ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4418.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4418/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) I. B. a b) D. B. , zastoupených JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10 , proti žalovanému Avesolvent, s. r. o. se sídlem v Praze - Novém Městě, Opletalova č. 1284/37, IČO 26803127, zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 710/57, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 186/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. května 2010, č. j. 69 Co 59/2010-274, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Pacovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2010, č. j. 69 Co 59/2010-274, kterým bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 11. 2009, č. j. 5 C 186/2006-236, jímž bylo určeno, že „zástavní právo k rodinnému domu stojícím na parcele p. č. 2324, k pozemku p. č. 2324 – zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku p. č. 2325 – ostatní plocha, k pozemku p. č. 2326 – trvalý travní porost a k pozemku p. č. 2327 – ostatní plocha, vše k v. ú. Č. V., zapsané ve prospěch žalovaného na LV č. 374 pro k. ú. Č. V., obec Č. V., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník, neexistuje“, a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení 39.217,50 Kč k rukám „zástupce“ a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jeseníku na náhradě nákladů řízení 1.560,- Kč, a dále rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.948,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Právní otázku dovolání se tzv. relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – v posuzovaném případě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 26. 4. 1999 - posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1998, v němž byl přijat právní názor, že „Právní účinky dovolání se relativní neplatnosti (§40a obč. zák.) nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný pod č. 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat právní názor, že „Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně“].
Ostatní dovolatelem označené právní otázky [že odvolací soud na smluvní vztah mezi stranami „nesprávně aplikoval §531 a §532 občanského zákoníku (OZ), neboť měl aplikovat §534 OZ“, když v případě dohody o převzetí dluhu ze dne 26. 4. 1999 „se nejedná o převzetí dluhu podle §531 odst. 1 OZ, ale o přistoupení k závazku podle §534 OZ“, že soudy „nesprávně posoudily otázku, kdo je oprávněn udělit souhlas se změnou v osobě dlužníka podle §532 OZ“, že soudy „nesprávně posoudily otázku, kdo může být adresátem souhlasu zástavce se změnou v osobě dlužníka podle §532 OZ“, že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku, kdy má být udělen souhlas podle §532 OZ“, a že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku, kdy dochází k zániku zástavního práva podle §532 OZ“] vychází z jiných skutkových závěrů, než na jakých založil svůj rozsudek odvolací soud; podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil.
Těmito námitkami žalovaný nezpochybňuje právní posouzení věci, ale ve skutečnosti napadá skutková zjištění soudů a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř..
Další námitky dovolatele, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít podle jeho názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [neboť v řízení před odvolacím soudem „byla porušena zásada dvojiinstančnosti“ (když dovolatel nebyl upozorněn na negativní důsledky nepředložení důkazu o dovolání se relativní neplatnosti dohody o převzetí dluhu vůči R. B., o absenci toho důkazu se dozvěděl až z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a proto se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí), odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. (když dovolatel nebyl poučen, že „k úspěchu ve věci je nutné předložit dovolání se relativní neplatnosti dohody o převzetí dluhu vůči R. B.“; pokud by soud dovolatele poučil, dovolatel by tyto důkazy předložil, neboť takovými důkazy disponoval, a navrhuje provedení důkazu dopisem ze dne 14. 9. 2001) a soud prvního stupně „řízení nepřerušil a nevyčkal na výsledek dříve zahájeného soudního sporu mezi dovolatelem a L. B. vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 129/2001“], představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výhradami žalovaného proti skutkovým zjištěním soudů ani případnou existencí dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 6.500,- Kč (při společném zastupování dvou žalobců). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Michal Pacovský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.428,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 8.228,- Kč žalobcům zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu