ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3730.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3730/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. O. , zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti žalované R. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV, Rooseveltova 335, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 8/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2015, č. j. 27 Co 254/2015-250, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2015, č. j. 27 Co 254/2015-250, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. března 2015, č. j. 4 C 8/2014-224, ve výrocích pod body IV., V., VI., se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2015, č. j. 4 C 8/2014-224, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovité věci, movité věci a zůstatky na bankovních účtech, vše blíže specifikované ve výroku I., a do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci blíže specifikované ve výroku II. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 401 099,50 Kč (výrok III.). Dále rozhodl výrokem IV., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky V. a VI. soud každému z účastníků uložil povinnost nahradit České republice na účet soudu náklady řízení státu ve výši 4 280 Kč.
Soud prvního stupně nákladový výrok ve vztahu mezi účastníky navzájem (IV.) odůvodnil ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Považoval úspěch či neúspěch účastníků v řízení za přibližně stejný, šlo o vypořádání společného majetku účastníků, přičemž mezi nimi nebyl zásadní spor o jeho rozsahu, sporné otázky se týkaly převážně ceny nemovitostí a osobního automobilu a dále existence a výše vnosů. O náhradě nákladů řízení, jež vznikly státu, soud rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř. tak, že každému účastníku uložil povinnost zaplatit jejich polovinu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 23. dubna 2015, č. j. 27 Co 254/2015-250, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích IV. až VI. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poukázal na specifikum rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) Úspěšnost účastníků posuzoval podle stejných ustanovení jako soud prvního stupně, přihlédl k povaze řízení o vypořádání SJM, zohlednil, že jde o „iudicium duplex“, že v řízení byla dodržena parita podílů obou účastníků a v tomto směru byl úspěch účastníků stejný.
Odvolací soud dále hodnotil úspěšnost účastníků z pohledu, zda bylo vypořádání provedeno způsobem, který žalobce navrhoval a jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty společného jmění. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nebyl zásadní spor ohledně rozsahu majetku náležejícího do SJM ani ohledně způsobu vypořádání. Sporné zůstaly ceny nemovitostí a automobilu a existence a výše vnosů. Spor o výši vypořádacího podílu v dané věci byl převážně odvislý od důkazů znaleckými posudky, kterými byly oceněny nemovitosti i automobil. I když jejich výsledek vyznívá spíše ve prospěch žalobce, odvolací soud tuto okolnost nepovažoval za natolik podstatnou, aby ovlivnila posuzování poměru procesního úspěchu účastníků podle velikosti podílů, jakých se jim dostalo ze SJM. Pokud šlo o spor o vnosy, odvolací soud zastával názor, že nepřivodil žádné významné průtahy v řízení, dokazování sice vyznělo ve prospěch tvrzení žalobce, ale ani z úspěchu žalobce v tomto směru odvolací soud nedovodil jeho převážný úspěch ve věci. Pro závěr o rovnocenném úspěchu účastníků v řízení nepovažoval odvolací soud za významnou žalobcem tvrzenou (a prokazovanou) neochotu žalované k jednání o dohodě o vypořádání SJM před podáním žaloby. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobce neměl v odvolacím řízení úspěch a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I ÚS 1441/11.
Soudy obou stupňů sice správně uvedly, že o náhradě nákladů řízení je třeba rozhodnout podle §142 odst. 2 o. s. ř., ale jejich rozhodnutí vycházelo z nesprávného předpokladu, že míra úspěchu účastníků při vypořádání SJM je vlastně stejná, a proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí, neboť odvolací soud vůbec nezohlednil skutečnosti rozhodné pro posouzení míry úspěšnosti účastníků. Soud nepřihlédl k tomu, že žalovaná zavinila, že žalobu musel podat. Ještě před podáním žaloby se žalobce bezvýsledně pokoušel se žalovanou dohodnout na vypořádání SJM. Žalovaná nereagovala ani na návrh vypořádání SJM zaslaný jí právní zástupkyní žalobce 12. 11. 2013, ani na urgenci právní zástupkyně z 5. 12. 2013. Tyto skutečnosti žalobce prokazoval již v řízení před soudem prvního stupně (čl. 31 a čl. 34). Přitom na základě navržené dohody byl ochoten žalované vyplatit na vypořádacím podílu částku vyšší (445 791 Kč), než jí nakonec přiznal soud. Podání žaloby tedy nezavinil.
V řízení žalovaná nesouhlasila se znaleckým oceněním nemovitostí a automobilu, předloženým žalobcem, neuznala ani jeho vnosy do společného majetku a nesouhlasila rovněž se zůstatky na společných účtech. Žalovaná v průběhu prvního jednání u soudu učinila předmětem vypořádání další položky, u naprosté většiny z nich však bylo prokázáno, že netvořily součást SJM. Nesouhlasila ani se závěry znaleckého posudku vypracovaného na žádost soudu. Veškeré námitky žalované se ukázaly jako liché. V dané věci žalobce požadoval zejména zohlednění svého vnosu do nemovitostí ve výši 3 050 000 Kč, který soudy uznaly v plné výši a po jeho redukci s ohledem na pokles cen nemovitostí jej ve výši 2 033 333 Kč zohlednily při vypořádání SJM. Již s ohledem na to, že žalovaná tento vnos neuznávala, nemůže být závěr odvolacího soudu, že úspěch účastníků ve věci je přibližně stejný, správný. Vzhledem k uvedenému není správný ani názor soudu, že spor se týkal zejména ceny nemovitostí a osobního automobilu. Uznání vnosů žalobce soudem bylo podstatnou skutečností pro posouzení věci a i pro posouzení úspěšnosti účastníků v řízení. Žalobce má za to, že byl v daném řízení stoprocentně úspěšný, proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů i před dovolacím soudem včetně zaplaceného soudního poplatku a dále aby žalované uložil povinnost nahradit veškeré náklady vzniklé státu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu není plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 (byť toto rozhodnutí odvolací soud patrně nemohl v době rozhodování znát).
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). To v dané věci soudy respektovaly, nicméně je třeba zvážit, zda správně posoudily procesní úspěch v dané věci.
V usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, dovolací soud uvedl: „V řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Dovolací soud však zdůrazňuje, že – zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí - takto nelze přihlížet ke každé položce, navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo rozhodování sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku, vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech do úvahy. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§147 odst. 1 o. s. ř.)“.
Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace §142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11). V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se uvádí: „Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech“.
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.). Je tedy zřejmé, že předprocesní chování účastníků považuje zákonodárce za významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, výslovnou úpravu však vztahuje jen k netypičtějším a nejčastějším sporům, ve kterých je postavení stran jasně dáno. Tam, kde jde o tzv. iudicium duplex (např. ve sporech o vypořádání zaniklého SJM) a každý z účastníků má jak postavení žalobce, tak žalovaného, lze toto pravidlo – pokud by bylo vykládáno doslovně – vyložit jen ve prospěch žalovaného, který by se neúspěšně snažil o to, aby se strany alespoň pokusily řešit spor mimosoudně, nebo by dokonce předložil pozdější žalující straně návrh na vypořádání, které by tato strana odmítla (či se k němu vůbec nevyjádřila), který by však soud později v zásadě akceptoval. Nicméně jde-li o iudicium duplex, nelze stejné právo odepřít ani žalující straně. Jestliže žalovaná bez rozumného důvodu odmítá o mimosoudním vypořádání jednat, a dokonce druhé straně ani nesdělí, proč, a ta je proto nucena podat žalobu na vypořádání SJM, musí soud při komplexním rozhodování o nákladech řízení vzít do úvahy i tuto skutečnost.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že v řízení o vypořádání SJM nemá bez dalšího plný úspěch ten, kdo podal žalobu na vypořádání (jen proto, že jí bylo vyhověno v tom smyslu, že SJM bylo vypořádáno), a že je významné, jakého podílu se stranám dostane (zde jde o paritu či disparitu podílu) není nesprávná, je však neúplná. Protože se odvolací soud nezabýval dalšími tvrzenými a potencionálně relevantními skutečnostmi zde uvedenými a uplatněnými i v odvolání (tj. tím, že žalovaná nereagovala na návrhy k vypořádání SJM dohodou, přičemž jí byl nakonec soudem přiznán nižší vypořádací podíl, než jaký byl žalobce ochoten zaplatit v návrhu na dohodu, dále neúspěšné návrhy a neprokázaná tvrzení žalované v řízení, zejména popírání vnosu vyčísleného soudem částkou ve výši 2 033 333 Kč), je právní posouzení věci v odvolacím řízení neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu, v jakém bylo jeho rozhodnutí zrušeno, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu