ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5226.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5226/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. O. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalovanému UNITED BUSINESS a. s. se sídlem v Brně – Horních Heršpicích, Bohunická č. 519/24, IČO 26222990, zastoupenému prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o 1.956.583,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 380/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2015 č. j. 35 Co 127/2014-422, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 6. 2015 č. j. 35 Co 127/2014-422 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5008/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3034/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 4479/2011, uveřejněného pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a v nich vyjádřený právní názor, že odchodné sjednané pro případ odvolání vedoucího zaměstnance z funkce je nutno důsledně odlišovat od případné finanční kompenzace za plnění závazku zaměstnance vyplývajícího z konkurenční doložky, neboť každý z těchto institutů má odlišnou povahu, a odchodné proto nemůže být kompenzací za dodržení závazku zaměstnance nevykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla vůči jeho podnikání soutěžní povahu; k otázce výkladu právních úkonů srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1306/2010, z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, a že není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o odchodném obsažené ve smlouvě o konkurenční doložce a odchodném ze dne 2. 1. 2002 z důvodu neplatnosti konkurenční doložky pro „nevyváženost vzájemných povinností smluvních stran“ není v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 4479/2011-313, neboť dovolací soud se v tomto rozsudku otázkou platnosti konkurenční doložky sjednané ve smlouvě ze dne 2. 1. 2002 z uvedeného hlediska – vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu – nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu