ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2431.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2431/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce města Roztoky , IČO: 00241610, se sídlem v Roztokách, náměstí 5. května 2, zastoupeného Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované P. K. , zastoupené Mgr Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o návrhu na obnovu řízení o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 143/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 19 Co 507/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 229 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Martina Štuksy.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 C 143/2014-138, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal obnovy řízení, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2014, č. j. 8 C 143/2014-91, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2014. V původním řízení soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č. 1301/3 a 1301/4 v k. ú. R. u P., neboť žalobce neprokázal, že by [jak tvrdil] pozemky vydržel; ostatně netvrdil ani neprokazoval jakýkoliv nabývací titul k nabytí předmětných pozemků.
Žalobu na obnovu řízení, podanou u soudu 21. 5. 2015, žalobce odůvodnil tím, že se mu 27. 4. 2015 podařilo dohledat nabývací titul k [nabytí] vlastnictví pozemků, který existoval již v době původního řízení, ale žalobce jej nemohl uplatnit, protože nevěděl, kde se nachází. Tímto titulem je směnná smlouva ze dne 26. 5. 1962.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 19 Co 507/2015-155, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; že žalobcem uváděnou směnnou smlouvu nelze považovat za „nový“ důkaz ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť ačkoliv se žalobce v původním řízení dovolával vydržení, neopíral svou držbu o žádný nabývací titul; v žalobě na obnovu řízení však tvrdil, že o uzavření smlouvy v minulosti měl vědomost (a to i v době původního řízení), ale nepoužil ji, protože nevěděl, kde se smlouva nachází. Žalobce nenaplnil ani zákonné důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v původním řízení důkaz neoznačil (byť nezbytně nemusel tvrdit konkrétní podrobnosti, ani kde se listina nachází), a proto pokud ji dodatečně objevil, není možné tento důkaz již provést.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud by měl v daném případě otázku procesního práva, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, která je dovolacím soudem vyřešená, posoudit jinak. Dosud Nejvyšší soud judikoval, že pro přípustnost žaloby na obnovu řízení je nezbytné, aby skutečnost, která má být důvodem pro obnovu řízení, byla ve srovnání s původním řízením nová, za novou nelze považovat takovou skutečnost, o které účastník v době původního řízení věděl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 321/2003, 28 Cdo 2930/2008, 28 Cdo 2012/2014). Dovolací soud by měl v dané věci považovat za novou skutečnost (nový důkaz) i takovou skutečnost, o které účastník sice v původním řízení věděl, ale nebyl schopen ji jakkoliv specifikovat a prokázat, pokud předmětná skutečnost vyjde dodatečně najevo.
V rámci původního řízení se domníval, že v minulosti došlo k právnímu jednání, které by prokazovalo jeho vlastnické právo k pozemkům, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o starou událost, nevěděl, o jakou listinu se šlo, kdo byl druhou smluvní stranou a nebyl schopen jednání jakkoliv specifikovat. Má za to, že by dovolací soud neměl přihlížet jen k tomu, zda žalobce v původním řízení o listině věděl, ale také k tomu, zda ji mohl či nemohl v původním řízení uplatnit, a pokud ji uplatnit nemohl, měl by považovat takovou listinu za nový důkaz ve smyslu §228 o. s. ř. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně zrušuje.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Žalobou na obnovu řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud nevidí důvod pro odklon od své judikatury, vyjádřené nejen v rozhodnutích, od kterých se má podle dovolatele odchýlit, ale zejména v usnesení ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, publikovaném pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Skutečnosti a důkazy jsou ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nové pouze tehdy, jestliže účastník - přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly - je nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v tomto původním řízení (včetně řízení odvolacího) použít“.
Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzívně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy. Dovolateli však nic nebránilo, jak upozornil i odvolací soud, nabytí smlouvou (o jejíž existenci věděl) tvrdit a nabízet k němu důkazy, i když písemnou smlouvu neměl k dispozici (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2145/2006). Neuvádí též žádné významné důvody, které by měly vést k odklonu od judikatury.
Je třeba zdůraznit, že odvolací soud opřel zamítnutí žaloby na obnovu i o to, že žalobce v řízení neuplatnil právo založené smlouvou, ale tvrdil vydržení. Předmět řízení, vymezený nejen žalobním návrhem, ale i skutkovým tvrzením (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 a literaturu tam uvedenou) vymezil dovolatel tak, že žalobu opíral o dlouhotrvající držbu v dobré víře, nikoliv o nabytí na základě smlouvy. Ve shodě s uplatněním dispoziční zásady i zásady projednací soud nemohl o jiném způsobu nabytí vlastnického práva, než vymezeného žalobcem, rozhodovat; v žalobě na obnovu žalobce opřel uplatněný nárok jak o jiné (nové) skutkové tvrzení, tak i o jiný (nový) právní důvod nabytí vlastnictví.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný 4) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu