ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1057.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1057/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným: 1) T. V., 2) Ing. J. V. , 3) M. K. , všem zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 197/2011, o dovolání žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 10. 2015, č. j. 22 Co 230/2014-444, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2014, č. j. 9 C 197/2011-293, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků v katastrálním území a obci O., a to parc. č. 2344/1, parc. č. 2344/3, parc. č. 2353, parc. č. 6323, parc. č. 6324, parc. č. 6325, parc. č. 6326, parc. č. 6327, parc. č. 6331 a parc. č. 6332 (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že oni jsou výlučnými vlastníky pozemků uvedených ve výroku I., a zamítl i vzájemný návrh na žalovaných na uložení povinnosti žalobkyni k placení nájemného ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 52 401 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo k dovolání žalobkyně zrušeno ve výroku I. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 22 Cdo 5107/2014-407, rozsudkem ze dne ze dne 6. 10. 2015, č. j. 22 Co 230/2014-444, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a ve výroku II., pokud jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných na určení vlastnictví, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1), 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaní přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud v části svého právního posouzení nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, část právních otázek dosud Nejvyšším soudem nebyla uspokojivě řešena a podle názoru žalovaných výklad zaujatý odvolacím soudem vybočil z mezí dříve vyjádřených právních názorů Nejvyššího soudu. Mají za to, že právní hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem je neúplné, nepřesné a vadné a dostává se do rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
K námitce, že nebylo prokázáno, že M. K. prodal V. L. i sporné pozemky: Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelé uplatňují. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil v tom smyslu, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Dovolatelé v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu nevytyčují žádnou právní otázku, podávají jen svou verzi a nastiňují jiný způsob možného hodnocení důkazů. Za této situace musí dovolací soud vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem který dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 3. 6. 2014, č. j. 22 Cdo 5107/2014-407; nesoulad s (v dovolání neupřesněnou) judikaturou dovolací soud neshledal.
V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud uvedl: „Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tento závěr vyslovil dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5107/2014“. Lze odkázat i na úvahu odvolacího soudu na str. 9 jeho rozsudku.
Pokud jde o aplikaci §1040 odst. 2 o. z., ta vychází z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci; z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé žádají, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak. K tomu však nejsou důvody. V uvedeném ustanovení se uplatňuje tradiční námitka „rei venditae ac traditae“ (věci prodané a předané), kterou znalo již římské právo. Tato námitka vychází ze zásad slušnosti a spravedlnosti; jde o to, že ten, kdo věc převedl, když nebyl jejím vlastníkem, nemůže získat výhody z toho, že tato smlouva neměla za následek převod vlastnictví, jestliže je sám později nabyl. O pravou retroaktivitu tu nejde; právní skutečnosti (prodej již prodané věci) sice nastaly před účinností nového občanského zákoníku, obsah právního poměru vyvolaného prodejem věci se však řídí novým občanským zákoníkem, a to až od nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 2 o. z.). O retroaktivitu by šlo, kdyby právní důsledek dříve nastalých právních skutečností byl zpětně konstituován již pro dobu před nabytím účinnosti nového zákoníku. I kdyby tohoto ustanovení nebylo, přicházelo by do úvahy posoudit obranu žalovaných z hlediska principu dobrých mravů a toho, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (§2 odst. 3, §6 odst. 2 ve spojení s §3030 o. z.). To platí i pro podobné jednání právního předchůdce; to, že takové jednání má účinky i pro právní nástupce (dědice), ostatně uznávala i nauka k obdobnému ustanovení §366 OZO – viz např. SEDLÁČEK, J., Právo vlastnické. Praha 1934, s. 155. Úvahy dovolatelů o „dědičném hříchu“ (tedy o tom, že uvedenou vadu by nebylo možno nikdy zhojit) neobstojí; nástupcům totiž může poskytnout ochranu princip materiální publicity katastru nemovitostí (viz tamtéž), nelze vyloučit ani úvahu o vydržení práva. V daném případě však v době, kdy žalovaní uplatnili restituční nárok, na pozemku hospodařili a drželi jej právní předchůdci žalobkyně a ti též byli v katastru evidování jako jeho vlastníci; za této situace nemohla mít žalovaná strana objektivní dobrou víru ve své vlastnictví, neboť uvedené okolnosti v ní musely při zachování obvyklé opatrnosti vyvolat pochybnost o tom, kdo je vlastníkem.
Dovolání žalovaného 2) Ing. J. V. je navíc podáno opožděně. Žalovaný 2) vypověděl 17. 3. 2014 plnou moc, kterou udělil žalovanému 1) T. V. (viz čl. 330), proto soud prvního stupně doručoval rozsudek Krajského soudu čl. 444 přímo J. V. (čl. 453). Vzhledem k tomu, že rozsudek žalovanému 2) byl doručen 10. 11. 2015 a dovolání bylo podáno 21. 1. 2016, jde o dovolání opožděné. V záhlaví rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno, že žalovaný J. V. je zastoupený T. V. Již proto muselo být jeho dovolání odmítnuto (§243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218a o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu