlužníku dědici oprávněni (bez ohledu na to, zda jde o dluh dělitelný nebo nedělitelný) společně a nerozdílně; z užití ustanovení §513 obč. zák. pak vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti - jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici - pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců. V projednávané věci dovolací soud již v předchozím zrušovacím rozhodnutí (v rozsudku ze dne 12.11.2015 č.j. 21 Cdo 503/2015-225) dovodil, že žalobce je věcně legitimován sám (jako jeden z dědiců po V. Ch.) požadovat po zůstavitelových dlužnících uspokojení zůstavitelových pohledávek za předpokladu, že plnění nebude určeno pouze pro něho, ale ve prospěch všech dědiců.
Odvolací soud v napadeném rozsudku však dospěl k závěru, že ve věci není dána "věcná legitimace, neboť účastníky řízení nebyli další dva dědicové, a to pozůstalá nesvéprávná manželka a pozůstalý vnuk", aniž by se řídil závazným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2015 č.j. 21 Cdo 503/2015-225 a aniž by vzal v úvahu, že více dědiců vůči zůstavitelovým dlužníkům je oprávněno společně a nerozdílně a že tedy - za použití ustanovení §513 ob. zák. - kterýkoli z nich tak může žádat po dlužníku celé plnění ve prospěch všech dědiců zůstavitele.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst.2 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování nedodržel závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v projednávané věci, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 3 věty první o.s.ř. nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát Krajského soudu v Praze.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu