ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2651.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2651/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. P. , proti žalovaným 1) K. B. , 2) P. B. a 3) M. B. , žalovaným 1) a 3) zastoupeným Mgr. Janem Hellingerem, advokátem se sídlem v Děčíně, Soustružnická 434/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. ledna 2015, č. j. 29 Co 345/2014-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 8 C 81/2002-177, určil, že žalobkyně je spoluvlastnicí id. ½ rekreačního domu (dále jen „předmětná stavba“) ležícího na pozemku parc. č. st. 41, zapsaného na LV č. 418 pro obec V. a k. ú. L. u V. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí id. ½ osobního automobilu Opel Vectra DCK 33-05 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 29 Co 345/2014-198, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve znění, že se určuje, že žalobkyně je spoluvlastnicí id. ½ předmětné stavby s tím, že žalovaná 1) a žalovaný 3) jsou nadále vlastníky této nemovitosti, každý v rozsahu id. ¼ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
Proti výroku I. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 3) dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně použil pojem stavebník v občanskoprávním smyslu. Jestliže judikatura považuje za stavebníka toho, kdo stavbu finančně kryje, zpracovává vlastní nebo cizí materiál a takový obstarává, má se zato, že to musí být právě k rozhodnému okamžiku. Odvolací soud dostatečně přesně neurčil rozhodné období, přičemž lze dovodit, že takové rozhodné období dostatečně spolehlivě zřejmě stanovit nelze. Nelze ani přesně stanovit, zda a kdy pojala žalobkyně úmysl mít stavbu pro sebe, resp. ve spoluvlastnictví se zemřelým M. B. Nesouhlasí s tím, že žalobkyně stavbu financovala, když žalobkyně sama netvrdí rozsah, v jakém stavbu finančně kryla, je otázkou, zda nešlo například o půjčku zemřelému. Nebyl ani stanoven rozsah prací na stavbě a období, kdy práce vykonávala. Závěrem se vyjadřují k výpovědím svědků a navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobkyně a žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřili.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož spoluvlastnické právo k předmětné stavbě mělo vzniknout před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatelé namítají, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla zcela vyřešena problematika stavebníka v občanskoprávním smyslu při vzniku spoluvlastnictví zhotovením společné věci.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť již dříve byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud věc posoudil v souladu s touto judikaturou.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněného pod č. C 1 536 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), se podává, že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci – viz §135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ni takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněném pod č. C 5 213 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 OSŘ).“
K výše uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil i v aktuální judikatuře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3987/2013 (obě rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Z uvedených judikatorních závěrů vyšel v posuzované věci odvolací soud, který je také přiléhavě aplikoval na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud přesvědčivě dovodil, že žalobkyně byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu, když přihlédl ke všem okolnostem případu, zejména vedení společné domácnosti se zemřelým M. B., spolufinancování předmětné stavby, fyzické spolupodílení se na výstavbě, pročež vzniklo žalobkyni a zemřelému M. B. podílové spoluvlastnictví. Samotné dovolací námitky jsou pak především polemikou se zjištěným skutkovým stavem, když rozporují závěr odvolacího soudu, že žalobkyně prováděla předmětnou stavbu společně se zemřelým M. B. Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že se ve své podstatě jedná o rozporování zjištěného skutkového stavu, který ovšem dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
Na správnosti závěrů nemůže ničeho změnit ani okolnost, že odvolací soud nestanovil zcela přesný časový okamžik, k němuž předmětná stavba jakožto předmět občanskoprávních vztahů vznikla. S ohledem na časový odstup vzniku stavby je takový požadavek podle dovolacího soudu nepřípadný obzvláště za situace, když odvolací soud přesvědčivě dovodil, že se žalobkyně na realizaci předmětné stavby v rozhodném období spolupodílela.
Jelikož závěry odvolacího soudu o tom, že žalobkyně byla stavebníkem ve smyslu občanskoprávním, pročež nabyla spoluvlastnický podíl k předmětné stavbě, nejsou zjevně nepřiměřené, nemá dovolací soud odvolacímu soudu v dané věci čeho vytknout. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že M. B. by mohl být výlučným vlastníkem předmětné stavby – v poměrech dané věci – pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že mělo jít o stavbu pouze v jeho vlastnictví. Takový závěr však z provedeného dokazování – jak správně uzavřel odvolací soud – bez jakýchkoliv pochybností nevyplývá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných 1) a 3) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu