ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4047.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4047/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci projednání dědictví po L. K. , za účasti 1) M. H. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, a 2 ) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 916/2009, o dovolání M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014 č.j. 24 Co 178/2014-225, takto:
I. Dovolání M. H. se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po L. K., bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30.11.2009 č.j. 13 D 916/2009-12. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen (§38 občanského soudního řádu) JUDr. Zdeněk Kratochvíl, notář v Praze 3.
V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitel zanechal závěť, ve které ustanovil za dědice "bez určení podílů" svou tetu S. H. a bratrance P. H. S. H. zemřela a smrti zůstavitele se nedožila, P. H. zemřel a jeho právní nástupkyní je M. H.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 10.1.2011 č.j. 13 D 916/2009-101 uložil M. H., aby "do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu proti státu - ČR na určení, že P. H. je dědicem a účastníkem dědického řízení a M. H. je dědicem a účastníkem dědického řízení". K odvolání M. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011 č.j. 24 Co 48/2011-114 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby "do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu proti M. H., na určení, že P. H. není dědicem zůstavitele", a M. H. uložil, aby "do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu proti státu - ČR na určení, že je dědičkou zůstavitele ze zákona".
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14.11.2012 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, opraveným usnesením ze dne 26.2.2013 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-95, zamítl žalobu České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o určení, že "P. H. není dědicem po zůstaviteli L. K.", a žalobu M. H. o určení, že "M. H. je dědičkou ze zákona po zůstaviteli L. K.", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že závěť zůstavitele ze dne 26.12.2002 je platná a že, nebyla-li "předemřelá S. H.povolána jako dědic", je dědicem veškerého movitého a nemovitého majetku P. H., a proto nemůže být M. H. zákonnou dědičkou zůstavitele. Rozsudek nabyl ve věci samé (podle potvrzení ve spise) právní moci.
Obvodní soud pro Prahu 3 poté usnesením ze dne 19.5.2014 č.j. 13 D 916/2009-199 určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 1.623.352,60 Kč, výši dluhů částkou 6.783,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1.616.569,60 Kč, potvrdil nabytí dědictví "P. H., resp. dědictví po jeho osobě", a "státu - České republice" "rovným dílem, tj. každý jednou polovinou", a rozhodl, že odměnu a hotové výdaje notáře JUDr. Zdeňka Kratochvíla ve výši 18.166,- Kč "zaplatí za P. H. M. H." částkou 9.083,- Kč a za "stát - Českou republiku Obvodní soud pro Prahu 3" částkou 9.083,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zjištění, že zůstavitel zanechal závěť datovanou dnem 26.12.2002, v níž ustanovil za dědice P. H. a S. H. (bez určení podílů a bez určení náhradních dědiců), že S. H. zemřela před zůstavitelem a že "ve sporném řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 104/2011 bylo určeno, že M. H. není zákonnou dědičkou zůstavitele", dospěl soud prvního stupně k závěru, že dědicem zůstavitele (podílu ve výši jedné poloviny) je "P. H." a že "podíl S. H. připadá státu", neboť zde není žádný zákonný dědic.
K odvolání M. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2014 č.j. 24 Co 178/2014-225 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve vytkl Obvodnímu soudu pro Prahu 3, že "ve sporném řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 104/2011" překročil rozsah toho, o čem mělo být řízení vedeno, když se vyjadřoval (navíc nesprávně) k výkladu závěti, dovodil, že tehdy, povolal-li zůstavitel v závěti dva dědice bez určení podílu, má každý z nich právo na polovinu dědictví, a dospěl k závěru, že S. H., která se nedožila smrti zůstavitele, nemůže dědit a že takto uvolněný dědický podíl by mohl P. H. nabýt pouze tehdy, kdyby byl ustanoven v závěti náhradním dědicem. Vzhledem k tomu, že závět zůstavitele žádné takové ustanovení neobsahuje a že "v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 104/2011" bylo pravomocně určeno, že M. H. není zákonnou dědičkou zůstavitele a že závěť zůstavitele je platná, připadá podíl zemřelé S. H. státu jako odúmrť, neboť zde není žádný dědic.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala M. H. dovolání. Namítá, že ze závěti je zřejmá vůle zůstavitele převést svůj majetek na osoby, které se o něj po smrti jeho rodičů staraly, tedy na bratrance P. H. a tetu S. H., a že zjevně neměl v úmyslu "připustit", aby dědictví připadlo státu. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14.11.2012 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, z jehož odůvodnění vyplývá, že P. H. je závětním dědicem veškerého movitého i nemovitého majetku zůstavitele, a dovozuje, že je "v rozporu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí", aby "tentýž soud" dospěl v tomto řízení k opačnému názoru jen proto, že "obsah poslední vůle zůstavitele nyní vykládá jinak". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhla, aby dovolací soud dovolání M. H. zamítl. Má za to, že M. H. "se soustředila pouze na spor týkající se platnosti závěti a nedocenila závažnost sporu o společnou domácnost, tj. dědění ze zákona".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. (řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014) - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř.").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky přirůstání podílů mezi závětními dědici ve smyslu ustanovení §461 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013, v případě, kdy se některý ze závětních dědiců nedožil smrti zůstavitele a v závěti nebyl ustaven náhradní dědic. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání M. H. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel L. K. zemřel a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.).
Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, zanechání majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul) a skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení §469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle ustanovení §469a obč. zák.
Objektivně je k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel.
Zůstavitel v závěti ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout; nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (srov. §477 odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci zůstavitel zanechal písemnou holografní závět, datovanou dnem 26.12.2002, v níž odkázal veškerý svůj nemovitý a movitý majetek tetě S. H. a bratranci P. H. Závětní dědička S. H. zemřela, nepřežila zůstavitele a stala se z toho důvodu nezpůsobilou dědit (nebyla v okamžiku smrti zůstavitele subjektem práva). Protože zůstavitel nestanovil ve své závěti podíly obou povolaných dědiců, měl každý z nich právo na podíl ve výši jedné poloviny dědictví.
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. §461 odst. 2 obč. zák.). Ve smyslu ustanovení §461 odst. 2 obč. zák. je tedy vyloučeno přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti; na místo odpadnuvšího závětního dědice totiž nastupují dědici ze zákona. Osoba povolaná k dědění závětí nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel, stane-li se nezpůsobilou dědit, odmítne-li dědictví, popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna. Zůstavitel může těmto důsledkům předejít jen tím, že za závětí určeného dědice ustanoví, pro případ, že by povolaný dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabyl, náhradního dědice (a lze ustanovit vzájemnými náhradníky i dědice povolané k dědění stejnou závětí). V projednávané věci ovšem zůstavitel ve své závěti neustanovil žádného náhradního dědice; protože ustanovení §461 odst.2 obč. zák. vylučovalo možnost přirůstání podílů mezi závětními dědici, připadá podíl, který by náležel S. H. a který byl uvolněn její smrtí, zákonným dědicům zůstavitele, popřípadě, nemůže-li jej nabýt dědic ze zákona, státu jako tzv. odúmrť (§462 obč. zák.).
Obvodní soud pro Prahu 3 v pravomocném rozsudku ze dne 14.11.2012 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, opraveném usnesením ze dne 26.2.2013 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-95, zamítl žalobu o určení, že "M. H. je dědičkou ze zákona po zůstaviteli L. K.". Protože soud v řízení o dědictví je vázán pravomocným rozhodnutím soudu (výrokem rozhodnutí soudu) vydaným v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu (v tzv. sporném řízení) o dědickém právu, musel soud v projednávané věci učinit závěr, že M. H. není dědičkou zůstavitele ze zákona (ze zákonné dědické posloupnosti) a že dědictví v rozsahu podílu, který by náležel S. H. a který byl uvolněn její smrtí, připadá státu jako tzv. odúmrť, neboť zůstavitel nezanechal ani jiné zákonné dědice.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Obvodní soud pro Prahu 3 v pravomocném rozsudku ze dne 14.11.2012 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, opraveném usnesením ze dne 26.2.2013 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-95, zamítl žalobu o určení, že "M. H. je dědičkou ze zákona po zůstaviteli L. K.", nikoliv ze "zcela přiléhavého důvodu", neboť - jak se vyjádřil odvolací soud - překročil rozsah toho, o čem mělo být řízení vedeno, když se vyjadřoval k výkladu závěti, ačkoliv měl správně zkoumat dědické právo M. H. pouze z hledisek uvedených v ustanovení §475 obč. zák. Rozsudek soudu je totiž - jak vyplývá z ustanovení §159a odst.1 o.s.ř. - závazný jen ve svém výroku (případně vykládaném v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), nikoliv však také ve své zdůvodňovací části. Založil-li Obvodní soud pro Prahu 3 svůj rozsudek ze dne 14.11.2012 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, opravený usnesením ze dne 26.2.2013 č.j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-95, na chybném odůvodnění svých závěrů vyjádřených ve výroku, nemohl tím - jak se mylně domnívá dovolatelka - předurčit výsledek dědického řízení a v něm provedené vyhodnocení dědického práva.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání M. H. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu