ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1479.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1479/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Uherské Hradiště, IČO 00291471, se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo náměstí 19, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Brodská 223, proti žalovaným 1) Ing. E. J. , 2) J. P. , 3) J. V. , 4) P. V. a 5) E. V. , všem zastoupeným Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 98/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 12. 2013, č. j. 59 Co 373/2013-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 6 C 98/2011-102, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 2343, pro obec a k. ú. U. H., a to pozemku parc. č. st. 1504/2, o výměře 30 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1505/1, o výměře 153 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1508/1, o výměře 112 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1509/1, o výměře 173 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1510/2, o výměře 76 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1511/2, o výměře 14 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 659/3, o výměře 47 m 2 , ostatní plocha, pozemku parc. č. 761/2, o výměře 43 m 2 , ostatní plocha, pozemku parc. č. 761/3, o výměře 2 m 2 , ostatní plocha, pozemku parc. č. 761/4, o výměře 1575 m 2 , ostatní plocha, pozemku parc. č. 761/5, o výměře 179 m 2 , ostatní plocha (dále rovněž jako „předmětné pozemky“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 59 Co 373/2013-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, které s ohledem na rozhodování Ústavního soudu má být posouzena jinak. Poukazují především na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10, ve kterém byla Ústavním soudem řešena skutkově srovnatelná věc. Žalovaní 3), 4) a 5) byli na základě rozhodnutí o dědictví z 8. 9. 1987 v dobré víře, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, v dobré víře rovněž byli žalovaní 1) a 2), a to na základě rozhodnutí o dědictví z 18. října 2001. V dobré víře ve správnost aktů veřejné moci ovšem byli i právní předchůdci žalovaných, jejichž vlastnické právo bylo stále zapsáno v pozemkových knihách.
Namítají, že jejich předchůdcům nebyla za vyvlastněné pozemky vyplacena náhrada, čímž jim byla totalitním státem způsobena majetková křivda. Avšak žalovaní nemohli svůj nárok uplatnit v zákonem stanovené lhůtě podle restitučních předpisů, neboť v té době nebyla duplicita vlastnického práva v katastru nemovitostí zapsána a jejich spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo zpochybňováno. Rovněž proces vyvlastnění nebyl v souladu s tehdy platnými a účinným právními předpisy a tudíž je nutno správní akty přezkoumávat v okolnostech, za kterých byl tento správní akt přijat.
Uzavírají, že jejich dobrou víru i dobrou víru právních předchůdců je nutné hodnotit v souvislosti s poměry v totalitním státu. Soudy nižších stupňů postupovaly protiústavně, neposkytly jim ochranu vlastnického práva se zřetelem na jejich dobrou víru a dobrou víru jejich právních předchůdců. Strůjcem této dobré víry žalovaných byl přitom stát, který tuto dobrou víru vyvolal svým nesprávným postupem.
Navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobcem i žalovanými mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí (nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). Zde uvedené právní názory však nejde na projednávanou věc vztáhnout. Jednalo se totiž jak o odlišnou právní otázku, tak o jiný skutkový stav. Stěžovatelé ve věci projednávané Ústavním soudem nabyli nemovitosti kupní smlouvou od prodávajícího – nevlastníka, evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastníka. Naproti tomu v nyní projednávané věci mělo vlastnické právo na dovolatele přejít v rámci dědického řízení. Nešlo zde tedy o úplatný převod od neoprávněného, kterému by bylo možné za podmínek definovaných v označeném rozhodnutí Ústavního soudu přiznat vlastnickou ochranu. V zásadě platí, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí poskytnutím ochrany skutečnému (naturálnímu) vlastníkovi újmu (viz nyní §984 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Navíc dobrověrné nabytí předpokládá převod práva (např. kupní smlouvou), nikoli přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Dědic vstupuje pouze do těch práv a povinností, které příslušeli zůstaviteli.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že i při dobrověrném nabytí vlastnického práva je nutné hodnotit dobrou víru nabyvatele, která by měla být kvalitativně shodná jako u oprávněného držitele (srov. bod 56 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012). Je proto nutné zkoumat dobrou víru i s ohledem na existenci držby věci.
V posuzované věci je třeba hodnotit předpoklady existence dobré víry samostatně u žalovaných 1) a 2) a samostatně u žalovaných 3), 4) a 5), neboť každá z těchto dvou skupin žalovaných měla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům za jiných okolností.
Žalovaní 1) a 2) se nemohli stát (oprávněnými) držiteli předmětných nemovitostí z následujících důvodů. Spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích měli nabýt na základě rozhodnutí soudní komisařky JUDr. Beáty Ondrášikové ze dne 18. 10. 2001, které bylo vydáno v rámci dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce V. N., zemřelé 27. 4. 1991. V době dodatečného projednání dědictví byly již předmětné pozemky zastavěny, a žalovaní je proto nemohli fakticky ovládat. Faktické ovládání věci nevykonávali ani prostřednictvím detentora, neboť netvrdili a neprokazovali skutečnost, že by vztahy mezi nimi jakožto údajnými vlastníky předmětných pozemků a vlastníky staveb na nich postavených byly právně upraveny [například z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaní 1) a 2) požadovali za užívání těchto pozemků placení nájemného či vztahy mezi nimi a vlastníky staveb byly jiným způsobem upraveny]. Žalovaní rovněž nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, ani vzhledem k dalším zjištěným okolnostem V době dodatečného projednání dědictví (tedy v roce 2001) již byla (od roku 1996) v katastru nemovitostí vyznačena duplicita vlastnického práva k předmětným pozemkům. Tento duplicitní zápis vlastnického práva musel u žalovaných vyvolat pochybnosti o tom, zda oni, resp. jejich právní předchůdkyně, jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a tudíž nemohli být vzhledem ke všem okolnostem držiteli v dobré víře, tedy držiteli oprávněnými.
Žalovaní 3), 4) a 5) měli nabýt příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných pozemích na základě rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 8. září 1987 vydaného v rámci dodatečného projednání dědictví po JUDr. B. V. zemřelém 18. října 1985. Rovněž tito žalovaní nemohli fakticky ovládat předmětné pozemky, neboť v době dodatečného projednání dědictví v roce 1987 byly na těchto pozemcích stavby ve vlastnictví subjektů odlišných od žalovaných. Ani oni nemohli být pouze na základě rozhodnutí státního notářství vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Žalovaným muselo být patrno, že na pozemcích jsou postaveny stavby ve vlastnictví jiných subjektů. Žalovaní netvrdili ani neprokazovali (a z obsahu spisu se nepodává) zájem informovat se, z jakého právního titulu jsou předmětné stavby na pozemních umístěny, rovněž se nesnažili upravit vztah mezi nimi jakožto nabyvateli předmětného spoluvlastnického podílu a vlastníky staveb na těchto pozemcích umístěných, kupř. tak, že by se domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních.
Výše uvedené okolnosti vylučují podle dovolacího soudu dobrou víru, a to i v rámci nutnosti interpretovat pojem dobrá víra v souvislosti s poměry panujícími před rokem 1989 (srov. bod 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). Na společenské uspořádání mezi lety 1948 a 1989 nelze nahlížet jako na jeden celek, v rámci kterého by po celou dobu samotné dovolání se základních lidských práv a svobod – tedy i ochrany svého majetku – mohlo být či bylo důvodem perzekuce. Především ve druhé polovině 80. let již docházelo k postupnému „uvolňování“ poměrů v Československu a není obecně uznávanou skutečností, že by jedinci byli perzekuováni pouze kvůli snaze domoci se ochrany svého majetku, resp. informovat se o okolnostech a podmínkách jeho užívání.
Neobstojí rovněž námitka žalovaných, že celý proces vyvlastnění byl v rozporu s tehdy platnými právními normami a rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V rozhodnutí ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, Nejvyšší soud dovodil, že „mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do ,záporné kvality‘ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky)“. Dále uvedl, že „v tzv. ,restitučních věcech‘ vede závěr o znárodnění vykonaném v rozporu se znárodňovacími předpisy k naplnění příslušné restituční skutkové podstaty a ve svých důsledcích pak k povinnosti věc vydat (navrátit) oprávněné osobě (srov. §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., §6 odst. 1 písm. o/ zákona č. 229/1991 Sb.). Tentýž úsudek, vyslovený mimo restituční rámec, však obdobné účinky nemá. Podstata této odlišnosti tkví v tom, že zatímco restituční normy svou zvláštní povahou umožňují nápravu některých křivd bez toho, aby byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž prostřednictvím byly v ,rozhodném období‘ završeny mj. i znárodňovací procesy, ve sporu vedeném podle obecných předpisů existenci těchto aktů pominout nelze (srov. též nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod číslem 76)“. Výše uvedené platí obdobně pro vyvlastnění předmětných pozemků.
V posuzované věci jsou tedy soudy nižších stupňů i soud dovolací podle §135 odst. 2 o. s. ř. vázány rozhodnutím o vyvlastnění, které bylo vydáno ve správním řízení v mezích pravomoci příslušného orgánu, z obsahového hlediska jako materiálně vykonatelné a nebylo rovněž zpochybňováno nabytí jeho právní moci. Na základě shora uvedeného nelze hodnotit toto rozhodnutí správního orgánu jako nicotné.
Pokud byla správními akty způsobena žalovaným (jejich právním předchůdcům) majetková křivda, mohli svůj nárok uplatnit v rámci restitučních řízení. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nebyla v evidenci nemovitostí, resp. v katastru nemovitostí, vyznačena duplicita vlastnického práva. Avšak jak již bylo dovozeno výše, žalovaní (jejich právní předchůdci) se mohli (a měli) na konci 80. let a zejména na počátku let 90. domáhat ochrany svého majetku (či alespoň se informovat o okolnostech jeho užívání), aniž by jim hrozila za tuto aktivitu perzekuce. Pokud by řádně chránili své vlastnické právo, muselo by vyjít najevo, že předmětné pozemky byly v šedesátých letech vyvlastněny a mohli by uplatnit své nároky v rámci restitučních řízení.
Ze shora uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti žalovaných nabýt vlastnické právo v rámci dědického řízení pouze na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud nepřiznal procesně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §146 odst. 3 o. s. ř., protože mu žádné známé náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu