ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2221.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2221/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. Š. , zastoupené JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Lipencích, Spotřebitelská 483, proti žalovanému Ing. R. P. , zastoupenému JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, V. P. Čkalova 478/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 186/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 252/2015-250, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 17 C 186/2013-215, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku zakresleného v geometrickém plánu č. 3848-103/2013 jako pozemek parc. č. 2096/2, na kterém stojí cihlová zahradní zídka a její dům č. p. včetně své neoddělitelné štítové zdi, vše zapsáno v k. ú. S. na LV č. 2816 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí štítové zdi, která je nedílnou konstrukční součástí jejího domu č. p. stojícího na pozemku parc. č. 2098 ve vlastnictví žalobkyně a na pozemku označeném v přiloženém geometrickém plánu č. 3848-103/2013 jako parc. č. 2096/2, vše zapsáno v k. ú. S. na LV č. 2816 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 252/2015-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a ve výrocích I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 612/2014. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke štítové zdi. Shrnuje důvody, proč byla nucena domáhat se ochrany svého vlastnického práva žalobou na určení vlastnictví štítové zdi, když poukazuje na to, že stavebními postupy žalovaného bylo zasahováno do společné zdi, čímž docházelo k jejímu narušení, praskání a změnám. Odvolací soud měl spíše dospět k závěru, že vyjasněním otázky vlastnického práva bude najisto postaveno, kdo je vlastníkem zdi a kdo má možnost se bránit proti neoprávněným zásahům druhé strany. Vyřešení vlastnického práva je významné zejména pro stavební řízení, která se bezprostředně týkají účastníků řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalobkyně namítá, že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, že žalobkyně „je výlučnou vlastnicí štítové zdi, která je nedílnou konstrukční součástí jejího domu 651/3 stojícího na pozemku parc. č. 2098 ve vlastnictví žalobkyně a na pozemku označeném v přiloženém geometrickém plánu č. 3848-103/2013 jako parc. č. 2096/2,“ je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je naopak zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
Judikatura dovolacího soudu si byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 2, str. 66), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)]. Uvedený ústupek od nemožnosti určení vlastnického práva k součásti je ovšem možný jen za předpokladu, že věc hlavní je věcí v právním slova smyslu. Jinými slovy řečeno není možné se domáhat určení vlastnického práva k součásti věci jakožto součásti jiné věci.
V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke štítové zdi, která je součástí domu 651/3, neboť tento dům není od 1. 1. 2014 samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž je s ohledem na uplatnění superficiální zásady toliko součástí pozemku, na němž se nachází. Žalobkyně se tak podle soudu prvního stupně nemůže domáhat určení vlastnictví k části věci. S tímto závěrem se následně ztotožnil i odvolací soud, který rovněž zdůraznil, že není možné domáhat se určení vlastnictví k pouhé nedílné součásti věci, takové určení by nijak nezměnilo její právní postavení, neboť by nemohlo být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud přezkoumal závěry soudů obou stupňů a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu jsou zcela souladná s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, tudíž jim dovolací soud nemá v tomto ohledu čeho vytknout. Soudy obou stupňů vysvětlily, proč dům č. p. není samostatnou věcí v právním slova smyslu. Žalobkyně tyto závěry nezpochybňuje žádnými relevantními argumenty, toliko vyjadřuje nesouhlas s tím, že naléhavý právní zájem může být dán jen za situace, když by určení mohlo být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí; tento nesouhlas však správnost rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě nemůže zpochybnit. Dovolací soud podotýká, že neshledal ani tvrzený rozpor závěrů odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014, neboť v daném rozhodnutí bylo vyhověno žalobě na určení vlastnického práva ke zdi jakožto součásti budovy, která v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu byla samostatnou věcí v právním slova smyslu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 252/2015-250, mimo jiné ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, bude předmětem dalšího posouzení nárok žalobkyně, kterým se domáhá určení, že „je výlučným vlastníkem pozemku, zakresleného v geometrickém plánu č. 3848-103/2013 jako pozemek 2096/2, na kterém stojí cihlová zahradní zídka a její dům včetně své neoddělitelné štítové zdi“. Aby bylo možno pojmově uvažovat o vyhovění takto formulovaného nároku, bude nutno řešit i otázku štítové zdi, a případného vlastnického práva k ní, kterou dovolatelka výslovně označuje jako součást jejího domu 651/3.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu