ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.806.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 806/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. V. , zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská č. 170/3, za účasti 1) J. V. a 2) J. V. , obou zastoupených Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. č. 44/31, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 193/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 26. 7. 2012 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, návrh na povolení vkladu vlastnického práva k rozestavěné budově na pozemku parc. č. st. 243 a k pozemkům parc. č. st. 243 a parc. č. 344/12 v katastrálním území B. u H. do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy uzavřené dne 14. 11. 2005 mezi žalobkyní jako obdarovanou a účastníky J. V., a J. V. jako dárci.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, rozhodnutím ze dne 10. 9. 2012 č. j. V-3643/2012-202 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť na listu vlastnictví 109 pro katastrální území B. u H. je dosud evidován pozemek parc. č. 344/9, zahrada, o výměře 1882 m 2 ve spoluvlastnictví J. M. (podíl ½) a J. a J. V. (podíl ½ ve společném jmění manželů) a zatím nebyl podán návrh na vklad na základě dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastníků ze dne 14. 11. 2005 uvedené v darovací smlouvě a rovněž dosud nebylo požádáno o zápis rozestavěné stavby.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 16. 10. 2012 (a „upřesněnou“ u jednání tohoto soudu dne 5. 8. 2013) se žalobkyně domáhala, aby „byl povolen vklad do katastru nemovitostí pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, k nemovitostem - rozestavěnému domu na st. p. 243 a k pozemku st. p. 243 o výměře 94 m 2 a zahradě p. č. 344/12 o výměře 854 m 2 v katastrálním území B. u H. ve prospěch J. V.“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že katastrální úřad „pouze formálně a mechanicky aplikoval“ ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by provedl dokazování a zkoumal, z jakého důvodu není stavba, která je předmětem darovací smlouvy, zapsána v katastru nemovitostí.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě „nemělo smysl řešit věc výzvou k doložení dokladů k zápisu rozestavěné budovy“, neboť povolení vkladu brání nejen skutečnost, že rozestavěná budova není zapsána v katastru, ale hlavně to, že na listu vlastnictví 109 pro katastrální území B. u H. je dosud evidován pozemek parc. č. 344/9, zahrada, o výměře 1882 m 2 ve spoluvlastnictví J. M. a J. a J. V., přičemž návrh na vklad na základě dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastníků uzavřené dne 14. 11. 2005 zatím nebyl podán; podání takového návrhu, který však musí předcházet návrhu na vklad na základě darovací smlouvy, je věcí manželů V. a J. M. Nejsou-li dárci dosud v katastru zapsáni jako výhradní vlastníci pozemků st. 243 a 344/12, které mají být utvořeny podle dosud neprovedeného geometrického plánu č. 157-140/2005, je zjištění katastrálního úřadu o tom, že stav zápisů v katastru je na překážku povolení vkladu, správné.
Účastníci J. V. a J. V. uvedli, že původně měli v úmyslu žalobkyni za předpokladu „změny jejího nevhodného chování“ darovat předmětnou nemovitost, že však „za současné situace“ o tom a ani o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti neuvažují, což „potvrzují“ notářskými zápisy o závěti a vydědění žalobkyně.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 36 C 193/2012-50 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 3.799,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Štěpánky Brožové. Vycházel ze zjištění, že manželé J. a J. V. darovali na základě darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005, jejíž originál s ověřenými podpisy nebyl „zřejmě“ katastrálnímu úřadu nikdy předložen, žalobkyni nemovitosti, a to rozestavěný dům na pozemku st. p. 243, pozemek st. p. 243 o výměře 94 m 2 a zahradu p. č. 344/12 o výměře 854 m 2 v katastrálním území B. u H., že na „uvedeném místě“ se nachází pozemek p. č. 344/9, který je ve společném jmění manželů V. pouze jednou polovinou (vlastníkem druhé poloviny je J. M.) a který zahrnuje oba pozemky, jež měly být předmětem darování, a také další dům, stavebně spojený s uvedenou rozestavěnou stavbou, že u kopie darovací smlouvy je přiložen geometrický plán Ing. Zbyňka Zimy č. 157-140/2005, který neodpovídá stavu v katastru nemovitostí, neboť zachycuje kromě darování i „reálné rozdělení s J. M.“, kdy původní pozemek p. č. 344/9 je rozdělen celkem na čtyři (p. č. 344/9, 344/12, st. 242 a st. 243), přičemž dva pozemky „zřejmě“ získá J. M. a dva manželé V., že návrh na vklad s kopií darovací smlouvy a geometrickým plánem byl u katastrálního úřadu podán dne 26. 7. 2012, že žalobkyní tvrzené rozdělení pozemků zakreslené v geometrickém plánu nebylo nikdy provedeno a že „není patrno“, že by J. M. jako spoluvlastník nemovitostí s rozdělením souhlasil. Dospěl k závěru, že katastrální úřad posoudil věc správně, když zjistil „nezhojitelné nedostatky“ právního úkonu uvedené v ustanovení §5 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 265/1992 Sb., neboť smlouva pojednává o nemovitostech, které zatím nebyly vytvořeny; k tomu nestačí samotný geometrický plán, ale je třeba provést vkladové řízení k tomuto rozdělení na základě další, předcházející smlouvy, jejímž účastníkem by musel být i J. M. jakožto spoluvlastník, a teprve po takovém řízení a „úspěšném vkladu“ by mohli další účastníci s nemovitostí nakládat, případně podepsat darovací smlouvu. Dodal, že se navíc „jeví být velmi nejistá i vůle dárců k podobnému úkonu“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.424,41 Kč k rukám advokátky Mgr. Štěpánky Brožové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), protože před podáním návrhu na vklad podle darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005 nikdy nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví manželů V. a J. M. k pozemku parc. č. 344/9, neboť to nebylo katastrálnímu úřadu oznámeno a v katastru je nadále toto spoluvlastnictví uvedeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že katastrální úřad při svém rozhodnutí pouze „formálně a mechanicky“ aplikoval ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by ve věci provedl potřebné dokazování a zejména zkoumal, z jakého důvodu není stavba, která je předmětem darovací smlouvy, zapsána v katastru nemovitostí. Uvádí, že ani soudy „některé navržené důkazy“ neprovedly, aniž by tento postup zdůvodnily, a že pro absenci poučení ze strany soudu prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nenavrhla další důkazy k prokázání svých tvrzení (týkajících se rozdělení pozemků zakresleného v geometrickém plánu a souhlasu J. M. s tímto rozdělením, vůle manželů V. k darování nemovitostí a důvodu nepředložení originálů darovacích smluv katastrálnímu úřadu), a vytýká odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení „téměř totožnou procesní chybou“, když neprovedl důkazy navržené v jejím odvolání. Závěrem se dovolatelka ohradila proti postupu soudu prvního stupně, který jí (zástupci, který jí byl ustanoven soudem) stanovil k odůvodnění dovolání kratší lhůtu, než která je uvedena v ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu, čímž zkrátil i lhůtu, po kterou mohla dovolatelka měnit důvody dovolání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy – jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o. s. ř.) – v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že manželé J. a J. V. darovací smlouvou uzavřenou dne 14. 11. 2005 darovali žalobkyni rozestavěný dům na parc. č. st. 243 nezapsaný v katastru nemovitostí a pozemky parc. č. st. 243 o výměře 94 m 2 a parc. č. 344/12 o výměře 854 m 2 v katastrálním území B. u H. Geometrickým plánem Ing. Zbyňka Zimy č. 157-140/2005, který byl spolu s kopií darovací smlouvy přiložen k návrhu na vklad, podanému žalobkyní u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun dne 26. 7. 2012, byl pozemek parc. č. 344/9 v katastrálním území B. u H., který je v katastru nemovitostí zapsán na listu vlastnictví 109 a který je z jedné poloviny ve společném jmění manželů V. a z druhé poloviny ve vlastnictví J. M., rozdělen na pozemky parc. č. 344/9, 344/12, st. 242 a st. 243.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, kdy je navrhovanému vkladu na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“), podle něhož je třeba vklad práva podle darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005 – vzhledem k době doručení této smlouvy katastrálnímu úřadu - posuzovat i v současné době [srov. §63 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009) zkoumá katastrální úřad (soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., a to podle stavu ke dni podání návrhu na vklad (§5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb.). Jsou-li podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje, v opačném případě návrh zamítne (§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Jednou ze skutečností, které katastrální úřad (soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) zkoumá v řízení o povolení vkladu, je okolnost, zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí [§5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb.].
Katastr nemovitostí je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení; součástí katastru nemovitostí je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zákona č. 265/1992 Sb. a dalších práv k nemovitostem podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 344/1992 Sb.“) [srov. §1 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb.]. V katastru nemovitostí se evidují pozemky v podobě parcel, budovy spojené se zemí pevným základem, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, jakož i budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téže parcele, byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) v budovách, rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci, požádá-li o to vlastník nemovitosti nebo jiná osoba oprávněná z práva, které se zapisuje do katastru, rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci, v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim, a stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis (srov. §2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.).
Při zkoumání podmínky vkladu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. spočívající v tom, že navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí, se katastrální úřad (soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) zabývá – podle stavu ke dni podání návrhu na vklad – tím, zda navrhovaný vklad navazuje na předcházející zápis v katastru; vklad lze povolit, jen jsou-li údaje v katastru v souladu s tím, co je uvedeno v listině, na základě které má být zapsáno právo do katastru. Stav zápisů v katastru nemovitostí je na překážku navrhovanému vkladu zejména tehdy, není-li v katastru nemovitostí evidována nemovitost, ke které má být právo zapsáno, nebo je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitosti někdo jiný (popřípadě jako spoluvlastník nemovitosti též někdo jiný) než ten, kdo je uveden jako vlastník v listině, na základě které má být zapsáno právo do katastru [ledaže je důvodem tohoto rozporu okolnost, že vlastnické právo osoby označené v uvedené listině mělo být do katastru zapsáno záznamem (§7 zákona č. 265/1992 Sb.), který nebyl v rozporu se zákonem katastrálním úřadem proveden]. Není-li takový rozpor mezi listinou, na základě níž má být zapsáno právo do katastru, a stavem zápisů v katastru nemovitostí odstraněn nejpozději do dne podání návrhu na vklad, nelze vklad práva povolit.
V projednávané věci nebyl rozestavěný dům na pozemku parc. č. st. 243 v katastrálním území B. u H., který byl spolu s pozemky parc. č. st. 243 a parc. č. 344/12 v katastrálním území B. u H. předmětem darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005, ke dni 26. 7. 2012, kdy žalobkyně podala u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, návrh na vklad vlastnického práva podle uvedené darovací smlouvy, evidován v katastru nemovitostí, neboť vlastníci této rozestavěné budovy (popřípadě jiná osoba oprávněná z práva, které se zapisuje do katastru) nepožádali o její zápis do katastru nemovitostí podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., a jako spoluvlastník pozemku parc. č. 344/9, z něhož byly geometrickým plánem Ing. Z. Z. č. 157-140/2005 odděleny pozemky parc. č. 344/12 a parc. č. st. 243 převáděné manžely J. a J. V. na žalobkyni, byl v katastru nemovitostí zapsán – vedle manželů V. – J. M., který nebyl uveden jako spoluvlastník pozemku parc. č. 344/9 v darovací smlouvě a nebyl jejím účastníkem (v darovací smlouvě byli manželé J. V. a J. V. označeni jako výluční vlastníci uvedeného pozemku). Vzhledem k tomu, že tyto rozpory mezi darovací smlouvou, na základě níž mělo být zapsáno vlastnické právo do katastru, a stavem zápisů v katastru nemovitostí nebyly odstraněny do dne podání návrhu na vklad, je závěr soudů, že žalobkyní navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. a že proto nelze vklad práva podle darovací smlouvy povolit, v souladu se zákonem.
Dovolací soud neshledal, že by řízení před soudy trpělo vadami spočívajícími podle dovolatelky v tom, že soudy neprovedly jí navržené důkazy k důvodu nezapsání rozestavěného domu, který byl předmětem darovací smlouvy, do katastru nemovitostí a že se jí ze strany soudu prvního stupně nedostalo poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť okolnost, z jakého důvodu vlastníci rozestavěné budovy (popřípadě jiná osoba oprávněná z práva, které se zapisuje do katastru) nepožádali o její zápis do katastru nemovitostí, je z hlediska překážky vkladu uvedené v ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. nerozhodná, a v projednávané věci nebyl důvod ani k postupu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., protože v průběhu jednání u soudu prvního stupně se neukázalo, že by žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti nebo že by je uvedla neúplně anebo že by dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Okolnost, že soud prvního stupně dovolatelce (zástupci, který jí byl ustanoven podle ustanovení §30 o. s. ř.) stanovil k odůvodnění dovolání kratší lhůtu, než která je uvedena v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., nepředstavuje vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nehledě na to, že dovolatelka nebyla lhůtou stanovenou v rozporu se zákonem vázána a mohla dovolání o jeho náležitosti uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplnit, popřípadě též měnit vymezení důvodu dovolání – v souladu s ustanoveními §241b odst. 3 a §242 odst. 4 o. s. ř. - i po jejím uplynutí).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu