ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5138.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5138/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PhDr. P. R. , zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, proti žalované Krajské pedagogicko-psychologické poradně a Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Zlín, příspěvkové organizaci , se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati č. 5520, IČO 61716456, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební č. 1294, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 243/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015, č. j. 49 Co 95/2014-286, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 49 Co 95/2014-286, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11/1999 v časopise Soudní judikatura, k otázce významu právní kvalifikace výpovědního důvodu zaměstnavatelem, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce určitosti jednostranného právního úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 3. 6. 2002 a ke způsobu výkladu projevu vůle, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, k otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance provedené zaměstnavatelem, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3018/2012, k oprávněnosti zaměstnavatele o uložení povinnosti zaměstnanci k absolvování preventivní prohlídky, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 379/2000, k otázce hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, (při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně zaměstnancem není soud vázán tím, jak účastníci sami hodnotí určité jednání zaměstnance, pouze soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, a jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud v předmětné věci při posouzení intenzity porušení pracovní kázně odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 730/2006, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci (žalobce opakovaně vědomě odmítal pokyn žalované dostavit se k závodní lékařce k preventivní prohlídce, ačkoliv byl k tomu povinen), a že proto právní závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu