ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3004.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3004/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. E. , zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalované obci Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Františkem Gebauerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, o splnění povinnosti zdržet se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 49/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 Co 348/2011-235, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 Co 348/2011-235, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 30 C 49/2007-206, uložil žalované povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci v P. tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (ALAeg,t) pro chráněné vnitřní prostory staveb domu v P. nepřesáhla hodnoty 45 decibelů (A) v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin a 35 decibelů (A) v době od 22.00 hodin do 6.00 hodin. Dále žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 29 995 Kč a státu náklady znalečného ve výši 88 440 Kč.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je obtěžována nadměrným hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci v P., jehož hodnoty přesahují hygienické normy přípustnosti. Nezohlednil žalovaným předložené veřejnoprávní povolení (rozhodnutí Hygienické stanice Hlavního města Prahy podle §31 odst. 1 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví) s tím, že jde o „spor vedený v soukromoprávní rovině“. Dospěl k závěru, že imise hluku překračují meze stanovené nejen správním předpisem, ale též přesahují pravidelně a takřka nepřetržitě i míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to navzdory protihlukovým opatřením, které žalobkyně na vlastní náklady investovala do své nemovitosti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 Co 348/2011-235, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu náklady znalečného ve výši 42 220 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 a rozhodl o tom, že co do částky 44 220,- Kč se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odvolací soud přihlédl k závěrům formulovaným Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že „obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva žalovaného“. Za podstatný považoval závěr, že je pojmově vyloučeno, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci v jejím vlastnictví. Zohlednil skutečnost, že se jedná o typově shodný případ a závěry, k nimž dospěl Ústavní soud, aplikoval i na danou věc. Za nerozhodnou pak pokládal skutečnost, že se žalobkyně domáhala zdržení se obtěžování hlukem pouze ve vnitřních chráněných prostorách stavby, zatímco Ústavní soud ve svém rozhodnutí řešil situaci obtěžování hlukem jak ve vnitřních, tak vnějších chráněných prostorách stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o označený nález Ústavního soudu, aniž by dostatečně zohlednil odlišné aspekty souzené věci. Namítá, že se domáhala pouze ochrany vnitřního prostoru nemovitosti před hlukem a nepožadovala, aby byla žalovanému uložena povinnost realizovat nákladné protihlukové bariéry, tunely či obchvatné komunikace, nebo nějakým způsobem regulovat obecné užívání pozemní komunikace. Nebyla proto podle ní naplněna premise, vyslovená Ústavním soudem, že by preference vlastnického práva žalobkyně zasáhla ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva žalovaného. Nesouhlasí rovněž s tím, že byla odvolacím soudem zavázána uhradit státu náklady znalečného ve výši 42 220,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o právu žalobkyně bylo pravomocně rozhodnuto před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože řízení v této věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 3. 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné . Napadené rozhodnutí není plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaným pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též „R 14/2006“ a rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012 - na této objektivní neshodě nic nemění skutečnost, že odvolací soud v době, kdy o věci rozhodoval, nemohl právní názor dovolacího soudu znát).
V dané věci odvolací soud přihlédl k tomu, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 byla pod sp. zn. 13 C 251/2006 projednávána „obdobná věc“ vlastníků nemovitostí v P., podaná proti stejné žalované. Rozhodnutí nalézacích soudů vydaná v této věci byla přezkoumána Ústavním soudem, který své závěry vyjádřil v nálezu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupném veřejnosti na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ve kterém Ústavní soud k §127 odst. 1 obč. zák. vyložil a odůvodnil následující právní názory, které jsou soudy povinny při rozhodování ve skutkově obdobných případech reflektovat (z aktuální judikatury k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, oba publikované na www.nsoud.cz ):
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není vázán pouze argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ale též jemu předcházejícím rozsudkem městského soudu, bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z hlediska hmotněprávního posouzení sporu mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky vycházely obecné soudy z ustanovení §127 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného, nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv; proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Toto ustanovení je na úrovni jednoduchého práva výronem regulace vlastnického práva v Listině, především v jeho sociálně-ekonomickém pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím tzv. Hedemanovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: "Vlastnictví zavazuje.", s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích. Právní úprava tzv. sousedského práva je regulací zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 34/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 138/38 SbNU 31; 355/2005 Sb.)]. Ústavní soud se však v posuzované věci neztotožňuje se závěry obecných soudů o takové aplikaci §127 odst. 1 obč. zákoníku, jež vedla k uložení povinnosti stěžovatele zdržet se obtěžování vedlejších účastníků hlukem z pozemní komunikace.
Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - nedostatečně zohlednily specifika obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. "míru přiměřenou poměrům". Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení jednoho ze základních práv - práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Je přitom nepochybné, že stav předmětné místní pozemní komunikace, včetně provozu na ní, je výsledkem mnohaletého vývoje, který mohl být mnohým z vedlejších účastníků znám již v době nabytí jejich vlastnického práva.
Pro danou věc je právně významné, že obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v §24 odst. 8 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, týkajících se případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení) - a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu §24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu správnímu úřadu; s vlastníkem pozemní komunikace je žádost o uzavírku pouze projednána. Je tedy zjevné, že obec, jakkoli je vlastníkem pozemní komunikace, není až na výjimky oprávněna provoz na ní jakkoliv regulovat, a ovlivnit tak negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje (mimo jiné též hlukové imise). Vzhledem k tomu, že obec nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet žádnou činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, je pojmově vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci. Analogicky lze poukázat na vyloučení odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež je přímo zakotveno v §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. I tato koncepce vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou provozem na pozemních komunikacích zjevně vychází ze skutečnosti, že - na rozdíl od technického nebo stavebního stavu komunikací - je provoz na ní vlastníkem komunikace neovlivnitelný.
Ústavní soud nezpochybňuje, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a jsou za daného stavu věci imisemi hluku porušována, avšak zaujímá stanovisko, že se tak neděje v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí předmětné veřejné komunikace. K tomuto závěru dodává, že sami vedlejší účastníci jsou velmi pravděpodobně vykonavateli práva obecného užívání předmětné místní komunikace, neboť tuto komunikaci užívají k zajištění obslužnosti nemovitostí v jejich vlastnictví.
Pokud jde o postavení stěžovatele, Ústavní soud nesdílí zjednodušující stanoviska obecných soudů o tom, že posouzení způsobu splnění obecné povinnosti zdržet se obtěžování hlukem je výlučně otázkou případného výkonu rozhodnutí (exekuce). Podle Ústavního soudu je třeba zvážit i reálnost takového požadavku, a to s přihlédnutím k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně vystupujícím do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností funkčních i finančních. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při svém rozhodování přihlížel ke skutečnosti, že stěžovatel (jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu obvodního soudu), provedl a provádí v současné době opatření, která by měla vyústit v další snížení imisí hluku způsobeného provozem na předmětné komunikaci (viz budování Pražského městského okruhu, návrh na vybudování protihlukové stěny na ulici 5. května). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2007 č. j. ÚPL/5960/80819/07, byla provedena organizační opatření ke snížení hluku a následně navržena opatření technického charakteru. Protihluková clona je navržena taktéž v úseku podél ulic Jihlavská a Bítovská, u obytných a školských objektů dojde k provedení úpravy okenních konstrukcí. V důsledku těchto opatření, jejichž předpokládané provedení vyvolá náklady ve výši 75 mil. Kč, by měl být hluk omezen na "rozumně dosažitelnou míru", proto bylo stěžovateli povoleno časově (do 31. 12. 2012) omezené provozování zdroje hluku - předmětné pozemní komunikace. Ústavní soud má proto za to, že s ohledem na skutečnost, že jde o páteřní komunikaci hlavního města se silnou dopravní zátěží, není za daných podmínek a s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o pozemních komunikacích namístě aplikovat §127 obč. zákoníku způsobem, který zvolily městský soud a Nejvyšší soud, tedy způsobem zjevně nezohledňujícím reálnou situaci.
Ústavní soud se tedy v označeném nálezu zaměřil na posuzování otázky kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv. sousedského práva podle §127 obč. zák., konkrétně v případě imise z provozu na pozemní komunikaci. Uvedené závěry Ústavního soudu je i podle názoru soudu dovolacího nutno aplikovat na projednávanou věc, neboť i zde je řešen nárok vlastníka nemovitosti bezprostředně sousedící s pozemní komunikací, která je ve vlastnictví obce. Shodně s případem posuzovaným Ústavním soudem se jedná o páteřní komunikaci na území Hlavního města Prahy a shodně je posuzována hluková imise. Zásadní rozdílnost obou projednávaných případů nemůže založit skutečnost, že se žalobkyně v projednávané věci domáhá pouhé ochrany proti průniku hluku do vnitřního prostoru domu a v souvislosti s tím se domnívá, že není naplněna premisa vyslovená Ústavním soudem, že preference vlastnického práva žalobkyně zasahuje ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva žalované. Podle jejího názoru snížení hluku ve vnitřních prostorách domu zajistí snáze například výměna oken či drobné stavební úpravy, aniž by po žalované bylo požadováno, aby jakkoliv zasahovala do práva na obecné užívání komunikace, regulovala na ní provoz, či realizovala stavby, zajišťující ochranu před hlukem i ve venkovním prostoru na hranici nemovitosti žalobkyně např. stavbou protihlukových stěn, tunelů či jiných obdobných opatření. V dané věci totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že zdrojem hluku, který žalobkyni obtěžuje ve vnitřních prostorách domu, je provoz na pozemní komunikaci v P.
Nosnou myšlenkou nálezu Ústavního soudu je závěr, podle kterého „obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele (vlastníka místní pozemní komunikace)“. Z nálezu však nevyplývá, že by bez dalšího bylo „vyloučeno uložit obci (žalovanému) povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích“.
Podle Ústavního soudu je právní úprava tzv. sousedského práva regulací zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv (práv vlastnických). Řešení této kolize nabízí Ústavní soud z pohledu tzv. testu proporcionality (k tomu a k následujícímu srovnej nález Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13, oba zveřejněné na nalus.usoud.cz). Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda, kdy první podmínkou je jejich vzájemné poměřování a druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
V případě prvního kritéria vhodnosti je nepochybné, že odepřením ochrany proti nadměrným imisím lze dosáhnout ochrany vlastnického práva žalované spočívajícího především v umožnění obecného užívání komunikace. Odvolací soud však nijak neposuzoval, zda lze tohoto cíle (ochrany vlastnického práva žalované) dosáhnout i jinými opatřeními (kritérium potřebnosti), ani neporovnával závažnost kolidujících práv účastníků.
Ostatně z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, jasně vyplývá, že odepřít ochranu proti nadměrným imisím lze pouze za předpokladu, že k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí veřejné komunikace. Jenom v takovém případě není možné uložit žalované povinnost zdržet se rušení hlukem a imisemi škodlivin pocházejícími z provozu na pozemní komunikaci.
Pro vyřešení sporu bude tedy nezbytné zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva žalované dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobkyně na nerušené užívání jejího obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti žalované a na konkrétní okolnosti dané místem a časem. Skutečnost, že žalovaná (obec) „jako vlastník místní komunikace je povinna strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní“ neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů. Lze znovu poukázat na závěry Ústavního soudu ve shora označeném nálezu, kdy při posuzování přiměřenosti poměrů soud zohlednil tu skutečnost, že žalovaná provádí organizační a technická opatření směřující k snižování imisí, konkrétně budováním protihlukové stěny nebo provedením úpravy okenních konstrukcí. Není vyloučeno, aby k vyřešení této otázky bylo využito i znaleckého zkoumání. Zároveň bude nutné porovnat závažnost práv účastníků, a to i s ohledem na právo žalobkyně na příznivé životní prostředí a ochranu jejího zdraví.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na mechanickém převzetí některých závěrů uvedených v označeném rozhodnutí Ústavního soudu, a neposuzoval otázku kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv. sousedského práva a současně nepřihlédl k právu na ochranu zdraví (§11 obč. zák.) podle shora rozvedených závěrů, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu