ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.796.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 796/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Radko Polednou, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského č. 63, proti žalované HART-PIPE, s. r. o. se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3, IČO 648 35 286, zastoupené JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 129/1, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny a. s., Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617 se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 173/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2012 č.j. 12 Co 160/2012-150, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 13.12.2011 č.j. 15 C 173/2010-106 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 2.164.900 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu 1.1.2007 - 30.11.2011 a aby mu od 1. 12. 2011 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 37.457 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 9.2.2006 okolo 14.00 hod. mu byl způsoben pracovní úraz při výrobě a montáži předizolovaného potrubního systému ve výrobní hale žalované v Královském Poříčí zaměstnancem žalované P. Ž., který z nemístného žertu v době, kdy žalobce byl při výkonu práce ohnut a otočen k němu zády, přiložil mu ústí hadice vzduchového kompresoru, který byl v provozu, k análnímu otvoru, čímž došlo ke vniknutí stlačeného vzduchu přes konečník do střevních kliček a proděravění střevní stěny tlustého střeva o průměru 2 cm a k několika menším proděravěním střeva v důsledku působení stlačeného vzduchu. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházel z toho, že nebýt předmětného pracovního úrazu, byl by přijat od 31.3.2007 do pracovního poměru na dobu neurčitou s hrubým měsíčním výdělkem 1.700 Eur u firmy E. M., Greifvogelpark Katharinenberg, W., 956 32 SRN, a dále přihlížel k tomu, že žalobci byl přiznán od 24.7.2008 invalidní důchod (který byl postupně zvyšován, až na částku 5.519 Kč), takže jeho měsíční ztráta na výdělku činí od 1.12.2011 37.457 Kč.
Okresní soud v Sokolově (v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Šturmy a přísedících I. K. a J. H.) rozsudkem ze dne 13.12.2011 č.j. 15 C 173/2010 - 106 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 2.164.900 Kč a aby mu počínaje 1.12.2011 platila „měsíční rentu ve výši 37.457 Kč, vždy do každého posledního dne toho kterého měsíce“, žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 111.300 Kč a „na nákladech zálohovaných státem“ částku 13.980 Kč, jakož i povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 163.380 Kč na náhradě nákladů řízení na účet advokáta JUDr. Radko Poledny. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu vzniklou úrazem podle ustanovení §187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., neboť k úrazu došlo dne 9.2.2006. Proto také nemohl vycházet z ustanovení §371 odst. 3 zák. práce a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlédnout k výdělku ve výši minimální mzdy. I pro případ, že by bylo možné z nové právní úpravy vycházet, je třeba podle názoru soudu prvního stupně přihlížet k tomu, že, „je-li zaměstnanec uchazečem o zaměstnání a nemá žádný současný výdělek, pak se mu jeho ztráta na výdělku počítá jako rozdíl mezi průměrným výdělkem, kterého dosahoval před úrazem a minimální mzdou“. „Žalobce je však v jiné situaci, neboť u něho pracovní poměr skončil, a škodou je u něho výdělek, kterého by dosahoval, kdyby nedošlo k úrazu a k jeho následkům, pro které jej nový zaměstnavatel nehodlá přijmout“. Za těchto okolností by žalobce vydělával 1.700 Eur měsíčně, a toto je jeho škoda. Nebylo možné rovněž přihlédnout ke vznesené námitce promlčení ve výši rozdílu mezi původně uplatněnou výší náhrady škody a postupně navýšenými částkami, neboť žalobce po celou dobu řízení uplatňuje stále stejný nárok, a to nárok na náhradu škody v podobě mzdy, které by dosahoval nebýt pracovního úrazu.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.5.2012 č.j. 12 Co 160/2012-150 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 2.351.810 Kč a aby mu od 1.5.2012 platila „měsíční rentu ve výši 37.364 Kč vždy do 20. dne v měsíci“, aby zaplatila České republice na účet Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek 89.673 Kč a 13.980 Kč na nákladech zálohovaných státem, a aby žalobci zaplatila na nákladech řízení před soudem prvního stupně 163.380 Kč k rukám advokáta JUDr. Radko Poledny, vyslovil, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 153.842 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám JUDr. Radko Poledny, advokáta se sídlem v Sokolově. Ve věci samé vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil uplatněný nárok podle zákoníku práce účinného do 31.12.2006, „neboť k pracovnímu úrazu došlo dne 9.2.2006 a ustanovení §364 odst. 4 a 5 zákona č. 262/2006 Sb. výslovně uvádí, že nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před účinností novely, se posuzují podle dosavadních předpisů“. Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce má právo na náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi předpokládaným příjmem v SRN a invalidním důchodem, který mu byl přiznán v průběhu sporu. Správně také podle názoru odvolacího soudu naložil též s námitkou promlčení, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.2007 do budoucna již dne 8.2.2008, tedy ve dvouleté promlčecí lhůtě vyplývající ze zákoníku práce účinného do 31.12.2006. „Právem proto neshledal námitku promlčení části nároku za dobu od 1.4.2007 do rozšíření žaloby jako důvodnou“. Srovnatelným výdělkem tedy mohl být pouze příjem žalobce na dohodnuté práci v SRN, která byla vzdálena od bydliště žalobce pouze 56 km, a „žalobce při odvolacím jednání osvědčil, že již před nástupem k žalované společnosti v SRN v minulosti pracoval v oboru, v němž je vyučen“. Za těchto okolností soud prvního stupně postupoval v souladu se zákoníkem práce účinným do 31.12.2006, když odečetl od předpokládaného příjmu žalobce pouze přiznaný invalidní důchod, a právem žalobě v celém vyhověl. Jen s ohledem na to, že ke splatné náhradě za ztrátu na výdělku přičetl odvolací soud též náhradu za ztrátu na výdělku až do 30.4.2012 s ohledem na změnu žaloby připuštěnou při odvolacím jednání, odvolací soud jinak věcně správné rozhodnutí změnil podle §220 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž nastolila právní otázku, „podle jakého zákoníku práce posuzovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl nárok až v roce 2007, když k pracovnímu úrazu došlo před 1.1.2007“, a „zda zaměstnavatel může být zavázán platit náhradu za ztrátu na výdělku vždy do 20. dne v měsíci, tedy hradit rentu dopředu a nikoliv až zpětně po uplynutí měsíce“. Podle názoru žalované se přechodná ustanovení uvedená v §364 odst. 4 až 9 zák. práce vztahují k přechodu systému odškodňování pracovního úrazu a nemoci z povolání na systém úrazového pojištění zaměstnanců. Tato přechodná ustanovení se tedy nedají přímo použít pro řešení otázky, kdy je třeba pro odškodnění pracovního úrazu či nemoci z povolání použít starý a kdy nový zákoník práce. Při absenci výslovného přechodného ustanovení je nutné aplikovat princip nepravé retroaktivity právních úkonů, a vzhledem k tomu je třeba posuzovat podle nového zákoníku práce i nárok na rentu vzniklý po 1.1.2007. Za těchto okolností mělo být aplikováno ustanovení §371 odst. 3 zák. práce, a u zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, měl být za výdělek po pracovním úrazu považován výdělek ve výši minimální mzdy. Jestliže soud prvního stupně přistupoval k žalobci, jako by byl plně invalidní a tento výdělek ve výši minimální mzdy neodečetl, rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V rozporu s ustálenou judikaturou je i závěr o tom, že rozdíl mezi původně uplatněnou výší škody a postupně navýšenými částkami není promlčen, když žalobce po celou dobu řízení uplatňuje stále stejný nárok, neboť ustálená judikatura vychází z toho, že došlo-li k uplatnění pouze části pohledávky, nastává stavění promlčení pouze u této části, avšak je-li potom žaloba rozšířena, nemá takovéto rozšíření zpětné účinky. Nesprávný je i závěr, že se žalobci podařilo prokázat, že by mohl nastoupit u firmy pana M. v SRN jako sokolník či jako pomocník sokolníka od 1.4.2007 s výdělkem 1.700 eur hrubého. V daném případě je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen na dobu určitou do 31.12.2006 a že příčinou skončení pracovního poměru byla jiná skutečnost, než samotný pracovní úraz a jeho následky. Podle názoru dovolatelky „soudy obou stupňů nesprávně posoudily věrohodnost svědka M. a věrohodnost toho, že skutečně existovala pracovní smlouva s panem M. v roce 2007, a tedy, že by žalobce prokázal, že mohl od 1.4.2007 u této firmy nastoupit a vydělávat si skutečně 1.700 eur hrubého“. Nesprávně rozhodl odvolací soud i v případě, jestliže žalované uložil povinnost platit žalobci měsíční rentu vždy do 20. dne v měsíci, neboť v této části je rozhodnutí v rozporu s ustanovením §141 odst. 1 zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
S názorem odvolacího soudu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti, kterou žalobce požaduje (která vznikla) po 1.1.2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je třeba posoudit i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 9.2.2006, nelze vyslovit souhlas. Ustanovení §364 odst. 4 a 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), na kterých odvolací soud buduje svůj závěr (včetně následujících ustanovení §364 odst. 6 až 9), měla totiž překlenout přechod od dosavadní právní úpravy spočívající na principu náhrady škody k úrazovému pojištění podle zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, tím, že stanovila, jakým způsobem a podle kterého předpisu mají být nadále posouzeny nároky z pracovního úrazu (nemoci z povolání), k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, avšak na posouzení otázky, podle jakých předpisů posuzovat před a po účinnosti nové právní úpravy nároky na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání) je vztáhnout nelze. Tato přechodná ustanovení ostatně zůstala obsoletní vzhledem k tomu, že zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, nikdy nenabyl účinnosti a byl posléze zrušen (srov. Čl. XII bod 1. zákona č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony).
Při řešení otázky, podle jaké právní úpravy je třeba posuzovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl nárok po účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jejíž základ se ale odvíjí od pracovního úrazu, k němuž došlo předtím, je třeba mít na zřeteli, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nahrazuje s účinností od 1.1.2007 předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tento zákon platí - jak se uvádí v jeho ustanovení §364 odst. 1 - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu).
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah, nebo práva a povinnosti z něj vyplývající, vznikly před účinností nového právního předpisu.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) oproti tomu znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.
Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v §364, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Z ustanovení §364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní skutečnosti, které nastaly v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že závěr soudů je správný potud, že základ nároku žalobce je třeba posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném ke dni 9.2.2006, kdy žalobce utrpěl pracovní úraz. Účinky, které v důsledku pracovního úrazu (jeho následků) nastaly, se však řídí novým právním předpisem. Vzhledem k tomu je třeba uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, který měl začít vznikat po skončení pracovní neschopnosti žalobce od 10.2.2007, posoudit nikoliv podle „dosavadních předpisů“, jak k tomuto závěru dospěl odvolací soud, nýbrž podle „nové právní úpravy“ obsažené zejména v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z ustanovení §371 odst. 1 zák. práce - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce došlo (mohlo dojít) teprve v době po skončení pracovního poměru účastníků. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle příslušných ustanovení o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému pracovním úrazem nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že jsou co do základu splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle ustanovení §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., a že je na žalobci, aby prokázal, že by byl zaměstnán i po skončení jeho pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do 31.12.2006, a „kolik by si vydělal u jiného zaměstnavatele, pokud by neutrpěl poškození na zdraví pracovním úrazem“. Uvedený postup, jehož nesprávnost žalovaná ani nenamítá, je ostatně v souladu s ustanovením §386 odst. 1 zák. práce, neboť zaměstnanec, který utrpí pracovní úraz v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, má po uplynutí doby trvání pracovního poměru nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán, ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání lze podle okolností jen předpokládat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 3299/2011). Za nesprávný však dovolatelka označuje skutkový závěr, že se žalobci podařilo prokázat, že „do firmy pana M. v SRN mohl nastoupit jako sokolník či pomocník sokolníka, a od 1.4.2007 si tak mohl vydělávat 1.700,- EUR hrubého“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce by poté, co by mu žalovaná již „neprodloužila pracovní smlouvu uzavřenou do 31.12.2006“, byl od 1.4.2007 přijat, nebýt pracovního úrazu, jako zaměstnanec E. M. jako pomocný sokolník s platem 1.700,- EUR, odvolací soud učinil z výsledků dokazování [především na základě opakované výpovědi svědka E. M. bezprostředně před procesním soudem, z ohlášení živnosti tohoto svědka ze dne 15.3.2007, ze skutečnosti, že tento svědek přijal do pracovního poměru od 31.3.2007 zaměstnance D. K. a M. S. s platem 1.700,- EUR, že zaměstnanec Z. S. (bytem v ČR v P.) získal pracovní povolení EU k zaměstnání v živnosti E. M. Greifvogelpark Katharinenberg se sídlem ve W., ze skutečnosti, že žalobce se sokolnictvím zabýval již léta před tím, než utrpěl pracovní úraz], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a rovněž náležitě vysvětil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost výše uvedeného závěru vzhledem k tomu, že se žalobce o možnosti zaměstnání u svědka M. nezmínil – jak dovolatelka uvádí - „do doby, než byl vyzván soudem k předložení zaměstnavatelů, u kterých se ucházel o zaměstnání“, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že žalobce zpočátku (nesprávně) odvíjel výpočet náhrady od průměrného výdělku dosahovaného u žalované, a že úvaha o tom, jakých výdělků mohl dosahovat (kdyby nebylo pracovního úrazu) po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr se žalovanou sjednán, se stala aktuální teprve „až byl vyzván soudem“.
Se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že „žalobce má právo na náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi předpokládaným příjmem (sokolníka), kterého mohl v uvedené profesi dosáhnout a invalidním důchodem, který mu byl přiznán v průběhu tohoto sporu“, přesto nelze vyslovit souhlas, neboť nezahrnuje všechny dílčí komponenty rozhodné pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Vedle průměrného výdělku před vznikem škody, tj. výdělku pomocníka sokolníka (a mimo invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu, tj. pro následky poškození zdraví pracovním úrazem) je totiž pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §371 odst. 1 zák. práce významný též tzv. výdělek dosahovaný po pracovním úrazu.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl po skončení pracovní neschopnosti dne 9.2.2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pro tento případ stanoví ustanovení §371 odst. 3 zák. práce, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§111).
Východiskem úvah ustálené soudní praxe již v době před účinností zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008) byla v tomto směru skutečnost, že, i když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Okolnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání [které odpovídá jeho pracovní způsobilosti snížené (omezené) následky pracovního úrazu] jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky pracovního úrazu nebo z jiných příčin. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. §39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Proto je třeba soudům vytknout, že vedle průměrného výdělku před vznikem škody (a příslušného invalidního důchodu) ponechaly stranou úvah též tzv. výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 zák. práce.
Přisvědčit lze rovněž námitce, že soudy stanovily nesprávně splatnost dospělé náhrady za ztrátu na výdělku. Vzhledem k tomu, že náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty (srov. §382 odst. 2 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení (výpočet) výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti lze vycházet jen z těch výdělků dosahovaných po pracovním úrazu, kterých zaměstnanec, v měsíci za nějž se náhrada poskytuje, již dosáhl. Proto lze dovolatelce přisvědčit i v tom, že zaměstnavatel nemůže být zavázán hradit náhradu za ztrátu na výdělku „dopředu“ (ať již „do každého posledního dne toho kterého měsíce“, nebo „vždy do 20. dne v měsíci“), nýbrž až následujícího měsíce pozadu poté, co bude možno v následujícím měsíci zjistit újmu, která zaměstnanci za předcházející měsíc vznikla. Protože také není vyloučeno, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti může v průběhu měsíce zaniknout, jestliže se podstatně změní poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody (§390 odst. 1 zák. práce), uplatní se tato zásada i tehdy, jestliže při uznání plné invalidity nebo invalidity třetího stupně není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost.
Názor odvolacího soudu nelze sdílet ani ohledně posouzení námitky promlčení, jestliže dovodil, že „žalobce uplatnil nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.2007 do budoucna již 8.2.2008, tedy ve dvouleté promlčecí lhůtě vyplývající ze zákoníku práce účinného do 31.12.2006“.
Dílčí nároky práva na odškodnění pracovního úrazu (srov. též §369 odst. 1 zák. práce) jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat. To je třeba mít na zřeteli i při posouzení námitky promlčení (srov. zhodnocení býv. NS ČR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976 pod č. 11, str. 56-57). Vzhledem k tomu promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který mohl vzniknout, jak z povahy věci vyplývá, až poté, co žalobci v únoru 2007 skončila pracovní neschopnost, nelze posuzovat podle předpisů účinných v době, kdy nárok ještě nevznikl. Promlčecí doba se v době po vzniku sporného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti řídila na základě ustanovení §331 zák. práce ustanoveními §103, 106 a 107 občanského zákoníku, od 1.1.2012 se pak promlčení řídí ustanoveními občanského zákoníku na základě jejich subsidiárního použití (srov. §2 zák. práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty je obecně vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci. Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (zejména při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem.
Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2007, pod pořadovým číslem 159).
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že dvouletá promlčecí lhůta byla zachována, jestliže žalobce svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, požadovaný od 1.4.2007 do budoucna, uplatnil žalobou podanou dne 8.2.2008, neboť – jak z uvedeného vyplývá - považoval za podstatné, že byl uplatněn základ nároku. Nepřihlédl však náležitě k tomu, že v řízení ovládaném dispoziční zásadou je dáno na vůli žalobce, do jaké výše svůj nárok uplatní, zda jej uplatní jen zčásti, nebo naopak veden svým právním názorem nárok uplatní ve větším rozsahu, než v jakém je objektivně dán. Jestliže žalobce původně požaduje v žalobě jen část nároku, je to věcí jeho procesního postupu, který soud, jsa vázán žalobou (§153 odst. 2 o.s.ř.), musí respektovat. To ale na druhé straně znamená, že další část škody u soudu uplatněna nebyla, a ohledně ní promlčecí lhůta dále běží. Jestliže tedy žalobce (správnost jeho výpočtu podle hmotného práva z hlediska posouzení námitky promlčení zde nehraje roli) žalobou uplatnil od 10.2.2007 náhradu ve výši 24.782,- Kč, a podáním došlým soudu dne 22.9.2010 uplatnil náhradu ve výši 36.604,- Kč, znamená to, že do doby změny žaloby neuplatňoval rozdíl mezi oběma částkami, tj. částku 11.822,- Kč; protože v září 2010 byla splatná náhrada za měsíc srpen 2010, byly by promlčeny ty splátky náhrady za ztrátu na výdělku (jejich dosud neuplatněná část), jejichž splatnost nastala dříve, než před dvěma lety. Obdobný postup potom přísluší uplatnit i ve vztahu k případným dalším změnám žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu