ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4880.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4880/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v praze 7, Dobrovského č. 1278/15, IČ 724 96 991, o 84.547,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 1352/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139, takto:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., se odmítá . V dalším se rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10.1.2013 č.j. 30 C 1352/2011-110 - s výjimkou výroku I., jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.000,- Kč s úrokem z prodlení a výroku III., jímž byla uložena žalované povinnosti zaplatit žalobkyni 1.056,- Kč s úrokem z prodlení - zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 84.547,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslila. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované - Úřadu práce v Litoměřicích, kde byla zaměstnána do 31.12.2009, utrpěla dne 3.9.2009 pracovní úraz, pro jehož následky byla v pracovní neschopnosti do 15.8.2010, a od následujícího dne do 31.8.2010 byla vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Vzhledem k tomu požadovala bolestné ve výši 3.000,- Kč, jakož i zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, které představují jednak poplatky za léky ve výši 436,70 Kč, zaplacené poplatky u lékařů v celkové částce 620,- Kč a cestovní náklady za jízdné k ošetřujícímu lékaři ve výši 9.672,- Kč. Dále požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 3.9.2009 do 31.8.2010 ve výši 70.819,- Kč.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 10.1.2013 č.j. 30 C 1352/2011-110 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.000,- Kč s úrokem z prodlení (I.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1.11.2010 do 4.10.2011 (II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.056,- Kč s úrokem z prodlení (III.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.890,- Kč s úrokem z prodlení (IV.) a částku 9.672,- Kč s úrokem z prodlení (V.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI.). Ve věci samé dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za pracovní úraz žalobkyně ze dne 3.9.2009 a že z tohoto důvodu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni bolestné a účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 436,70,- Kč jako poplatky za léky a ve výši 620,- Kč za zaplacené regulační poplatky u lékařů. Požadavek na zaplacení částky ve výši 9.672,- Kč jako nákladů cestovného k ošetřujícímu lékaři do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi však zamítl, protože ošetření žalobkyně, v jehož souvislosti požaduje náklady cestovného, nebylo provedeno v nejbližším zdravotnickém zařízení ani v zařízení nejblíže bydlišti nebo pracovišti žalobkyně, přičemž je zřejmé, že měla především využít služeb závodního lékaře, popř. jiného praktického lékaře v dané lokalitě. Uvedené neznamená, že by žalobkyně neměla svobodnou volbu lékaře, nicméně tato volba nemůže jít potom k tíži žalovaného. Jestliže potom žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od ledna do srpna 2010, potom neprokázala, že by u žalované byla po 31.12.2009 dále zaměstnána.
K odvolání žalobkyně Krajský soud Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu neobstojí argumentace žalobkyně, že, ač absolvovala vstupní lékařskou prohlídku, nebyla si vědoma toho, že se jedná o závodního lékaře žalované a rovněž neobstojí její námitka, že s lékařskou péčí v místě zaměstnání nebyla spokojena a vyhledala jiného praktického lékaře. Proto nelze cestovní náklady za jízdné ke zvolenému lékaři považovat za náklady účelně vynaložené, vzniklé v příčinné souvislosti s úrazem žalobkyně. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku, pak se žalobkyni nezdařilo prokázat „okolnosti odůvodňující závěr o možném předpokladu dalšího pokračujícího zaměstnání u žalované“. Protože „žalobkyně neprokázala kontinuitu předpokladu dalšího zaměstnání po skončení pracovního poměru na dobu určitou u žalované, tudíž jí nevznikl nárok na náhradu škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru za období od ledna do srpna 2010“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala nesprávnost závěru o tom, že jí nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku, neboť neprokázala kontinuitu předpokladu dalšího zaměstnání po skončení pracovního poměru na dobu určitou u žalované. Protože tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání z tohoto hlediska přípustné. Stejně tak nebyla vyřešena otázka, zda je účelně vynaloženým nákladem vzniklým v souvislosti s úrazem, cestovné spojené s cestou na ošetření lékařem, kterého si zaměstnanec svobodně zvolí i mimo své bydliště, i mimo závodního lékaře. Stejně tak je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o zamítnutí části uplatněných úroků z prodlení s odůvodněním, že předložené podací lístky neprokazují doručení lékařského posudku žalované. Interpretace celé věci soudem je podle názoru žalobkyně pouze výrazem přepjatého právního formalismu, neboť „výkladová otázka, zda je správné v průvodním dopise přílohu označenou jako „výpočet“ odmítnout“, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Žalobkyně navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1.11.2010 do 4.10.2011 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť v této části dovolání žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., jestliže zpochybňuje skutkové zjištění, které bylo rozhodující pro právní posouzení, od které doby žalobkyni přísluší úroky z prodlení související s výplatou náhrady bolestného.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně utrpěla dne 3.9.2009 pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná. Pracovní poměr u žalované skončil uplynutím sjednané doby dne 31.12.2009, pracovní neschopnost pro následky pracovního úrazu však trvala do 15. 8. 2010, a od následujícího dne do 31. 8. 2010 byla žalobkyně vedena na Úřadu práce v Litoměřicích jako uchazečka o zaměstnání. V průběhu pracovní neschopnosti dojížděla do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi k MUDr. M. B., všeobecnému praktickému lékaři, k němuž předtím docházela již v době, kdy působil v Terezíně. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku do dne skončení pracovního poměru dne 31.12.2009, další náhradu za ztrátu na výdělku, jakož i jízdné k MUDr. B. platit odmítla.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné vyřešení právní otázky, zda náklady vynaložené žalobkyní na dojíždění k lékaři z Litoměřic do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi lze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §369 odst. 1 písm. c) zák. práce, a za jakých předpokladů má právo na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou, a u něhož vznikala ztráta na výdělku též v době, kdy již tento pracovněprávní vztah uplynutím doby skončil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení těchto otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy v souvislosti s úrazem ze dne 3.9.2009 žalobkyni vznikly (měly vzniknout) nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce, zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením [srov. §369 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Tato náhrada může spočívat rovněž v náhradě nákladů na zakoupení léků a prostředků zdravotnické techniky nehrazených (resp. částečně hrazených) příslušnou zdravotní pojišťovnou, v náhradě nákladů na dietní stravování, v náhradě nákladů spojených s rehabilitační léčbou či návštěvami zaměstnance postiženého pracovním úrazem, hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení anebo též v náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s ambulantní péčí (jejíž součástí je i návštěvní služba), kterou zajišťují praktičtí a jiní odborní lékaři v jednotlivých ordinacích a sdružených ambulantních zařízeních (srov. §18 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30.6.2010, tj. předtím, než vstoupil v účinnost zákon č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech – dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“).
Lze sdílet názor dovolatelky, že nárok zaměstnance postiženého pracovním úrazem na náhradu nákladů podle ustanovení §369 odst. 1 písm. c) zák. práce vzniká pouze za předpokladu, že tyto náklady byly vynaloženy na léčení následků pracovního úrazu a že jde o náklady vynaložené účelně. Účelnost vynaložení těchto nákladů však nelze hodnotit mechanicky pouze z hlediska objemu vynaložených prostředků, ale je především třeba akcentovat jejich přínos v rámci procesu odstraňování (zmírňování) následků pracovního úrazu poškozeného zaměstnance. Poškozený zaměstnanec musí mít v rámci poskytování zdravotní péče z důvodu léčení následků pracovního úrazu v zásadě stejné možnosti jako ostatní občané (pacienti) a nemůže být oproti nim nijak znevýhodněn.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., občané mají právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto zákona, zákona o všeobecném zdravotním pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení a zákona o ochraně veřejného zdraví.
Systém zdravotní péče poskytovaný zdravotnickými zařízeními státu, obcemi, fyzickými a právnickými osobami v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy bezpochyby umožňuje zajistit občanům srovnatelnou kvalitní lékařskou péči přímo v jejich bydlišti nebo v blízkém okolí. Vzhledem k tomu však, že léčení nelze redukovat pouze na věcnou stránku vlastní reparace zdravotního poškození, neboť pro jeho úspěšný průběh je významná i subjektivní důvěra pacienta v lékaře, je jedním z oprávnění, které zákon zaručuje všem občanům bez rozdílu, právo na svobodnou volbu lékaře (srov. §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Protože toto právo není omezeno jen na volbu lékaře z bezprostředního okolí postiženého, nelze přiměřené náklady spojené s realizací tohoto práva zaručeného každému občanovi - tedy i zaměstnancům poškozeným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání - považovat za neúčelně vynaložené jen z toho důvodu, že by náklady za jízdné a cestovné k jinému lékaři mohly být nižší.
Z uvedených důvodů nelze sdílet názor odvolacího soudu, že žalobkyně měla využít služeb závodního lékaře, popřípadě, jak uvádí soud prvního stupně, že „žalobkyně měla především využít služeb závodního lékaře, příp. jiného praktického lékaře v dané lokalitě, kde je celá řada praktických lékařů“. Uvedený názor nebere náležitě v úvahu, že právní povinností podle ustanovení §106 odst. 4 písm. c) zák. práce tíží zaměstnance pouze potud, že je povinen podrobit se preventivním prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními předpisy, a v tomto rozsahu je třeba chápat sdělení zaměstnavatele o tom, které zařízení závodní preventivní péče jim poskytuje závodní preventivní péči a jakým druhům očkování a jakým preventivním prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit [§103 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Je jistě možné, že – obecně vzato - z hlediska minimalizace nákladů vynakládaných na léčení by bylo nejúčelnější ošetření u závodního lékaře. Tento názor, který v podstatě ztotožňuje účelnost vynaložených nákladů s jistě pochopitelným zájmem zaměstnavatele na jejich co možná nejmenším rozsahu, však opomíjí, že jeho přijetí by znamenalo znevýhodnění zaměstnance postiženého pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tím, že by mu byl - v rozporu se zákonem zaručeným právem na svobodnou volbu lékaře - znemožněn stejný (rovný) rozsah poskytování zdravotní péče jako ostatním občanům.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, přísluší právo svobodné volby lékaře zásadně ve stejném rozsahu jako ostatním občanům; náklady jízdného a cestovného spojené s léčením následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nelze považovat za neúčelně vynaložené jen z toho důvodu, že při poskytnutí zdravotní péče srovnatelné úrovně u jiného lékaře mohly být výlohy poškozeného zaměstnance nižší (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 424/2003).
S názorem odvolacího soudu, že zaměstnanci, který byl zaměstnán u zaměstnavatele v pracovním poměru na dobu určitou, přísluší nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, jen jestliže prokáže, že by byl po uplynutí sjednané doby i nadále zaměstnán (že by pokračoval v pracovním poměru) u původního zaměstnavatele, nelze rovněž vyslovit souhlas.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jak již bylo zmíněno výše, jsou podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (§380 odst. 1 zák. práce), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody [průměrným hodinovým výdělkem (§356 odst. 1 zák. práce) vynásobenému počtem hodin pracovní neschopnosti)] na jedné straně a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle §192 a plnou výší nemocenského (plněním vyplaceným za celou dobu pracovní neschopnosti) na straně druhé. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) je pak majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vždy jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit (§386 odst. 1 věta první zák. práce). Po této době přísluší zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností důvodně předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán (§386 odst. 2 věta druhá zák. práce).
Ustanovení §386 odst. 1 věta první zák. práce upravuje právo na náhradu za ztrátu na výdělku u zaměstnanců, kteří uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou jen příležitostně a po uplynutí sjednané doby by nadále nepracovali v pracovním poměru, i kdyby pracovní úraz neutrpěli. V případě, že zaměstnanec, který uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, do té doby pravidelně pracoval nebo že je jinak zřejmé, že nešlo o zaměstnání jen ojedinělé, a že tedy hlavním (základním) zdrojem příjmů zaměstnance byla výdělečná činnost a kdy lze proto důvodně předpokládat, že by byl - kdyby neutrpěl pracovní úraz - opět zaměstnán, však není možné důvodně dovozovat, že by po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou nebyl nadále zaměstnán; náleží mu proto - jak se uvádí v ustanovení §386 odst.1 větě druhé zák. práce - náhrada za ztrátu na výdělku i za dobu po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. Je-li podle okolností odůvodněn závěr, že po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou by byl poškozený zaměstnanec nadále zaměstnán, není už - jak je zřejmé ze znění, smyslu a účelu ustanovení §386 odst. 1 věty druhé zák. práce - z hlediska práva na náhradu za ztrátu na výdělku významné, zda by byl nadále zaměstnán u stejného nebo jiného zaměstnavatele nebo zda by nadále pravidelně konal práce v pracovním poměru na dobu neurčitou nebo opět v pracovním poměru na dobu určitou anebo na základě dohody o pracovní činnosti, popřípadě zda by výdělečnou činnost vykonával v rámci svého podnikání. Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, má tedy po uplynutí doby trvání pracovního poměru právo na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán (popřípadě provozoval podnikatelskou činnost), ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání (podnikání) lze podle okolností jen předpokládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 3299/2011 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2013, pod č. 67, popřípadě též obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2006 sp. zn. 21 Cdo 2023/2005).
Na závěr, kdy lze důvodně předpokládat, že by postižený zaměstnanec byl ve smyslu ustanovení §386 odst. 1 věty druhé zák. práce i nadále zaměstnán, lze usuzovat - jak vyplývá z povahy věci - pouze s přihlédnutím k okolnostem, které tu byly v době, kdy zaměstnanec pracovní úraz utrpěl a které vypovídají o tom, zda zaměstnanec uzavřel pracovní poměr na dobu určitou jen příležitostně (a po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru by stejně nadále nepracoval) nebo zda hlavním (základním) zdrojem jeho příjmů byla (a nadále měla být) jeho výdělečná činnost (srov. též závěry obsažené v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 31.5.1968 sp. zn. 6 Cz 24/68, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, které vycházejí z obdobné právní úpravy a které jsou i nadále použitelné).
K objasnění toho, zda uzavření pracovní smlouvy se žalovanou na dobu určitou ze dne 8.1.2007 lze ze strany žalobkyně pokládat jen za ojedinělé zaměstnání nebo za projev výdělečné činnosti provozované v některém ze základních pracovněprávních vztahů (popřípadě v podnikání), nemělo zůstat stranou pozornosti především to, zda žalobkyně v té době měla jiný zdroj příjmů z vlastní ekonomické činnosti, který by zajišťoval její potřeby. Uzavřela-li se žalovanou pracovní poměr na dobu určitou v trvání dvou let, je třeba uvážit (kupříkladu i s přihlédnutím k jejímu věku), zda uzavření pracovního poměru lze hodnotit jen jako příležitostný pracovní poměr, po jehož skončení by nevykonávala další vlastní výdělečnou činnost v některém ze základních pracovněprávních vztahů. Připomenout je třeba, že lze použít i další poznatky o skutečnostech, které tu byly v době, kdy žalobkyně utrpěla pracovní úraz; na závěr o tom, zda by žalobkyně byla po uplynutí doby trvání pracovního poměru sjednané v pracovní smlouvě i nadále zaměstnána, však nelze usuzovat z okolností, které nastaly poté, neboť nevypovídají (a ani nemohou nic vypovídat) o tom, jak by žalobkyně přistupovala ke své další výdělečné činnosti, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem), neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. února 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu