ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4255.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4255/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích č. 137, proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, o 520.345,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 119/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2013 č.j. 11 Co 601/2013-291, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Matěje Kopřivy, advokáta se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 438/219.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 6.12.2010 (a doplněnou podáními ze dne 21.7.2011, 29.7.2011, 29.5.2012, 23.7.2012 a 21.8.2012) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 520.345,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 byl proti žalobci (jako povinnému) nařízen k uspokojení pohledávky žalovaného (jako oprávněného) výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky ve výši 396.322,60,- Kč s 3% úrokem od 28.6.1994 do zaplacení, kterou žalobce má podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2004 č.j. 24 Cm 289/94-256 za dlužníkem OKD, Ostravsko - karvinské koksovny, a.s. (nyní OKK Koksovny, a.s.), a že dlužník žalobce OKK Koksovny, a.s. složil dlužnou částku do úschovy soudu, neboť po nařízení výkonu rozhodnutí "nevěděl komu a ke kterému okamžiku má plnit dlužnou částku, aby se neocitl v prodlení". Předmět úschovy (částka 520.345,- Kč) byl poté vydán žalovanému v souladu s pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.9.2007 č.j. 11 Co 877/2006-104 (o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy), který však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 zrušen. Žalobce dovozuje, že se žalovaný neoprávněně obohatil na jeho úkor, neboť po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.9.2007 č.j. 11 Co 877/2006-104 "odpadl právní důvod pro výplatu částky" žalovanému. Navíc se žalobce domnívá, že "dohoda o postoupení pohledávek" uzavřená dne 14.2.2000 mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem, jíž byla postoupena pohledávka, pro kterou byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 nařízen výkon rozhodnutí, byla uzavřena "v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku"; obě strany dohody totiž věděly, že je postupována pohledávka přiznaná postupiteli proti žalobci pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.2.1998 č.j. 17 Cm 84/96-24, avšak tuto skutečnost "záměrně v dohodě neuvedli, aby tak účelově vytvořili zdání nižší hodnoty pohledávky", a ani ověřovací doložky na uvedené dohodě ze dne 14.2.2000 nesplňují zákonné náležitosti, jelikož "údaj o místu a datu ověření není kryt podpisem notářské tajemnice Ivany Ligocké, tj. není součástí textu této ověřovací doložky jako veřejné listiny".
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.9.2012 č.j. 16 C 119/2011-176 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 520.345,- Kč, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení zákonných úroků z prodlení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že je žalobce ve věci aktivně legitimován, soud prvního stupně dospěl k závěru, že při uzavření dohody mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2000 - s ohledem na dříve uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 22.2.1999 mezi žalovaným jako postupitelem a VÍTKOVICE, a.s. jako postupníkem, u níž byly vážné pochybnosti o určitosti předmětu postoupení - "skutečným smyslem (úmyslem) nebyl samotný převod pohledávky, nýbrž úhrada ceny za předcházející postoupení pohledávek dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22.2.1999". Absolutní neplatnost dohody o postoupení pohledávky ze dne 14.2.2000 podle soudu prvního stupně vyplývá rovněž z hrubého nepoměru mezi hodnotou pohledávky (2.002.550,- Kč) a sjednanou cenou za postoupení (150.000,- Kč), což "vede k závěru o rozporu dohody s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku". Protože dohoda o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2000 je neplatná, vzniklo žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že přijal spornou částku ze soudní úschovy na základě rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Žalobu o zaplacení zákonných úroků z prodlení soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že by se takové "další zatížení" stalo pro žalovaného nepřiměřeným.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.12.2013 č.j. 11 Co 601/2013-291 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 520.345,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 135.290,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.962,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Matěje Kopřivy. Odvolací soud poukázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 a dovodil, že žalovaný se nestal věřitelem dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s., neboť v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 mu mohlo vzniknout k přikázané pohledávce toliko tzv. úkojné právo a dlužník žalobce OKK Koksovny, a.s. byl povinen dluh odpovídající této pohledávce splnit žalovanému, jakmile se stal splatným. Povinnosti, které zákon ukládá dlužníku povinného (poddlužníku) při provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky ve smyslu ustanovení §312 a násl. občanského soudního řádu, není možné splnit tím, že poddlužník výkonem rozhodnutí postiženou pohledávku složí do úschovy u soudu; v případě, že by poddlužník dluh odpovídající pohledávce přikázané oprávněnému složil do úschovy u soudu, není tím – i kdyby soud takovou úschovu přijal - dotčeno tzv. úkojné právo. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s., a že proto žalobce není aktivně legitimován domáhat se jeho vydání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že je - jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009 - "jediným hmotněprávním věřitelem" dlužníka OKK Koksovny, a.s., a že se proto "stal dnem přijetí do soudní úschovy vlastníkem složené částky". Předmět úschovy (částka 520.345,- Kč) byl žalovanému vydán na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.1.2008 č.j. 99 Sd 191/2004-79, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162, a důvod plnění tedy "s účinky od počátku" odpadl; žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a žalobce má podle ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku právo na jeho vydání. Navíc, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 nařízen neoprávněně, neboť vymáhaná pohledávka byla promlčena, a smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 14.2.2000 mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem, jíž byla postoupena pohledávka vymáhaná výkonem rozhodnutí, byla neplatná. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že peněžní prostředky složené do soudní úschovy společností OKK Koksovny, a.s. náležely složiteli OKK Koksovny, a.s. a že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit pouze na úkor této společnosti; žalobce proto není ve věci aktivně legitimován.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo dokazováním před soudy (mimo jiné) zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2005 č.j. 9 Co 158/2005-33, byl k uspokojení pohledávky žalovaného za žalobcem ve výši 396.322,60 Kč s 3% úrokem od 28.6.1994 do zaplacení nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má žalobce za svým dlužníkem (společností OKK Koksovny, a.s.); usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 4.4.2005. Společnost OKK Koksovny, a.s. podala u soudu dne 14.12.2004 návrh, aby přijal do úschovy částku 520.345,- Kč; svůj návrh odůvodnila tím, že po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky "neví, kterému z příjemců - věřitelů má dlužnou částku a ke kterému okamžiku plnit, aby se neocitla v prodlení". Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16.2.2005 č.j. 99 Sd 191/2004-15 návrhu na přijetí do úschovy vyhověl. Předmět úschovy (částka 520.345,- Kč) byl vydán žalovanému, a to na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.1.2008 č.j. 99 Sd 191/2004-79, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 5.1.2009 a které bylo posléze rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 zrušeno. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, komu vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, bylo-li plnění složeno do úschovy soudu (v řízení podle ustanovení §185a a násl. občanského soudního řádu), aniž by k tomu byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §568 občanského zákoníku (nebo jiný zákonem stanovený důvod), a byl-li předmět úschovy soudem vydán (na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno) někomu jinému než složiteli. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, v níž Okresní soud v Ostravě vydal předmět úschovy žalovanému - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.")
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (srov. §451 odst. 1 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (srov. §451 odst. 2 obč. zák.). Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán; nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu (srov. §456 obč. zák.).
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a dojde-li k tomu, že je povinen takto získaný prospěch vrátit. K bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. obč. zák. dojde tehdy, dostalo-li se jednomu z účastníků majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, byl vysloven právní názor, podle kterého "oprávněný, kterému byla v řízení o výkon rozhodnutí přikázána tzv. jiná peněžitá pohledávka podle ustanovení §312 občanského soudního řádu, u níž bylo plnění za účelem splnění dluhu složeno do úschovy u soudu (§185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013), není z důvodu svého tzv. úkojného práva legitimován požadovat vydání předmětu úschovy" a podle něhož "složením plnění do úschovy zůstává jeho tzv. úkojné právo nedotčeno". Ze závěrů obsažených v uvedeném rozsudku dovolacího soudu současně vyplývá, že poddlužník, který složil plnění za účelem splnění dluhu do úschovy, protože nevěděl, jak má postupovat při provedení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (zda má uspokojit svého věřitele nebo oprávněného, kterému byla pohledávka přikázána cestou výkonu rozhodnutí a který získal tímto způsobem k pohledávce tzv. úkojné právo), nepostupoval v souladu se zákonem, neboť v takovém případě tu nebyl žádný z důvodů "úřední" úschovy podle ustanovení §568 obč. zák. a ani jiný zákonný důvod soudní úschovy (složením plnění do úschovy soudu nenastaly ani soluční účinky úschovy vůči věřiteli, ani tím nezaniklo tzv. úkojné právo oprávněného).
Judikatura soudů již dospěla k závěru, že, nesložil-li dlužník předmět plnění do úschovy u soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, a nenastaly-li proto soluční účinky složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá příjemce a ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se proto úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit; předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti složiteli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2015 sp. zn. 26 Cdo 2844/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 3853/2015).
Vzhledem k tomu, že společnost OKK Koksovny, a.s. složila částku 520.345,- Kč do soudní úschovy, protože po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky "nevěděla, kterému z příjemců - věřitelů má dlužnou částku a ke kterému okamžiku plnit, aby se neocitla v prodlení", tedy že nesložila plnění do úschovy soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem, měl Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 99 Sd 191/2004 předmět úschovy vrátit (kdykoliv, i bez návrhu) složiteli; vydal-li však předmět úschovy žalovanému, došlo tím k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti OKK Koksovny, a.s. Není tu významné, že tak učinil na základě pravomocného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí bylo dodatečně zrušeno a nemůže představovat právní důvod, na základě kterého by žalovanému soudem vydané plnění mohlo náležet, a ani to, že žalobce byl "jediným hmotněprávním věřitelem" společnosti OKK Koksovny, a.s., když složení úschovy nemělo - jak již uvedeno výše - soluční účinky a žalobce se tedy může domáhat svých práv věřitele (jedině a pouze) vůči dlužníku OKK Koksovny, a.s.
Námitka žalobce, podle kterého žalovanému nepatří pohledávka, kterou vymáhal výkonem rozhodnutím nařízeným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16, neboť je neplatná dohoda o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2000, na základě které ji nabyl od VÍTKOVICE, a.s., je - s přihlédnutím k výše uvedenému - obsoletní, navíc nemůže obstát ani z pohledu právního názoru, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 20.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Matěj Kopřiva osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.263,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 24.563,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který ho v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu