ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4057.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4057/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované PROTECO nářadí s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Radlická 2487/99, IČO: 47453630, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2015, č. j. 26 Co 205/2015-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 12 C 50/2013-129, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni 32 pískovcových dílů v rozhodnutí blíže specifikovaných (dále jen „předmětné věci“), které byly původně zhotoveny pro schodiště před kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 26 Co 205/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti vydat 32 pískovcových dílů původně zhotovených pro schodiště před kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázka spočívá v tom, zda pískovcové díly jsou v právním smyslu souborem movitých věcí, nebo jsou součástí pozemku, na kterém jsou momentálně umístěny. Odvolací soud se snažil navodit dojem, že v dané věci jde o zakomponování vcelku běžných pískovcových dílů do nové zahradní stavby, k němuž v minulosti došlo. Zcela však opominul historickou a kulturní hodnotu předmětných dílů, jakož i způsob, jak o těchto dílech bylo dosud mezi dotčenými osobami jednáno. Odvolací soud staví své hodnocení na předpokladu, že osud pískovcových dílů nijak neovlivnily společenské a politické změny po roce 1989, když před rokem 1989 nebylo reálné předpokládat restituci zámku, obnovu kostela v Neratově, jakož i církevní restituce. Uvedené díly nejsou běžným stavebním materiálem, který trvale přirostl k pozemku, na který byl postaven, ale jsou významným uměleckým dílem zhotoveným pro jiné místo a zároveň předmětem restitučního procesu, ve kterém má dojít k nápravě majetkových křivd. Odvolací soud zcela opomenul jednání při předání areálu zámku Skalka, kdy bylo zjevné, že jednající strany pískovcové díly za součást pozemku nepokládají. Nelze učinit právní závěr v rozporu s výslovně projeveným jednáním, tedy že se uvedené díly staly součástí pozemku. Ani žalovaný nepokládal uvedené díly za součást pozemku a takový výklad připustil až na dotaz odvolacího soudu. Pro úplnost pak žalobkyně nesouhlasí ani s případnou námitkou vydržení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Odvolací soud jednoznačně a argumentačně dobře podložil závěr, že balustráda je drobnou zahradní stavbou, která se vůlí vlastníka stala trvalou součástí pozemku. Bylo prokázáno, že bez betonového základu by nemohla být balustráda na pozemek umístěna. Ukotvení na betonový základ je učiněno tak, že jednotlivé díly byly osazeny na trnech vystupujících z betonového základu a zatmeleny. Umístění balustrády v zahradě u zámku Skalka nemělo být přitom dočasným, nýbrž trvalým řešením. Nikdo nezpochybňuje historickou a kulturní hodnotu balustrády, nicméně rozsudek je postaven na tom, že se nejedná o movitou věc, ale o věc nemovitou pevně spojenou s pozemkem, kulturní a historická hodnota v tom nehraje žádnou roli. Rozhodující nejsou ani společenské poměry, přičemž stát mohl ještě před vydáním zámku v restituci balustrádu demontovat. Žalovanou nijak nezavazuje dohoda mezi státem a restituenty a to, co si tehdy účastníci restitučního řízení mysleli, není pro posouzení povahy věci rozhodující. Žalovaná areál zámku Skalka nabyla v roce 1998, a proto i kdyby byla balustráda věcí movitou, vlastnické právo k ní by vydržela. Jelikož se jednoznačně nejedná o movitou věc, a i kdyby tomu tak bylo, žalovaná by balustrádu nabyla vydržením, byla žaloba zcela správně zamítnuta. Nadto dovolání není přípustné. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v §1040 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Vznik vlastnického práva se nicméně posuzuje podle dosavadních právních předpisů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když toliko uvádí, že „soudem vyřešené právní otázky v daném případě mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“ ve smyslu opačně. To však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“.
Přípustnost dovolání by pak nemohla založit ani dovolací argumentace, neboť není způsobilá zpochybnit závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o 32 samostatných pískovcových dílů, nýbrž jde ve skutečnosti o balustrádu z těchto jednotlivých dílů složenou, která byla pevně připevněna k betonovému základu umístěnému na pozemku ve vlastnictví žalované. Odvolací soud shledal, že s ohledem na pevné připojení k betonovému základu není balustráda souborem samostatných movitých věcí, které by bylo možné žalobkyni vydat.
Dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že balustráda není souborem samostatných movitých věcí, nebyla v dovolání schopna zpochybnit relevantními právními argumenty. Dovolací soud pak připomíná, že je skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně pevného spojení balustrády s betonovým základem vázán, a proto není oprávněn správnost tohoto právního závěru v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolací soud k uvedenému podotýká, že s ohledem na předmět sporu nebylo v posuzované věci nezbytné dále zkoumat, zdali je balustráda – podle závěrů odvolacího soudu pevně připojená na betonový základ – samostatnou věcí v právním slova smyslu (věcí nemovitou) či je toliko součástí pozemku, na němž stojí, neboť tato právní kvalifikace není pro vyřešení předmětu sporu podstatná; v obou případech by totiž muselo dojít k zamítnutí žaloby, jestliže se žalobkyně domáhala vydání jednotlivých částí balustrády představujících podle tvrzení žalobkyně samostatné movité věci. To ovšem nelze vykládat tak, že by dovolací soud jakkoliv bez dalšího aproboval právní posouzení odvolacího soudu, že balustráda je toliko součástí pozemku, na němž se nachází, a že jsou nedůvodné argumenty (zejména historická a kulturní hodnota balustrády, resp. jednotlivých jejich dílů, historické souvislosti, jakož i vůle stran při restituci pozemku v roce 1992), jimiž žalobkyně zpochybnila právní posouzení balustrády jakožto součásti pozemku, na němž balustráda stojí.
Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu