ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.426.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 426/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému P-transport s. r. o. se sídlem v Broumově - Velké Vsi, Dvořákova č. 339, IČO 25947249, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská č. 5/49, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 139/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2015, č. j. 25 Co 356/2013-402, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, č. j. 25 Co 356/2013-402, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 2. 2013, č. j. 8 C 139/2011-288, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2388/2014-374 (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která je použitelná rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 12. 2011, jímž se řídí projednávaná věc – dále jen „zák. práce“ [k výkladu pojmu soustavné méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura; k povinnosti zaměstnavatele písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3140/2005 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho rozsudku ze dne 24. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2388/2014-374, přehlíží, že v citovaném rozsudku se dovolací soud vyjadřoval pouze k tomu, zda konkrétně označená jednání mohou být (svou povahou) zaviněná či nezaviněná, nikoliv však k tomu, zda uvedené konkrétní povinnosti vyplývaly z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci a zda (případně které z nich) byly žalobcem porušeny.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu