ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2727.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2727/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Stanislavou Hoferkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 128, proti žalovanému J. G. , zastoupenému JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října 976, o vypořádání neoprávněné stavby, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 115/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 12. 2015, č. j. 60 Co 407/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Stanislavě Hoferkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 C 115/2011-160, uložil žalovanému povinnost na vlastní náklady odstranit část stavby zemědělské hospodářské budovy, zasahující do pozemku žalobce p. č. 20 k. ú. S., výměrou celkem 19 m 2 , blíže specifikováno na měřícím náčrtu, který je součástí znaleckého posudku č. 82/2013 znalce Ing. Bronislava Lapčíka takto: díl a) o výměře 2 m 2 , díl b) o výměře 12 m 2 , díl c) o výměře 5 m 2 , celkem 19 m, 2 a dále je povinen vyklidit část pozemku žalobce p. č. 20 v k. ú. S., blíže specifikováno na měřičském náčrtu, o celkové výměře 27 m 2 , který je ve znaleckém posudku č. 82/2013 znalce Ing. Bronislava Lapčíka označen jako díl d) [výrok I.]. Uložil také žalovanému povinnost zaplatit žalobci 4 224 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 60 Co 407/2015-190, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen na vlastní náklady odstranit část stavby, zemědělské hospodářské budovy, bez č. p./č. e., zasahující do pozemku žalobce p. č. 20 v k. ú. S., výměrou celkem 19 m 2 , blíže specifikovanou na měřickém náčrtu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jež je součástí znaleckého posudku znalce Ing. Bronislava Lapčíka, č. 82/2013 ze dne 30. 4. 2013, a označen jako díl a) o výměře 2 m 2 , díl b) o výměře 12 m 2 , díl c) o výměře 5 m 2 . Dále je žalovaný povinen vyklidit část pozemku žalobce p. č. 20 v k. ú. S., blíže specifikovanou na výše citovaném měřickém náčrtu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jež je součástí znaleckého posudku znalce Ing. Bronislava Lapčíka, č. 82/2013 ze dne 30. 4. 2016 a označen jako díl d) o výměře 27m 2 . Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání se podává, že důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že „podle ustálené rozhodovací praxe“ musela být sporná část pozemku vydržena jeho rodiči nejpozději v roce 1989, proto pasivně legitimovaným v této věci nemůže být dovolatel. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se zamítá.
Žalobce navrhuje dovolání odmítnout.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné; naopak je třeba přisvědčit důvodům pro jeho odmítnutí, uvedeným ve vyjádření žalobce.
K polemice dovolatele s hodnocením důkazů: Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013); již vůbec pak nemůže tvrzení nesprávného hodnocení samo o sobě založit přípustnost dovolání. Proto se skutkovými námitkami nebylo možné zabývat.
Tvrdí-li dovolatel k přípustnosti dovolání, že „v každém případě se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, mělo by být z dovolání zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe ve smyslu §237 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, publikovaná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. 1. 2001, na www. nsoud.cz ). Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
V dané věci dovolatel nijak nevymezil relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa. Dovolatel zmiňuje (nespecifikované) rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterého námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem (srovnej např. usnesení dovolacího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2831/2008); dovozuje, že není vlastníkem staveb, které má odstranit. S tímto tvrzením přichází až v dovolacím řízení, v nalézacím řízení naopak tvrdil, že sporný pozemek vydržel, vlastnictví sporných staveb nepopíral, a proto se jím odvolací soud nezabýval. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008); to platí i pro nové tvrzení o vlastnictví staveb.
Nedostatečně specifikované jsou i námitky proti posouzení vydržení pozemku právními předchůdci dovolatele. Proto se jen poznamenává, že podle dlouhodobě konstantní judikatury se závěr o tom, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 22 Cdo 568/96). V řízení žalovaný titul držby způsobilý k vydržení netvrdil ani neprokázal.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se nijak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a není, ani implicitně, uplatněn jiný důvod přípustnosti podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu