ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5086.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 5086/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. S. zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, proti žalovaným 1) J. A. , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, 2) nezletilému H. A. , zastoupenému Městskou částí Praha 10 se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1429/68, jako opatrovníkem, 3) D. T. , zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, o popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 405/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 č. j. 17 Co 43/2013-133, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. května 2012 č. j. 28 C 405/2009-102 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (následně se souhlasem soudu změněnou na popření otcovství) podanou dne 14. 12. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal určení, že je otcem žalovaného 2) a úpravy výchovy a výživy žalovaného 2). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žil s žalovanou 1) od počátku roku 2003 ve společné domácnosti v nesezdaném soužití, ze kterého se dne 3. 2. 2008 narodil žalovaný 2). Žalobce tvrdil, že má důvodně za to, že je otcem žalovaného 2), neboť žalovaná 1) se v ,,rozhodné době“ s jiným mužem než s žalobcem intimně nestýkala a během těhotenství nezpochybnila otcovství žalobce k žalovanému 2) a žalobce s ní byl předběžně domluven na tom, že společně určí jeho otcovství k žalovanému 2) souhlasným prohlášením před matričním úřadem, k čemuž však nedošlo, protože žalobce neměl po narození žalovaného 2) při sobě platný občanský průkaz a poté mu již nebylo určení otcovství souhlasným prohlášením umožněno žalovanou 1). V říjnu 2009 se žalovaná přestěhovala i s žalovaným 2) a žalovaným 3) ke své matce a přerušila kontakt s žalobcem. Dokud žil žalobce s žalovaným 2) ve společné domácnosti, plnil dle svého tvrzení řádně veškeré otcovské povinnosti (projevoval o žalovaného 2) zájem, aktivně se o něj staral a přispíval na jeho výchovu a výživu).
Žalovaná 1) ve vyjádření k žalobě namítala, že v posuzovaném případě nejsou dány podmínky pro zahájení řízení o určení otcovství, neboť podle souhlasného prohlášení rodičů je otcem žalovaného 2) žalovaný 3). Žalovaná 1) dále nesouhlasila s tvrzeními žalobce a uvedla, že žalobce, přestože o narození žalovaného 2) věděl, se o něj nikdy nezajímal a nestaral, neplatil na něj výživné, a proto ho žalovaný 2) vůbec nezná. Žalovaní 1) a 3) dále uvedli, že k popření otcovství žalovaného 3) není dán zájem žalovaného 2), neboť žalovaný 2) s nimi a svým bratrem G. (narozeným dne 12. 8. 2010) žije již několik let ve společné domácnosti a v této úplné rodině jsou zabezpečeny všechny materiální i emocionální potřeby žalovaného 2), který považuje za svého otce žalovaného 3).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 28 C 405/2009-102 zamítl žalobu na popření otcovství žalovaného 3) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 1) a 3) náklady řízení ve výši 9.600,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Kaisera. Soud prvního stupně došel k závěru, že z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nelze žalobci přiznat aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství. V posuzovaném případě není důvod, aby čistě biologické rodičovství převážilo nad sociálním a právním stavem, neboť žalovaní 1) a 3) v řízení tvrdili, že vytvářejí pro žalovaného 2) stabilní rodinné prostředí, kde jsou uspokojovány jeho materiální a citové potřeby, což potvrdil také opatrovník žalovaného 2). Žalovaná 1) prohlašovala, že za biologického, sociálního a právního otce považuje žalovaného 3), a proto musí zájmy žalobce ustoupit před zájmy žalovaných 1) a 3), neboť tento stav přinese v podobě stabilizovaného rodinné prostředí užitek též žalovanému 2).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 č. j. 17 Co 43/2013-133 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) a žalovanému 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.591,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Kaisera. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není dána aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby na popření otcovství. Z dosavadních zjištění dle odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná 1) neměla zájem vytvářet se žalobcem úzké rodinné vazby v takové podobě, aby se stal žalobce nejen biologickým, ale i sociálním a právním otce nezletilého. Žalobce sice tvrdí, že o to zájem měl, ale tomu odpovídajícím způsobem nejednal (otcovství v době do 14. 12. 2009 neuznal), a proto žalobci nelze v posuzovaném případě přiznat ochranu jeho soukromého života. Jelikož mezi žalovaným 2) a žalobcem se vzhledem k útlému věku žalovaného 2) nevytvořilo emoční pouto, není dán důvod, aby zkoumání biologického rodičovství převážilo nad daným sociálním a právním stavem a ze stejného důvodu nemohla mít na situaci vliv ani délka řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Žalobce zdůraznil, že žalobu podal v době, kdy byl žalovaný 2) ve věku jednoho roku a deseti měsíců a od posledního styku žalobce s ním uplynuly necelé dva měsíce. Styk žalobce s žalovaným 2) byl přerušen neočekávaným odchodem žalované 1), přičemž do uvedeného okamžiku se žalobce podílel na výchově a výživě žalovaného 2). Z uvedeného žalobce dovozuje, že v době podání žaloby byl aktivně věcně legitimován k podání žaloby na popření otcovství a tuto legitimaci měl do doby, než si nezletilý vytvořil emoční vazbu na žalovaného 3). Nemůže tedy obstát závěr odvolacího soudu o tom, že délka řízení neměla na aktivní věcnou legitimaci žalobce vliv, neboť údajné stabilní prostředí a emoční vazby nezletilého byly vytvořeny až v průběhu soudního řízení, protože v okamžiku podání žaloby mohl být žalovaný 3) s žalovaným 2) v aktivním styku maximálně po dobu dvou měsíců. Dle názoru žalobce nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka ,,kdy a za jakých okolností může účastník soudního řízení po podání žaloby ztratit aktivní věcnou legitimaci, a jestli se tak může stát pouze na základě uplynutí doby, která je údajně potřebná k vytvoření nových vazeb mezi nezletilým a jeho novým prostředím“. Žalobce dále tvrdil, že se odvolací soud zásadním způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce opřel pouze o domněnky (tvrzení zástupce žalované 1) a žalovaného 3)), aniž by skutečný zájem dítěte a dalších dotčených osob podrobil důkladnému zkoumání a prověřování skutečností, což se neobejde bez dokazování, které v řízení neproběhlo. Odvolací soud postavil svůj závěr na respektování zájmů žalovaného 2), ačkoliv nezjišťoval, v jakých poměrech žalovaný 2) fakticky žije. Žalobce tedy neměl možnost hájit v soudním řízení své právo, a proto došlo postupem soudu prvního stupně i odvolacího soudu k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe také při aplikaci principu právní jistoty rodinných vztahů, když lze jeho závěry interpretovat tak, že uplynutí určité doby nebo dosažení určitého věku dítěte je samo o sobě důvodem pro odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právních otázek, jaké skutečnosti musí soud zjišťovat při řešení právní otázky, zda žalobci, který se považuje za biologického otce dítěte, může z tohoto důvodu svědčit aktivní věcná legitimace v řízení o popření otcovství proti muži, jehož otcovství je založeno domněnkou otcovství (právní otec) a zda je pro rozhodnutí v této věci rozhodující stav v době podání žaloby, nebo v době vyhlášení rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka nebyla dosud dovolacím soudem v úplnosti řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Nebylo-li otcovství k dítěti určeno na základě tzv. první domněnky otcovství (srov. ustanovení §51 zákona o rodině), může být otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem (srov. ustanovení §52 odst. 1 zákona o rodině).
Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte (§61 odst. 1 zákona o rodině). Také matka dítěte může ve stejné lhůtě popřít, že je otcem dítěte muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů (§61 odst. 2 zákona o rodině).
Z ustanovení §61 zákona o rodině vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství má matka dítěte a jeho právní otec (muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů). Muži, který tvrdí, že je biologickým otcem dítěte (putativnímu otci), zákon o rodině aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství právního otce nepřiznává. Dovolací soud však již ve své rozhodovací praxi došel k závěru, že soud může putativnímu otci aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství zcela výjimečně přiznat. Stane se tak v situaci, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce (k tomu srov. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010; obdobně se k právu putativního otce vyjádřil také ESLP v rozhodnutí Rožaňski proti Polsku ze dne 18. 8. 2006, stížnost č. 55339/00).
K posouzení, zda bude v daném případě náležet putativnímu otci aktivní věcná legitimace k podání žaloby na popření otcovství, musí soud vyvážit zájmy všech dotčených osob a nalézt řešení, které bude nejlépe odpovídat zájmu dítěte. Zájem dítěte je přední zásada rodinného práva, která musí být brána jako hlavní hledisko při jakémkoliv rozhodování o poměrech dítěte (k tomu srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a jejíž obsah je závislý na typu činnosti týkající se dítěte a individuálních okolnostech případu. Relevantními prvky (obsahem) zájmu dítěte v řízení o popření otcovství (včetně rozhodování o aktivní věcné legitimaci v tomto řízení) jsou jak práva dítěte - zájmem dítěte na souladu mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010); právo dítěte, které je schopno formulovat své názory, vyjádřit se ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (srov. čl. 12 Úmluvy o právech dítěte); právo znát své rodiče (srov. čl. 7 Úmluvy o právech dítěte); právo na zachování své totožnosti (čl. 8 Úmluvy o právech dítěte), tak právo respektování soukromého a rodinného života matky dítěte, právního a putativního otce.
V posuzovaném případě sice soudy při zjišťování aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby na popření otcovství správně identifikovaly dotčené zájmy, ale při právním posouzení věci pouze mechanicky aplikovaly závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, aniž by ověřovaly tvrzení žalobce a žalovaných 1) a 3) a zejména aniž by prostřednictvím opatrovníka zjišťovaly konkrétní poměry a potřeby nezletilého dítěte (žalovaného 2)). Taková rozhodnutí nemohou ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu obstát, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 jednoznačně vyplývá, že k tomu, aby soudy mohly vyvažovat jednotlivé zájmy (relevantní prvky zájmu dítěte) a hledat nejlepší zájem dítěte, musí nejprve dokazováním zjistit obsah jednotlivých zájmů. V rámci dokazování musí být dán největší důraz na zjištění názoru, potřeb a poměrů dítěte a to v závislosti na věku a vyspělosti dítěte buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce (k tomu srov. právo dítěte být slyšeno podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).
Soud prvního stupně bude muset zjišťovat (přímo nebo prostřednictvím opatrovníka) poměry žalovaného 2) a podle tvrzení účastníků dále doplnit dokazovaní tak, aby bylo možné vyvažováním jednotlivých zjištěných zájmů dojít k rozhodnutí, které bude v posuzovaném případě nejlépe odpovídat zájmu dítěte (žalovaného 2)). V zájmu dítěte bude jen takové rozhodnutí, které sleduje dlouhodobé zájmy dítěte a vede ke stabilnímu řešení.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen při rozhodování přihlížet ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí. Ačkoliv se toto pravidlo vztahuje také na rozhodování o aktivní věcné legitimaci v řízení o popření otcovství, neznamená to, že by byla pro právní posouzení věci bezvýznamná tvrzení žalobce (ukážou-li se v rámci dokazování jako pravdivá) o tom, že byl v době zahájení řízení sociálním rodičem žalovaného 2) a že žalovaný 3) jím v této době být nemohl. Soud prvního stupně sice bude muset zjistit a vyvažovat zájmy, které existují k okamžiku jeho rozhodování, zároveň ale bude muset vzít v potaz také okolnosti, které k současnému stavu vedly, neboť jen tak bude možné nalézt stabilní řešení, které respektuje dlouhodobé zájmy dítěte. Stejně tak ale nebude pro právní posouzení věci bez významu, že žalobce ač tvrdí, že je biologickým otcem žalovaného 2) do 1 roku a 10 měsíců věku žalovaného 2) (do podání žaloby), neučinil žádné kroky směřující k určení jeho otcovství. Při poskytování ochrany právu na respektování soukromého a rodinného života, se musí zohlednit, zda sám nositel tohoto práva využil k ochraně svého práva všechny dostupné právní prostředky.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu