ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4818.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4818/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. Ing. J. D. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 451/11, proti žalované Městské části Praha 1 se sídlem úřadu městské části v Praze 1 , Vodičkova č. 681/18, IČO 00063410, zastoupené JUDr. Romanem Buzkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novostrašnická č. 3386/54a, o 70.175,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 202/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014 č.j. 23 Co 148/2014-88, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2013 č.j. 17 C 202/2012-57 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o 7.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 1.8.2011 do zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 31.12.2012 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila osobní příplatek za dobu od 15.3. do 15.6.2011 ve výši 7.500,- Kč a na odstupném 62.675,- Kč, celkem 70.175,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7.75% od 1.8.2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.3.2009 zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou na "pozici" právník, že platovým výměrem ze dne 1.7.2009 mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 2.500,- Kč měsíčně, který mu žalovaná od 14.3.2011 přestala vyplácet, a že žalobce ukončil se žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §56 písm. b) zákoníku práce, které bylo žalované doručeno dne 15.6.2011. Žalobce má za to, že "osobní příplatek mu příslušel a žádné oprávněné (zákonné) důvody pro jeho nevyplacení neexistovaly" a že dne 15.6.2011 platně rozvázal se žalovanou pracovní poměr, neboť mu "do 15-ti dnů od termínu splatnosti nebyla uhrazena část platu", a to "příspěvek na ošatné za rok 2011"; žalobci proto náleží rovněž odstupné ve výši trojnásobku "průměrného platu".
Žalovaná namítala, že žalobce byl dne 1.3.2011 "písemně upozorněn na porušování povinností vyplývajících z právních předpisů", když "průkazně 29x nedodržel povinnou pracovní dobu", a že mu současně byl odňat osobní příplatek s účinností od 15.3.2011 ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Žalovaná dne 14.4.2011 doručila žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce "pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů" a žalobce dne 15.6.2011 doručil žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že "mu nebyla žalovanou uhrazena část platu, konkrétně příspěvek na ošatné za rok 2011". Žalovaná dopisem ze dne 17.6.2011 (doručeným dne 22.6.2011) žalobci sdělila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, neboť "příspěvek na ošatné není v souladu s ustanovením §122 odst. 1 zákoníku práce součástí platu", a vyzvala žalobce, aby nadále konal svou práci až do skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby dne 30.6.2011. Žalobce vzal dne 27.6.2011 své okamžité zrušení pracovního poměru zpět, se žalovanou se dohodl na "poskytnutí náhradního volna bez náhrady platu" ve dnech 20.6. až 23.6.2011 a uhrazení zdravotního pojištění za tyto dny a ve dnech 24.6. až 30.6.2011 konal žalobce práce pro žalovanou podle pracovní smlouvy. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že se žalobcem nalezli "vzájemnou shodu na skončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní doby ke dni 30.6.2011", což prokazuje také jednání žalobce, který se ve dnech 24.6. až 30.6.2011 dostavil do práce a vykonával pro žalovanou práci. Požadavek žalobce na uhrazení osobního příplatku ve výši 7.500,- Kč považuje žalovaná za nedůvodný, neboť žalobce "ve 29 případech nedodržel povinnou pracovní dobu a kvalitně neplnil větší rozsah pracovních úkolů" a ani po odnětí osobního příplatku (s účinností od 15.3.2011) nedošlo ze strany žalobce k nápravě.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10.12.2013 č.j. 17 C 202/2012-57 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 62.675,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 1.8.2011 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 7.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 1.8.2011 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31.377,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Tomana. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná nenapadla žalobou (podanou podle ustanovení §72 zákoníku práce ve dvouměsíční lhůtě) žalobcem učiněné okamžité zrušení pracovního poměru, a že je proto třeba považovat tento právní úkon za platný; žalobce má tedy právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného "měsíčního platu". Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce vzal okamžité zrušení pracovního poměru dne 27.6.2011 zpět, neboť "samotné zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemohlo mít žádný následek, byť by snad takový následek žalovaná (či i žalobce) předpokládala". O požadavku žalobce na poskytnutí osobního příplatku soud prvního stupně uzavřel, že žalobce porušoval své pracovní povinnosti a nedosahoval po určitou dobu dobrých pracovních výsledků, když "v rozmezí měsíců prosinec 2010 až únor 2011 ve 29 případech porušil dodržování pracovní doby, přičemž zároveň mu bylo vytýkáno také to, že nesplňoval zadané úkoly včas a v požadované kvalitě", a "jen stěží by bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby nadále platila žalobci osobní příplatek".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2014 č.j. 23 Co 148/2014-88 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 62.675,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná, nesouhlasila-li se žalobcem podaným okamžitým zrušením pracovního poměru, se měla v soudním řízení domáhat určení jeho neplatnosti, že, neučinila-li tak, "považuje se okamžité zrušení pracovního poměru za platné, byť by nebylo učiněno důvodně, a pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem jeho doručení žalované", a že žalobce má proto podle ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Vytknul ovšem soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, především k tomu, že žalobce přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru 15 dní před uplynutím výpovědní doby, že jako důvod uvedl "nevyplacení části platu spočívající v příspěvku na ošatném pro rok 2011", že žalobce pracoval u žalované jako právník a že věděl, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemá právní účinky a uzavřením dohody ohledně ukončení pracovního poměru "uvedl žalovanou v omyl". Jelikož chování žalobce bylo ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákoníku práce v rozporu s dobrými mravy, nebylo požadované odstupné žalobci přiznáno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že, jestliže "posoudil žalobu na zaplacení odstupného jako zneužití práva a jestliže to odůvodnil skutečnostmi, které jsou uplatnitelné v (eventuelním) řízení o neplatnost okamžitého zrušení ze dne 15.6.2011, odvolací soud tímto (implicitně) posoudil jako zneužití práva rovněž samotné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15.6.2011 (a posoudil tedy toto okamžité zrušení implicitně jako neplatné)", ačkoliv po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty pro podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru již nelze zkoumat neplatnost takového rozvazovacího úkonu. Žalobce dále dovozuje, že, "má-li účastník pracovněprávního vztahu nesprávnou představu o obsahu platné právní úpravy, v důsledku čehož zvolí chybný postup, a to za situace, kdy je tento účastník v pozici zaměstnavatele (nikoli v pozici zaměstnance), kdy je tímto účastníkem právnická osoba - veřejnoprávní korporace (nikoli osoba fyzická), a kdy přichází do úvahy možnost aplikace zásady "práva patří bdělým", nemůže být tato nesprávná představa (chybný postup) důvodem pro aplikaci ustanovení §14 zákoníku práce v neprospěch zaměstnance. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě o 62.675,- Kč s příslušenstvím vyhověno.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnila se plně se závěry odvolacího soudu v tom, že žalobce "zpětvzetím okamžitého zrušení pracovního poměru, uzavřením dohody o úhradě zdravotního pojištění při poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu dne 27.6.2011 a faktickým ukončením pracovního poměru ke dni 30.6.2011 uvedl žalovanou ohledně skončení pracovního poměru v omyl" a že jednání žalobce je třeba posuzovat jako příčící se dobrým mravům, neboť "případný chybný postup žalované byl založen zejména jednáním žalobce, jakožto osoby znalé práva, přičemž tento žalobce se nyní domáhá prospěchu z takového svého jednání".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.1 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.3.2009 jako "právník", že žalobce byl dne 25.2.2011 žalovanou písemně upozorněn "na opakované porušování pracovněprávních povinností", že žalovaná ode dne 15.3.2011 odebrala žalobci osobní příplatek ve výši 2.500,- Kč měsíčně, že žalovaná doručila žalobci dne 14.4.2011 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm.g) zákoníku práce a že žalobce doručil žalované dne 15.6.2011 okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zákoníku práce, které jí dal z důvodu "nevyplacení části mzdy, konkrétně příspěvku na ošatné za rok 2011". Poté, co žalovaná oznámila žalobci dopisem ze dne 17.6.2011, který mu byl doručen dne 22.6.2011, že "příspěvek na ošatné není součástí platu", že považuje okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15.6.2011 za neplatné a že trvá na tom, aby žalobce pro ni konal práci "až do řádného uplynutí výpovědní doby podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.4.2011" (tj. do 30.6.2011), žalobce sdělil žalované dopisem ze dne 27.6.2011, který žalovaná převzala ve stejný den, že své okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15.6.2011 "bere zpět", a uzavřel se žalovanou dohodu "o úhradě zdravotního volna bez náhrady platu" datovanou dnem 20.6.2011 (a žalobcem podepsanou dne 27.6.2011), podle níž se dohodl se žalovanou na poskytnutí "pracovního volna bez náhrady platu ve dnech 20.6. až 23.6.2011, tj. 4 dny", a v níž vyslovil souhlas s tím, že mu "úhrada zdravotního pojištění" za tyto "4 dny pracovního volna bez náhrady platu bude provedena srážkou z platu za měsíc červen 2011". Žalobce nyní dovozuje, že jeho pracovní poměr u žalované skončil dnem 15.6.2011 podle jím provedeného okamžitého zrušení pracovního poměru, jehož neplatnost nebyla určena pravomocným soudním rozhodnutím, a domáhá se odstupného, které mu žalovaná odmítá poskytnout, neboť žalobcův požadavek pokládá za odporující dobrým mravům. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je vykonáno v rozporu s dobrými mravy právo na odstupné požadované zaměstnancem, který se zaměstnavatelem okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 písm.b) zákoníku práce, jestliže neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla určena pravomocným rozhodnutím soudu a jestliže zaměstnanec po doručení okamžitého zrušení sdělil zaměstnavateli, že je "bere zpět". Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy žalobci vzniklo (mělo podle jeho názoru vzniknout) právo na vyplacení jím požadovaného odstupného - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2011 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb. a č. 139/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.10.2011 (dále jen "obč. zák.").
Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil plat nebo náhradu platu anebo jakoukoliv jejich část do 15 dnů po uplynutí splatnosti (§141 odst.1 zák. práce) [srov. §56 písm.b) zák. práce]. Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku (srov. §67 odst.1 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného zaměstnancem, musí ve lhůtě dvou měsíců (§72 zák. práce) podat u soudu žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr účastníků podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, a po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže zabývat otázkou platnosti rozvazovacího úkonu, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč.1997, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, které bylo uveřejněno pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). Okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance, které bylo doručeno zaměstnavateli, nemůže být zaměstnancem dodatečně odvoláno (zrušeno, vzato zpět); své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o narovnání uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, který byl uveřejněn pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dohoda o narovnání musí být - vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno písemnou formou - uzavřena písemně (srov. §585 odst.2 obč. zák.).
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§14 odst. 1 zák. práce). Dobrými mravy se v judikatuře soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V tom, že žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr se žalovanou podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce, neboť měl za to, že mu žalovaná nevyplatila část platu, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy; kdyby žalobce přistoupil k rozvázání pracovního poměru v rozporu se zákonem, jednalo by se o neplatný právní úkon a žalovaná - chtěla-li zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného žalobcem spočívající ve skončení pracovního poměru účastníků - musela ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení podat u soudu žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, přičemž si musela být vědoma (už proto, že je veřejnoprávní korporací a zaměstnavatelem vybaveným "aparátem" s potřebnými právními vědomostmi), že – nebude-li žaloba podána - pracovní poměr účastníků skončí podle tohoto právního úkonu.
Vzhledem k tomu, že žalovaná nepodala žalobu o určení neplatnosti žalobcova okamžitého pracovního poměru ze dne 15.6.2011 a že žalobce dopisem ze dne 27.6.2011 vzal své okamžité zrušení pracovního poměru zpět, mohlo by být uplatnění práva na odstupné ze strany žalobce (odvozované od skončení pracovního poměru účastníků na základě žalobcova okamžitého pracovního poměru ze dne 15.6.2011) v rozporu s dobrými mravy jen tehdy, kdyby cílem právního jednání žalobce nebylo dosáhnout uspokojení práva na odstupné (poskytované zaměstnavatelem, s nímž zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 zák. práce), ale - aniž by žalobce svým jednáním sledoval smysl a účel odstupného - přímý úmysl způsobit žalované škodu.
Uvedeného cíle mohl žalobce dosáhnout jen tehdy, kdyby svým úmyslným jednáním (konáním nebo opomenutím) způsobil (dosáhl) to, že žalovaná nepodala žalobu o určení neplatnosti žalobcova okamžitého pracovního poměru ze dne 15.6.2011, a kdyby (současně) u žalované úmyslně (lstí) vzbudil přesvědčení (zdání), že pracovní poměr účastníků v takovém případě neskončí na základě okamžitého zrušení pracovního poměru, ale až uplynutím výpovědní doby podle výpovědi, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 14.4.2011. Odvolací soud dospěl k přesvědčení, že uvedeného cíle žalobce dosáhl tím, že vzal své okamžité zrušení pracovního poměru zpět, ačkoliv věděl, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemá takové právní účinky, a že uzavřel se žalovanou "dohodu ohledně ukončení pracovního poměru". Nevzal však náležitě v úvahu, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru a dohoda "o úhradě zdravotního volna bez náhrady platu" datovaná dnem 20.6.2011 (a žalobcem podepsaná dne 27.6.2011), jsou výsledkem vyjednávání mezi účastníky, které proběhlo dne 27.6.2011, o jehož průběhu a motivech projevů vůle žalobce a žalovaného nebylo za řízení nic zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno a prokazováno, ačkoliv má v tomto směru nepochybně břemeno tvrzení a důkazní); závěry o tom, že žalobce jednal "účelově s cílem vymoci na žalované finanční částku", jsou proto (přinejmenším) předčasné. Navíc, žalobci (jako zaměstnanci) nelze klást k tíži, že má právnické vzdělání, a jen z tohoto důvodu dovozovat, že by "využil chyby na straně zaměstnavatele"; takový závěr by byl na místě jen tehdy, kdyby žalovaná prokázala, že (jako zaměstnavatelka) při jednání se žalobcem neznala (nemohla znát) výše uvedenou (již po značnou dobu ustálenou) judikaturu soudů, že o tom žalobce věděl a že se žalobce této "nevědomosti zaměstnavatele" rozhodl využít se záměrem (úmyslem) způsobit žalované škodu (a sebe obohatit).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem). Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o 7.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 1.8.2011 do zaplacení, který nebyl napaden odvoláním, a který proto nabyl samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu