ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.888.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 888/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. M. Č. , zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná č. 548/7, proti žalované Národní technické knihovně, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Technická č. 2710/6, IČO 61387142, zastoupené Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 178/247, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o úpravu pracovního posudku a o zaplacení 2.500,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 29/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 62 Co 440/2013-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Kundratové, advokátky se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 178/247.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 62 Co 440/2013-211, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 3777/2014-194 (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce v případě odpadnutí jen části pracovní náplně zaměstnance srov. (při obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod číslem 42/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 262/2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014, v nichž byl přijat a je stále uplatňován právní názor, že nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu i se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněném pod číslem 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož se ve svůj prospěch dovolává žalobkyně. Právní názor přijatý v citovaném rozsudku, podle kterého „odmítne-li zaměstnanec, který u zaměstnavatele vykonává práci ve stanovené týdenní pracovní době a jehož práce není v tomto rozsahu pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, uzavřít se zaměstnavatelem dohodu o změně obsahu pracovního poměru spočívající ve sjednání kratší pracovní doby, je ve vztahu k němu dán důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 písm. c) zák. práce, neboť se stal vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců nadbytečným“, se vztahuje ke konkrétní v něm řešené situaci, kdy zaměstnankyně, která vykonávala práci učitelky u zaměstnavatele (školy), se stala – vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně spočívající ve „snížení základních úvazků některých učitelů“ s tím, že „v případě jejich nesouhlasu se změnou pracovní smlouvy spočívající ve snížení pracovního úvazku s nimi bude rozvázán pracovní poměr podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce“ – nadbytečnou, protože odmítla se zaměstnavatelem uzavřít dohodu o změně obsahu pracovního poměru (spočívající ve sjednání kratší než stanovené týdenní pracovní doby). Dovolatelka mylně dovozuje, že „z tohoto rozsudku logicky plyne, že podmínkou pro vznik nadbytečnosti v případech částečného snížení potřebného rozsahu práce, je právě nabídka zaměstnavatele, aby zaměstnanec zbytek své práce nadále vykonával v pracovním poměru s kratší pracovní dobou“; z odůvodnění citovaného rozsudku nejenže takový závěr nevyplývá, ale naopak dovolací soud - v souladu s ustálenou judikaturou - vycházel rovněž z právního názoru, že nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu