ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2229.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2229/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalovaným: 1) Ing. L. P. , 2) V. S. , 3) Ing. J. S. , 4) M. F. a 5) S. K. Y. a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 8, IČO 60752475, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 169/2011, o dovolání žalované 5) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 25 Co 543/2012-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 5) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Ivana Rotta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 5 C 169/2011-45, ve znění opravného usnesení ze dne 25. září 2013, č. j. 5 C 169/2011-136, uložil žalovaným povinnost vyklidit nemovitosti - pozemkovou parcelu č. p. 296/372 o výměře 647 m 2 , pozemkovou parcelu č. p. 296/371 o výměře 18 m 2 , pozemkovou parcelu č. p. 296/133 o výměře 140 m 2 , pozemkovou parcelu č. p. 296/118 o výměře 658 m 2 , pozemkovou parcelu č. p. 283/43 o výměře 1.023 m 2 , vše v k. ú. P. u S., obec S., okr. P. – z., a vyklizené předat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 25 Co 543/2012-156, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu žalobce a prvního až čtvrtého žalovaného, zrušil a řízení ve vztahu mezi těmito účastníky zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil tak, že žalované 5) uložil povinnost z pozemku č. p. 296/118 v katastrálním území P. u S., obec S., vyklidit čtyři dřevěné montované chatky a z pozemků č. p. 296/118, 296/133 a 283/43 v katastrálním území P. u S., obec S., vyklidit jednu patrovou montovanou chatku, vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil rovněž tak, že zamítl žalobu v rozsahu, jíž se žalobce domáhal po žalované 5) vyklizení jedné poloviny montované chatky stojící zčásti na pozemku 296/118 v katastrálním území P. u S., obec S. (výrok III.). Ve výrocích IV. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce zpět žalobu proti žalovaným 1) až 4). Žalovaní vyslovili se zpětvzetím žaloby souhlas, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti prvního až čtvrtého žalovaného vyklidit pozemky žalobce, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalobce dále v průběhu odvolacího řízení upravil žalobní žádání ve vztahu k žalované 5) v tom smyslu, že se nadále domáhal vyklizení montovaných chatek z pozemků č. p. 296/133, 296/118 a 283/43, vše v k. ú. P. u S., obec S. Změnu žalobního petitu odvolací soud připustil. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že odstranění chatek je možné, neboť se jedná o movité věci, které nejsou spojeny se zemí pevným základem, a které lze rozmontoval a z pozemku odstranit. Pokud jde o čtyři přízemní a jednu patrovou chatku, odvolací soud žalobě v upraveném znění vyhověl, pokud jde o chatku, která stojí na pozemku žalobce jen částečně a žalobce se domáhal odstranění její poloviny, odvolací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že vyhovění takové žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť požadavek na odstranění poloviny chatky je možno považovat za „šikanózní“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti výroku II. a navazujícím výrokům VI. a VII., podává žalovaná 5) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku v tom směru, že z něj není zřejmé, „zda odvolací soud předmětné chatky za stavby nepovažoval a navrhovaným doplněním dokazování i argumentací žalovaného ad e) ohledně nemožnosti užití žaloby na vyklizení a námitky věci rozhodnuté se proto nezabýval, nebo tento závěr, že se jedná o stavby, nezpochybňoval, ale nepřikládal mu právní význam“. Za dané situace je neúměrně složité formulovat otázky, které byly nesprávně posouzeny, pokud není s jistotou zřejmé, jak je vlastně odvolací soud posoudil a na základě jakých skutkových zjištění tak učinil. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou citovány výsledky řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 15 C 294/2007, v němž bylo zjištěno, že v případě předmětných chatek se jedná o stavby postavené na základě stavebního povolení a na základě časově neomezeného souhlasu předchozího vlastníka, a nelze proto nařídit jejich odstranění. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že chatky jsou věcmi movitými. Podle jejího názoru jde o nemovitosti, a proto se jejich odstranění nelze domáhat žalobou na vyklizení pozemku. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, dle nějž „vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž vlastníkem je někdo jiný, se může (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák.) domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. žalobou na odstranění stavby, nikoli žalobou na vyklizení pozemku.“ . Z daného závěru dovolacího soudu týkajícího se provizorních garáží (tedy nikoli trvalých staveb určených k pobytu osob, jako je tomu v této věci) lze a minori ad maius usuzovat na oprávněnost námitky, že není možné vyklizení stavby z pozemku u trvalé stavby určené k pobytu osob. Z opatrnosti a s ohledem na naznačený nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení povahy předmětných chatek pro případ, že by odvolací soud vycházel z názoru, že se nejedná o stavby. Právní názor, že stavba postavená na základě stavebního povolení, nota bene budova určená k obývání lidmi, není stavbou ve smyslu ust. §135c obč. zák., ale obecnou movitou věcí, která může být bez dalšího odstraněna vyklizením, by představoval vybočení z dosavadní praxe. Navíc odvolací soud pochybil, když se nevyjádřil k námitce věci rozhodnuté (dovolatelka upozornila na pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 294/2007, jímž byla zamítnuta žaloba na odstranění stejných staveb). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání žalované 5) uvedl, že „právní posouzení předmětných chatek odvolacím soudem je zcela v pořádku“.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“); to odůvodnil odkazem na §3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Tento právní závěr dovolatelka nenapadá; dovolací soud vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) proto nemohl tento právní závěr podrobit svému přezkumu. Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že úprava vlastnické žaloby podle §126 obč. zák. a podle §1042 o. z. nepředstavuje normy obsahově odlišné. Pokud judikatura k obč. zák. pojednávala o vlastnické žalobě podle §126 obč. zák., lze ji přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle §1042 o. z.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Pro rozhodnutí v dané věci bylo podstatné posouzení, zda montované chatky, jejichž vyklizení ze svých pozemků se žalobce domáhal, jsou věcmi movitými či nemovitými.
Odvolací soud doplnil dokazování soudu prvního stupně ohledáním na místě samém, při němž zjistil, že na předmětných pozemcích se nacházejí dřevěné montované chatky, a to konkrétně čtyři z těchto chatek na pozemku 296/118, jedna z nich stojí svou částí na pozemku žalobce 296/118 a zbývající částí na pozemku 286/8, který je ve vlastnictví České republiky a ta se přitom jeho vyklizení nedomáhá. Dále je jedna patrová dřevěná montovaná chatka umístěna tak, že její půdorys zasahuje do pozemků č. p. 296/133, 296/118 a 283/43. Pokud jde o patrovou chatku, nemá žádnou podezděnou verandu, celá je umístěna na dřevěných trámcích položených na zemi. Ostatní chatky stojí na dřevěných podložkách, nemají podezdívku, pouze před chatkami je zčásti cihlami podezděná veranda. Na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že odstranění chatek je možné, neboť je nepochybné, že se jedná o movité věci, když tyto chatky nejsou spojeny se zemí pevným základem, nejedná se tedy o nemovitosti; chatky je možno rozmontoval a odstranit. Dovolatelka v podstatné části dovolání s tímto závěrem odvolacího soudu polemizuje a tvrdí, že chatky jsou stavbami, majícími charakter nemovitostí, byly postaveny na základě stavebního povolení a se souhlasem předchozího vlastníka, a nelze se proto domáhat jejich odstranění žalobou na vyklizení pozemku.
Zjištění, zda je stavba spojena se zemí pevným základem, je zjištěním skutkovým. Takovým skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Založil-li proto odvolací soud svůj závěr o charakteru montovaných chatek na skutkovém zjištění, že nejsou se zemí spojeny pevným základem, je jeho právní posouzení, že jde o věci movité, správné.
Závěr odvolacího soudu ohledně posouzení montovaných chatek jako věcí movitých je pak stěžejní i ve vztahu k dalším dovolatelčiným námitkám. Dovolatelka se totiž domnívá, že není možné vyklizení stavby z pozemku u trvalé stavby určené k pobytu osob a poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1396/96, podle kterého se nelze domáhat ochrany vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. žalobou na vyklizení pozemku, ale žalobou na odstranění stavby a dále, že právní názor, že stavba postavená na základě stavebního povolení a určená k obývání lidmi není stavbou ve smyslu ust. §135c obč. zák., ale obecnou movitou věcí, která může být bez dalšího odstraněna vyklizením pozemku, by představoval vybočení z dosavadní praxe.
Tak tomu ale není. Pokud stavba není spojena se zemí pevným základem, takže není nemovitostí, pak se v důsledku toho na občanskoprávní vztahy, jejichž předmětem taková stavba je, nevztahují náležitosti právních úkonů týkající se nemovitostí (např. smlouva o převodu stavby tohoto druhu nevyžaduje písemnou formu; k nabytí vlastnictví k této stavbě se nevyžaduje vklad – intabulace – vlastnického práva do katastru nemovitostí). Odstranění takové stavby se proto děje za použití §126 odst. 1, a nikoli za pomoci §135c (k tomu viz Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 649). Stejné závěry lze aplikovat v souvislosti s ustanovením §1040 odst. 1 o. z. a §1085 o. z.
Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 14. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1396/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/1999, na který dovolatelka poukazuje, uvedl, že "občanský zákoník právo vlastníka žádat vyklizení pozemku výslovně neupravuje, avšak soudní praxe dospěla k závěru, že zní-li výrok rozsudku na vydání nemovitostí, je-tu nejistota, co má být vlastně při výkonu rozhodnutí provedeno. Proto by soudy formulaci vydat nemovitosti ve svých rozhodnutích neměly používat, mají-li na mysli vyklizení nemovitosti“. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že hmotné právo (§126 obč. zák., nyní §1040 o. z.) hovoří o právu vlastníka na vydání věci (tedy jak movité tak nemovité) na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Procesní právo naproti tomu hovoří o vydání věcí (§345 o. s. ř.) jen ve vztahu k movitým věcem a u věci nemovitých hovoří o jejich vyklizení (§340 a násl. o. s. ř.). Podle ustanovení §257 o. s. ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsobem uvedeným v o. s. ř. Proto rozhodnutí, pokud mají být vykonána podle části páté občanského soudního řádu (nyní šesté), musí obsahovat výroky odpovídající tomuto požadavku".
Vyklizení pozemku jako věci nemovité je tedy sice formou vydání věci podle §126 obč. zák., avšak výkon rozhodnutí spočívá v tom, že z nemovitosti - pozemku se odstraní věci povinného a vykáže se povinný. Žalobou na vyklizení pozemku podle §126 obč. zák. lze se tedy zásadně domáhat ochrany vlastnického práva, jestliže na pozemku je, resp. jsou věci movité, a jejich vlastník, případně držitel, užívá pozemek „prostřednictvím movitých věcí“. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku vyslovil také právní názor, že vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž vlastníkem je někdo jiný, může se za splnění zákonných podmínek (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák.) domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 obč. zák. žalobou na odstranění stavby.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že montované chatky nejsou nemovitostmi, ale věcmi movitými, neboť nejsou spojeny se zemí pevným základem, a rozhodl o jejich vyklizení z pozemku žalobce (tedy vlastně o jejich odstranění) ve smyslu §126 obč. zák., je jeho závěr správný a v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud pochybil i procesně, neboť se nezabýval její námitkou věci rozhodnuté. Ve vztahu k této námitce však nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stejné je to i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení, k nimž dovolatelka pouze uvádí, že „s ohledem na skutečnost, že napadá výrok o věci samé, a též s ohledem na na akcesorický charakter výroků o náhradě nákladů řízení, směřuje žalovaný ad e) podáné dovolání i do těchto výroků“. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání v této části projednat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu