ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.711.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 711/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. v právní věci žalobce RNDr. I. B. , zastoupeného JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova č. 845/5, proti žalované České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky se sídlem v Praze - Chodově, Kaplanova č. 1931/1, IČO 629 33 591, o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 31/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 23 Co 348/2014-162, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16.10.2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, které se vztahují k jím vykonávané práci. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že při otevírání nabídek na veřejnou zakázku s názvem „Dům přírody Moravského Krasu – EXPOZICE“ zjistila „z nabídky sdružení firem Interexpo Brno, s.r.o. a A. U., ak. mal., že vaše osoba je uvedena v seznamu členů realizačního týmu“, a že dále je v seznamu uvedeno, že pro uchazeče bude zajišťovat „dle přiložené a podepsané smlouvy ze dne 25.9.2012 o smlouvě budoucí mapy, odborné korektury, grafiku, texty aj.“ Kromě toho se „navíc jako zaměstnanec AOPK ČR aktivně podílel na přípravě podkladů, které se staly obsahem zadávací dokumentace pro výše uvedenou veřejnou zakázku“. Tímto jednáním neoprávněně hodlá využít a částečně již využil „zkušenosti, data a informace získané v rámci výkonu práce u zaměstnavatele a to v celém průběhu zaměstnání, poškozuje „pověst a dobré jméno zaměstnavatele a porušuje požadavek loajality vůči zaměstnavateli a povinnosti zaměstnance stanovené pracovním řádem a etickým kodexem AOPK ČR“, a tím porušuje ustanovení §301 písm. d) zák. práce, §303 odst. 2 písm. d) zák. práce a §304 odst. 1 zák. práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná dne 18.10.2012 je neplatná. Není pravdou, že by jakkoli porušil ustanovení pracovního řádu či etického kodexu žalované anebo zákoníku práce, a že by vyvíjel jakoukoliv činnost, kterou by využil či přímo zneužil zkušenosti, data a informace získané v rámci jeho pracovního poměru, a popřel, že by figuroval v realizačním týmu při zpracování zakázky nazvané „Dům přírody Moravského Krasu – EXPOZICE“. Byl totiž kontaktován „Sdružením INTEREXPO Brno, s.r.o. a A. U., ak. mal.“ „jako RNDr. I. B., odborník na danou problematiku, nikoli jako RNDr. I. B., zaměstnanec žalované“. Nebylo tedy možné, a uvedené subjekty na tom neměly ani zájem, aby z pozice zaměstnance žalované jakkoli ovlivnil výběrové řízení. Byla pouze uzavřena dohoda, že v případě, že uvedené subjekty výběrové řízení vyhrají, bude možnost navázání spolupráce, kdy by žalobce poskytl těmto subjektům především své ilustrace, malby a texty z dané problematiky, které se intenzivně věnuje ve svém volném čase, a které jsou jeho duševním vlastnictvím. Kromě toho výpověď nebyla ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce předem projednána s odborovou organizací, přičemž odborová organizace sama s výpovědí nesouhlasí a doporučuje výpověď „přehodnotit“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10.4.2014 č.j. 48 C 31/2013-129 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 40.356,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Evy Rujbrové. Ve věci samé dospěl k závěru, že neplatnost výpovědi nezakládá skutečnost, že nebyla předem projednána s odborovou organizací, neboť tato povinnost je stanovena pouze jako pořádková a její nesplnění s sebou jako následek nenese neplatnost právního úkonu. Žalobce pracoval od 1.3.2009 jako správce informačních a komunikačních technologií, a pod tento druh práce nelze zahrnout zpracování map či 3D modelů, což je tvůrčí činnost vycházející z práce s daty a nikoliv jejich pouhá správa. Proto žalobce nebyl povinen pro žalovanou zpracovávat mapy, ani se podílet na přípravě podkladů pro výběrové řízení a tyto činnosti vykonával dobrovolně nad rámec svého sjednaného druhu práce. Vzhledem k tomu nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, protože nebyl v kolizi s prací vykonávanou dle sjednaného druhu práce. Soud považuje tyto aktivity žalobce za vědeckou činnost v širším smyslu v podobě zpřístupnění vědy veřejnosti a fotografie sloužící jako podklady pak za uměleckou činnost, přičemž ani k jedné z těchto činností není třeba souhlasu zaměstnavatele. Žalobce sice porušil svým jednáním etický kodex žalovaného, když mu neoznámil svoji činnost, která byla způsobilá vyvolat podezření z konfliktu zájmů, nicméně toto porušení etického kodexu lze považovat pouze za méně závažné. Veškeré závažné důsledky, které v souvislosti s účastí žalobce jako subdodavatele uchazeče o veřejnou zakázku vznikly, vznikly jednáním žalované, když vyřadila uchazeče ze zadávacího řízení. Ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neshledal subdodávku žalobce za důvod pro vyloučení uchazeče ze zakázky, a proto nelze tyto důsledky zásahu žalované klást žalobci k tíži.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.10.2014 č.j. 23 Co 348/2014-162 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 16.10.2012 zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil souhlas s tím, že v případě, bylo-li ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi žalobcem a uchazečem zjištěno, že k takovéto činnosti mohlo dojít teprve po případné výhře uchazeče ve výběrovém řízení, ke které ještě v době podání výpovědi reálně nedošlo, nebylo ustanovení §304 odst. 1 zák. práce zaměstnancem reálně porušeno. V dalším však soud prvního stupně nevzal dostatečně v úvahu, že žalobce byl zaměstnancem správního úřadu [§303 odst. 1 písm. a) zák. práce] a jako takový vzhledem k ustanovení §303 odst. 2 písm. d) zák. práce byl povinen ve zvýšené míře zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní, nebo někoho jiného. Právě s ohledem na vyloučení možného střetu veřejného zájmu s osobními zájmy zaměstnanců vydal žalovaný etický kodex, ve kterém přesně popsal, jak v případě možného střetu zájmů postupovat. Lze chápat znepokojení státní instituce podléhající veřejné kontrole i vnitřním kontrolním mechanismům, která se až při otevření nabídky podle zákona o veřejných zakázkách dozví, že součástí realizačního týmu uchazeče je její stávající zaměstnanec. Odvolací soud považuje jednání žalobce za vysoce rizikové pro jakéhokoli zaměstnavatele ve státní správě, a to bez ohledu na to, zda předmět činnosti, který byl zaměstnancem realizačnímu týmu přislíben, se shodoval s jeho činností pro zaměstnavatele či nikoli. Přitom transparentnost veřejných zakázek, rovné zacházení s účastníky a zákaz diskriminace (§6 zák. č. 137/2006 Sb.) jsou základními principy zákona o veřejných zakázkách, a pro ostatní uchazeče i veřejnost je již pouhá účast jakéhokoli zaměstnance zadavatele v realizačním týmu uchazeče důvodem pro pochybnosti o transparentnosti veřejné zakázky. Závažnost jednání žalobce jako zaměstnance žalované je umocněna ještě tím, že byl na počátku ideje realizace „Domů přírody“, podílel se na jejich technické specifikaci, vyjadřoval se i k technické stránce, přímo k „Domu přírody Moravský Kras“ činil tytéž úkony v rámci předchozího zrušeného výběrového řízení v roce 2010. Žalovaná tedy musela pro dodržení transparentnosti výběrového řízení přistoupit buď k vyloučení uchazeče, v jehož realizačním týmu se jeho zaměstnanec nacházel, anebo v rozporu se zásadou transparentnosti nečinit ničeho s vědomím, že ostatní uchazeči mohou vznést k transparentnosti výběrového řízení z tohoto důvodu námitky. Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které ve vztahu mezi žalovanou a soutěžitelem rozhodlo, že soutěžitel byl vyloučen neoprávněně, není pro posouzení míry intenzity porušení povinnosti žalobce pro soud závazné, neboť tento orgán nehodnotil porušení pracovněprávních povinností žalobce. Za těchto okolností žalobce porušil jednak ustanovení §301 písm. d) zák. práce, neboť jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, a jednak ustanovení §303 odst. 2 písm. d) zák. práce upravující zvýšenou povinnost zaměstnance správního úřadu, zdržet se jednání, které mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že žalovaná není správním úřadem a tudíž nelze na věc aplikovat ustanovení §303 zák. práce. Zdůraznil, že článek 79 odst. 1 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. zcela jasně uvádí, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Žalovaná však byla zřízena s účinností od 1.3.1995 opatřením č. 10/12 Ministerstva životního prostředí, tedy nikoliv zákonem, a vzhledem k tomu odvolací soud posoudil věc nesprávně, jestliže aplikoval ustanovení §303 zák. práce. Odvolací soud dále zcela pominul skutečnost, že činnost, kterou žalobce měl v budoucnu vykonávat pro uchazeče, tj. zpracování 3D modelů, 3DMM map, odborných korektur, grafiky, modelů, textů či diorámat, nebyla v kolizi s prací vykonávanou dle sjednaného druhu práce pro žalovanou, a především tato činnost je jeho autorskou vědeckou a uměleckou činností, ke které podle ustanovení §304 odst. 3 zák. práce není třeba souhlasu zaměstnavatele. Nemohl se tak dopustit závažného porušení svých pracovních povinností a tudíž ani nemohl být naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Konečně dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, jelikož právní názor odvolacího soudu, že žalovaná je správním úřadem, se výrazně odchyluje od právního názoru soudu prvního stupně. Řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby byl napadený rozsudek městského soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že do 31.12.2014 byla organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem životního prostředí podle ustanovení §4 zákona č. 219/2000 Sb., a prostřednictvím svých regionálních pracovišť vykonávala státní správu jako orgán ochrany přírody na základě zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Vykonávala tak zprostředkovaně státní správu a byla správním úřadem. Činnost žalobce v rámci veřejné zakázky nelze považovat za činnost vědeckou či uměleckou ve smyslu ustanovení §304 odst. 3 zák. práce. Tím, že se žalobce podílel na přípravě zadávací dokumentace a chystal se své znalosti o veřejné zakázce, nabyté právě při přípravě zadávací dokumentace, využít ve svůj osobní prospěch, závažně porušil etický kodex, a žalovaná měla důvodné obavy o prozrazení informací týkajících se veřejné zakázky jednomu z uchazečů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru v sekci informatiky jako správce informačních a komunikačních technologií. Žalovaná uveřejnila dne 16.8.2012 oznámení o veřejné zakázce o názvu „Dům přírody Moravského krasu – EXPOZICE“. Dne 25.9.2012 uzavřeli účastníci „Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o dílo“ „pro akci interaktivní expozice Dům přírody Moravského krasu – EXPOZICE v termínu do 10 dnů po oficielním ukončení výběrového řízení“ s tím, že, nevyzve-li v tomto termínu „budoucí objednatel budoucího zhotovitele k jednání o uzavření předmětné smlouvy, nebo v termínu dodatečně stanoveném objednatelem, a budoucí zhotovitel s ním neuzavře předmětnou smlouvu, tato smlouva pozbývá platnosti“. V „Seznamu členů realizačního týmu vč. externích pracovníků“ (příloha č. 3 návrhu smlouvy o dílo mezi žalovanou a „Sdružením“ ze dne 3.10.2012) je žalobce uveden jako subdodavatel – „korektor odborných textů, realizace obsahové části 3DMM-mapy“. Žalovaná po posouzení podaných nabídek dne 8.10.2012 vyřadila společnou nabídku sdružení „A. U., ak. malíř“, IČO 425 83 969, a „INTEREXPO BRNO, spol. s r.o.“, IČO 188 28 744, neboť sdružení do svého týmu zahrnulo též jejího zaměstnance – žalobce. Dopisem ze dne 16.10.2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru, neboť je uveden v seznamu členů realizačního týmu, že jako takový má na základě podepsané smlouvy o smlouvě budoucí zajišťovat mapy, odborné korektury, grafiku, texty aj., a to za situace, kdy se jako zaměstnanec žalované podílel na přípravě podkladů, které se staly obsahem zadávací dokumentace pro uvedenou veřejnou zakázku.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodování soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek lze posuzovat jako porušení ustanovení §303 a §304 zák. práce činnost zaměstnance, která má být vykonávána vedle jeho pracovního vztahu v budoucnu. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 18.10.1012 - podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákon č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a zákon č. 399/2012 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném na důchodové spoření (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §301 a §302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Dovolatel namítá, že za situace, vycházel-li odvolací soud z názoru, že žalovaná je správním úřadem, a jestliže „aplikoval na věc ustanovení §303 zák. práce, ač ho aplikovat neměl“, potom toto jeho posouzení mělo zásadní vliv na rozhodnutí ve věci. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Je mimo pochybnost, že zaměstnanci ve správních úřadech (kromě dalších uvedených v §303 odst. 1 zák. práce) mohou podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, přičemž toto omezení se nevztahuje na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a na správu vlastního majetku (srov. §303 odst. 4, 5 zák. práce).
Ostatní zaměstnanci (neuvedení v ustanovení §303 odst. 1 zák. práce) mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem; toto omezení se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti (srov. §304 odst. 1, 3 zák. práce).
Rozdíl mezi ustanovením §303 odst. 4 a ustanovením §304 odst. 1 zák. práce spočívá v tom, že ustanovení §303 odst. 4 omezuje podnikatelskou činnost bez ohledu na vazbu s předmětem činnosti zaměstnavatele, zatímco §304 omezuje nejen podnikatelskou, ale jakoukoli další výdělečnou činnost, ale jen jestliže by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele. Přitom je třeba mít na zřeteli, že výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv; podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl uveřejněn pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Za výdělečnou činnost je třeba například považovat jakýkoli pracovněprávní vztah (a to včetně dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo podnikání na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů či činnost ve prospěch obchodní společnosti, jíž je zaměstnanec společníkem, anebo členství ve statutárních či kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost.
Za výdělečnou činnost v uvedeném smyslu však nelze považovat účast zaměstnance v projektu jiného subjektu odlišného od jeho zaměstnavatele, na jehož základě by až v budoucnosti (podle výsledků veřejné soutěže) vykonával činnost shodnou s předmětem činnosti svého zaměstnavatele. Úvaze dovolatele zaměřené na otázku, zda je v posuzovaném případě možná aplikace ustanovení §303 zák. práce, proto nelze přisvědčit, neboť samotné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí – jak soudy správně uvádějí - ještě nelze považovat za výdělečnou činnost jako takovou, přestože by v budoucnu na základě smlouvy o smlouvě budoucí mohla být uzavřena smlouva, podle které by byla případná výdělečná činnost teprve vykonávána. Ze stejných důvodů je proto nadbytečné uvažovat o tom, zda by předpokládaná budoucí činnost (jestliže by byla realizována) měla povahu „autorské vědecké a umělecké činnosti“ ve smyslu ustanovení §304 odst. 3 zák. práce.
Podstatné pro posouzení věci za těchto okolností bylo, zda lze v jednání, které výpověď žalobci po skutkové stránce vytýká, spatřovat porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že v této souvislosti je třeba přihlížet k ustanovení §301 odst. 1 písm. d) zák. práce, podle něhož je zaměstnanec povinen (kromě jiného) střežit majetek zaměstnavatele před zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i výraz obecné prevenční povinnosti zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [srov. §301 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §301 odst. 1 písm. d) zák. práce, je to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, když stejným způsobem dovodil, že žalobce, který jako zaměstnanec žalované „byl na počátku ideje realizace Domů přírody“ a tedy „nebyl zcela odtržen od problematiky, která byla obsahem výběrového řízení“, jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jestliže se stal členem realizačního týmu uchazeče výběrového řízení pořádaného žalovanou, aniž se o své překvapivé účasti v jednom z konkurujících si uchazečských týmů předem zmínil. Odvolací soud v rámci výčtu skutečností, k nimž při posuzování intenzity porušení povinností žalobce přihlížel, důvodně akcentoval, že „již pouhá účast jakéhokoli zaměstnance zadavatele v realizačním týmu uchazeče je důvodem pro pochybnosti o transparentnosti veřejné zakázky“, a že takové počínání představuje závažné porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2016
JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu