ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2240.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2240/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Y. Š. , zastoupené Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Frýdek, O. Lysohorského 702, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Ivanou Milotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dr. Šmerala 1181/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 27/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2016, č. j. 57 Co 437/2015-284, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 4. 2015, č. j. 16 C 27/2011-217, zamítl návrh žalovaného, aby bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobkyní.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 57 Co 437/2015-284, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Shrnuje průběh řízení, v němž mělo již v únoru 2012 dojít k zpětvzetí návrhu žalobkyní. Z neznámých důvodů se daná listina ve spise nenachází, nicméně není pochyb o tom, že ke zpětvzetí skutečně došlo; jinak by jen stěží mohl být v systému ISAS zanesen zápis o přijetí takového podání. Existence zpětvzetí je zřejmá i z úředního záznamu soudní kanceláře, podle něhož dne 27. 2. 2012 bylo zpětvzetí kanceláří do spisu založeno a předloženo soudci; skutečnost, že nebylo zažurnalizováno do spisu, na tom nic nemění. Z dalšího záznamu pak plyne, že předchozí zástupkyně žalovaného byla o zpětvzetí zpravena a dotázána na souhlas s tímto úkonem. Nejednalo se o žádné částečné zpětvzetí. Na zpětvzetí ničeho nemění sdělení zástupkyně žalobkyně, že ke zpětvzetí nedošlo, neboť jej měla podat sama žalobkyně. Žalovanému bylo zpětvzetí žaloby žalobkyní známo, přičemž tak učinila sama bez své zástupkyně, k čemuž navrhl důkaz výslechem dcery. V řízení bylo podle žalovaného prokázáno, že došlo skutečně ke zpětvzetí žaloby v celém rozsahu. Potvrdila to i bývalá soudkyně a rovněž předchozí zástupkyně žalovaného byla o došlém zpětvzetí vedoucí kanceláře zpravena. Žalovaný nepochybuje o správnosti zápisu v aplikaci ISAS, nepochybuje o správnosti zápisů soudkyně a vedoucí kanceláře; nechce přitom „spekulovat“ o tom, jak se zpětvzetí žaloby ze spisu ztratilo. Žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, „není si vědom toho, že by taková otázka byla vyřešena (§237 o. s. ř.), má za to, že řízení mělo být zastaveno s ohledem na citované důkazy.“ Navrhuje, aby „dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl nesprávně“.
Žalobkyně ve vyjádření zdůrazňuje, že dovolání neřeší žádnou právní otázku, polemizuje pouze s hodnocením důkazů soudy. Oba soudy se vypořádaly se všemi důkazy, hodnotily je jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně nikdy zpětvzetí žaloby neučinila, ani soudkyně nepotvrdila, že by si pamatovala existenci nějaké listiny označené jako zpětvzetí. Zápis v systému ISAS, na který žalovaný upozorňuje, není ničím průkazný, když se nejedná o žádný závazný systém, nýbrž toliko o typ evidence, v němž byla zaznamenána daná okolnost nedopatřením či chybou. Rovněž předchozí zástupkyně žalovaného žádné zpětvzetí nikdy neviděla, byla o tom informována telefonicky soudkyní, která podle žalobkyně tuto informaci čerpala jen ze zápisu v aplikaci ISAS. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání je polemika se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Polemika, která se toliko omezuje na výhradu existence zpětvzetí žaloby, ovšem k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. K přípustnosti dovolání pak nepostačuje ani formální odkaz na §237 o. s. ř. se sdělením, že „by taková otázka byla vyřešena“, když není z dovolání nijak zřejmé, o jakou právní otázku se má jednat.
Dovolací soud pak připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož dovolatel nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu