ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5120.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5120/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněné CREDITFIELD, s.r.o. se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, IČO 28939395, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 52/6, proti povinnému M. G. , zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 98, pro 10.186.851,50 Kč prodejem nemovitostí povinného, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 33 EXE 2780/2014 a u soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D., Exekutorský úřad Brno - město, pod sp. zn. 006 EX 1038/14, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2015 č.j. 20 Co 102/2015-79, takto:
Dovolání povinného se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně vydal dne 18.11.2014 pod č.j. 33 EXE 2780/2014-30 pověření soudní exekutorce JUDr. Aleně Blažkové, Ph.D. k provedení exekuce pro vymožení pohledávky ve výši 10.186.851,50 Kč, která byla právnímu předchůdci oprávněné TV PRODUKCE, a.s. přiznána vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 sp. zn. 56 T 11/2010 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2012 sp. zn. 12 To 12/2012 proti P. G., a to prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného označených jako "pozemek st. č. 1087 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součást tvoří objekt k bydlení stojící na st. č. 1087, pozemek st. č. 1710 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součást tvoří stavba garáže bez č.p., a pozemek č. parc. 998/11 - zahrada, to vše v katastrálním území Č. B., zapsaných v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, pro obec Č. B. na listu vlastnictví č. 967", jež povinný nabyl od P. G. darovací smlouvou ze dne 11.11.2009, která byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4.11.2013 č.j. 15 C 131/2012-112, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.5.2014 č.j. 22 Co 54/2014-136, prohlášena (ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku) za právní úkon vůči věřiteli právně neúčinný.
Exekučním příkazem ze dne ze dne 19.11.2014 č.j. 006 EX 1038/14-22 bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem uvedených nemovitých věcí.
Podáním ze dne 17.12.2014 povinný navrhl zastavení této exekuce pro nepřípustnost [§268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Svůj návrh zdůvodnil zejména tím, že dlužnice P. G. (matka povinného) dne 27.8.2014 zemřela a že lze předpokládat, že pozůstalostní řízení bude zastaveno, neboť zůstavitelka "nezanechala podstatný majetek". Povinný dovozuje, že smrtí P. G. "bez právního nástupce" exekuční titul (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 sp. zn. 56 T 11/2010 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2012 sp. zn. 12 To 12/2012) zanikl. Navíc, povinný byl v řízení "nesprávně označen jako povinný, když se v postavení povinného (dlužníka) nachází pouze jeho matka P. G."; vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy totiž "neznamená, že by se M. G. dostal do postavení povinného a že by vůči němu bylo možné vést po úmrtí P. G. exekuci".
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 19.1.2015 č.j. 33 EXE 2780/2014-44 návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dovodil, že institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, domoci se uspokojení této pohledávky z majetku, který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud vyhověl odpůrčí žalobě, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Exekuční návrh v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku, ale proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon. Protože smlouvě o darování exekucí postižených nemovitých věcí bylo vůči povinnému M. G. s úspěchem odporováno, nic nebrání, aby exekuce byla vůči němu provedena prodejem darovaných nemovitých věcí.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.3.2015 č.j. 20 Co 102/2015-79 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že M. G. je v tomto exekučním řízení povinným, neboť v jeho prospěch byl učiněn právní úkon, který byl pravomocným soudním rozhodnutí prohlášen za právně neúčinný vůči věřiteli, a že dlužník v tomto případě není účastníkem exekučního řízení. Návrh na zastavení exekuce proto nemůže být opodstatněný.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuci nelze vést proti osobě, která nabyla od dlužníka majetek na základě právního úkonu, jemuž bylo posléze s úspěchem odporováno (§42a občanského zákoníku), a že je tedy proti němu vedeno exekuční řízení neoprávněně, neboť je "osobou od povinného odlišnou". Dlužnice P. G. dne 27.8.2014 zemřela "bez právního nástupce", když pozůstalostní řízení bylo podle ustanovení §154 zákona o zvláštních řízeních soudních zastaveno, exekuční titul (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 sp. zn. 56 T 11/2010 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2012 sp. zn. 12 To 12/2012) zanikl a nemůže být "podkladem pro vedení exekuce". Povinný dovozuje, že jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b), g), a h) občanského soudního řádu, a navrhuje, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1.1.2014, posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda je přípustné proti osobě, v jejíž prospěch dlužník učinil (v době do 31.12.2013) odporovatelný (právně neúčinný) právní úkon, provádět exekuci postižením toho, co takovým právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, jestliže dlužník zemřel a jestliže řízení o pozůstalosti bylo "pro nemajetnost" zůstavitele zastaveno podle ustanovení §154 z.ř.s. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného a procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání oprávněného je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §52 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Důvody, pro které soud může zastavit exekuci, jsou uvedeny v ustanovení §268 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněném pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), že smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (provedení exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba tedy je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Podle ustálené soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.6.2015 sp. zn. 26 Cdo 5058/2014) exekuční návrh za výše uvedených okolností nesměřuje vůči dlužníku, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a věřitel (oprávněný) může exekuční návrh směřovat jak vůči dlužníkovi, tak ve vztahu k osobě, která nabyla majetek na základě odporovaného právního úkonu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011 sp. zn. 20 Cdo 5121/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2002 sp. zn. 20 Cdo 364/2002).
Z výše uvedeného je zřejmé, že exekuční návrh byl podán vůči povinnému M. G. v souladu se zákonem. I když právní postavení dlužníka není totožné s právním postavením osoby, z jejíhož majetku má být na základě úspěšně podané odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. uspokojena vymahatelná pohledávka věřitele za dlužníkem, je právním důvodem, pro který povinný M. G. musí strpět exekuci vůči majetku, který nabyl na základě odporovaného (neúčinného) právního úkonu, je rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4.11.2012 č.j. 15 C 131/2012-112 potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.5.2014 č.j. 22 Co 54/2014-136 a jeho účinky přetrvávají i po smrti dlužnice P. G. Proto není podstatné, zda se povinný (nebo kdokoliv jiný) stal nebo nestal právním nástupcem (dědicem) P. G., na něhož by přešla její povinnost k zaplacení dluhu 10.186.851,50 Kč, která jí byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 sp. zn. 56 T 11/2010 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2012 sp. zn. 12 To 12/2012. Právo oprávněného domáhat se splnění závazku dlužnice P. G. z nemovitých věcí, které ušly z jejího majetku ve prospěch povinného, zůstává i po smrti dlužnice "bez právního nástupce" zachováno. Jestliže ještě za života dlužnice P. G. nabylo vůči povinnému M. G. právní moci rozhodnutí o neúčinnosti převodu darovaných nemovitostí, je založena pasivní legitimace povinného v exekučním řízení, a to bez ohledu na to, zda povinnost P. G. k zaplacení dluhu 10.186.851,50 Kč přešla následkem její smrti na jiného.
S ohledem na výše uvedené nejsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b), g) ani h) o.s.ř., protože rozhodnutí, které je podkladem pro vedení exekuce, nebylo zrušeno ani se nestalo neúčinným, protože nezaniklo právo přiznané věřiteli uspokojit se z majetku, který nabyl povinný odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem, a protože tu není ani žádný jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Usnesení odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu