ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1266.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1266/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. D. , zastoupeného JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Na Bělidle 910/20, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 657/7, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 307/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 19 Co 189/2015-392, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2014, č. j. 4 C 307/2012-310, určil, že žalobce je spoluvlastníkem domu č. p. 611 (dále též „předmětná stavba“) stojícího na pozemku parc. č. st. 1132 v k. ú. Ř. a obci Ř., zapsaného na LV č. 4 657 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-východ (výrok I.), zamítl žalobu na určení spoluvlastnictví žalobce k pozemku parc. č. st. 1132 v k. ú. Ř. a obci Ř., zapsanému na LV č. 4 657 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-východ (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 6. 2015, č. j. 19 Co 189/2015-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně dovodil, že existovala smlouva o dílo na stavbu domu, ačkoliv tuto skutečnost žádná ze stran netvrdila, ani smlouvu o dílo nikdo z účastníků nenavrhl jako důkaz nejen do doby, kdy bylo řízení koncentrováno, ale k takovému návrhu nedošlo vůbec. Byl tak porušen princip koncentrace řízení a zásada neúplné apelace ovládající odvolací řízení. Dospěl-li odvolací soud k názoru, že stavebníkem a vlastníkem stavby je žalovaná, jedná se o zcela chybný postup odvolacího soudu, protože zakládá svůj právní názor na nových skutečnostech, které nebyly před soudem prvního stupně až do koncentrace řízení vůbec tvrzeny ani namítány, odvolací soud proto z nich nemůže vycházet. Poukazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu vztahující se k §205a o. s. ř. Žalobce rozporuje, že se takové tvrzení vyskytlo již v řízení před soudem prvního stupně, nevyplývá ani z výpovědi svědka K. Odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, když vycházel z toho, že pro rozhodnutí nejsou důležitá tvrzení týkající se společného vedené domácnosti, ale to, kdo uzavřel smlouvu o dílo na vybudování předmětné stavby. S ohledem na uvedené má rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na nesprávném právním posouzení věci, a proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v posuzovaném případě namítá, že odvolací soud v rozporu s §205a o. s. ř. dospěl k závěru, že předmětná stavba byla zřízena na základě smlouvy o dílo, jejíž smluvní stranou byla toliko žalovaná.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť její řešení nemůže přinést žalobci v posuzovaném případě úspěch ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, že byl soudem prvního stupně pro jeho nesprávný právní názor neúplně zjištěn skutkový stav, což nemohl odstranit a překlenout ani odvolací soud. Závěry soudu prvního stupně o spolupodílení se žalobce na předmětné stavbě finančně i organizačně, z něhož uzavřel, že je podílovým spoluvlastníkem, jsou závěry předčasnými, které nejsou podepřeny relevantními důkazy. Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo jako věcně správné obstát, přičemž žalobce tento závěr nijak nerozporuje.
K dovolací námitce žalobce je pak možno uvést, že v posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o tom, zdali se předmětná stavba stala předmětem výlučného vlastnictví žalované nebo předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, hraje důležitou roli otázka, za jakých okolností byla předmětná stavba realizována, včetně otázky, kdo uzavřel smlouvu o dílo na její zhotovení. Odvolací soud se v této souvislosti při jednání dotázal účastníků, z čehož následně učinil závěr o shodném tvrzení účastníků řízení o tom, že smlouva o dílo byla toliko uzavřena s žalovanou.
Žalobce tento skutkový závěr rozporuje tím, že k němu došlo procesně nekorektním způsobem, tedy že řízení je zatíženo procesní vadou. Pomine-li dovolací soud, že tímto žalobce ve skutečnosti tvrdí vadu řízení, která sama o sobě k přípustnosti dovolání vést nemůže, je třeba zdůraznit, že ani případné shledání nepřípustného procesního postupu by žalobci nemohlo přinést úspěch ve věci. Pokud by totiž byl shledán postup odvolacího soudu ohledně shodných tvrzení účastníků řízení nesprávným, bylo by nezbytné s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu poskytnout žalobci poučení podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit rozhodné skutečnosti týkající se vzniku předmětné stavby a že je nezbytné navrhnout patřičné důkazy k prokázání těchto tvrzení. Jelikož však takové poučení vyplynulo z odlišného právního názoru odvolacího soudu, bylo by nezbytné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro existenci vady řízení podle §213b odst. 2 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví více osob, hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo zdali byla postavena na základě smlouvy o dílo. Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47)].
V případě, že stavba postavena na základě smlouvy o dílo, je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu