ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2527.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2527/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) A. K. , b) P. S. , c) L. D. , d) I. S. a e) L. D. , všech zastoupených Mgr. Ivem Kratěnou, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 33/240, proti žalované Český Aeroholding, a. s., IČO 248 21 993, se sídlem v Praze, Jana Kašpara 1069/1, zastoupené JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Rubešova 162/8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 11/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 30 Co 374/2014-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 30 Co 374/2014-257, změnil rozsudek soudu Okresního soudu Praha – západ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) ze dne 25. června 2014, č. j. 3 C 11/2012-201, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ½ pozemku parc. č. 1218/48 – orn á půda, v katastrálním území H., zapsaného na LV č. 2807 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ (výrok I.), „vypustil“ výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.), určil, že výlučným vlastníkem výše uvedeného pozemku je žalovaná (výrok III.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 38 396 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 342 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroku IV, podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelů neměla být žalované přiznána náhrada nákladů řízení, neboť ta je akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je Česká republika – Ministerstvo financí. Z ustálené judikatury vyplývá, že je-li takový subjekt vybaven příslušnými organizačními složkami (vlastním právním oddělením), lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva. Pak není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát. Pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Rozhodl-li odvolací soud o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu ve věci, přičemž nehodnotil, zda náklady žalované byly účelně vynaloženy k obraně práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 1485/2014 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, jež jsou v dovolání citována. Navrhují, aby dovolací soud výrok IV. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 1485/2014, dovodil, že „je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát“ (přičemž dovolací soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz).
V posuzované věci je nutno přihlédnout k následujícím skutečnostem. I když je žalovaná akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je Česká republika (potažmo Ministerstvo financí jako organizační složka státu), nelze ji považovat za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel. Žalovaná rovněž není právnickou osobou, která hospodaří s majetkem státu (srov. §53 odst. 1 ve spojení s §8 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Nejedná se ani o státní příspěvkovou organizaci, která nemá vlastní majetek a nabývá majetek pro stát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. I. ÚS 1877/10). Nelze proto uzavřít, že je subjektem vybaveným příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků, a že by proto její zastoupení advokátem v soudním řízení znamenalo nedůvodný přenos výkonu jejích práv a povinností na soukromý subjekt.
S ohledem na výše uvedené považuje dovolací soud v posuzované věci náklady vzniklé žalované při uplatňování jejího práva za náklady účelně vynaložené (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodoval-li odvolací soud o náhradě nákladů řízení na základě zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Dovolatelé dále namítají, že byla-li v katastru nemovitostí zapsána duplicita vlastnictví, je rozhodnutí soudu v zájmu obou účastníků řízení a jelikož nebyla žalovaná ochotná věc vyřešit mimosoudní cestou, bylo nutné věc projednat před soudem. Z tohoto důvodu neměla být žalované odvolacím soudem náhrada nákladů řízení přiznána.
Tato námitka žalobců není důvodná. I ve sporech vyplývajících ze skutečnosti, že je v katastru zapsána duplicita vlastnického práva, je nutno při určení náhrady nákladů řízení vycházet ze základní zásady náhrady nákladů řízení - zásady úspěchu ve věci - vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 2083/2004).
Žalobci dále uvádějí, že v projednávané věci měl být aplikován §150 o. s. ř. Dovolatelé spatřují důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě neměla být náhrada nákladů řízení žalované zcela přiznána, ve svých majetkových a sociálních poměrech ve spojitosti s komplikovaností věci.
K tomu dovolací soud předně uvádí, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyly žalobci tvrzeny žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř. Tyto skutečnosti rovněž nevyplývají z obsahu spisu. Uplatňují-li dovolatelé tyto námitky až v rámci dovolacího řízení, jedná se o skutečnosti v dovolacím řízení nepřípustně uplatněné dle §241a odst. 6 o. s. ř.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující. Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se dovolací soud opakovaně zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Takové mimořádné důvody odvolací soud neshledal a dovolatelé ani neuvádí, proč by měla být otázka nákladů v daném případě Nejvyšším soudem posouzena jinak, tj. odlišně od jeho dosavadní (které) judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 259/2014). Ostatně má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobci v části dovolání, v níž namítají, že měl být soudy nižších stupňů aplikován §150 o. s. ř., nedostáli. Tudíž dovolání není ani v této části přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu