ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4063.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4063/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Botičská 4, proti žalovaným 1) Ing. E. S. , zastoupené JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, a 2) V. R. , zastoupené Ing. J. T., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 224/2003, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 11. března 2015, č. j. 83 Co 446/2014-379, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 633,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. Martina Heiplíka.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. května 2014, č. j. 21 C 224/2003-322, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k souboru nemovitostí v katastrálním území Ch., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec (dále jen „předmětné nemovitosti“). Přikázal každé z účastnic řízení část předmětných nemovitostí (výrok II.), uložil žalobkyni, aby na vyrovnání podílu zaplatila žalované 1) částku 129 559,- Kč a žalované 2) částku 146 559,- Kč (výroky III. a IV.), zčásti řízení zastavil (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení roky (výroky V., VII., VIII. a IX.).
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 11. března 2015, č. j. 83 Co 446/2014-379, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., výroky II., III., a IV. změnil tak, že žalobkyni a žalované 2) přikázal pozemky v jiném rozsahu, než soud prvního stupně, přičemž změnil i výši náhrady na vyrovnání podílu tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) 923 588,- Kč a žalovaná 2) je povinna zaplatit žalované 1) 146 559,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů státu.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, podala žalovaná 1) dovolání. Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle §241a o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na §243f o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou namítané opomenutí podstatného snížení hodnoty nemovitostí při jejich rozdělení (§1144 odst. 2 o. z.), by nezaložilo přípustnost dovolání ani tehdy, pokud by přípustnost dovolání byla opřena o jiný zákonný důvod uvedený v §237 o. s. ř. Soud v napadeném rozhodnutí totiž nerozhodl o rozdělení společné věci, nýbrž o zrušení spoluvlastnictví a následném přikázání věcí za náhradu podle §1147 o. z.
K námitce, že odvolací soud nezvážil, že při rozdělení nemovitostí se podstatně sníží její hodnota (§1144 odst. 2 o. z.), se dále uvádí: Dovolací soud se podobnou problematikou již zabýval; v rozsudku ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, vyslovil: „Nelze přehlédnout, že v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu reálně nedělilo věci (pozemky) ve smyslu §1144 odst. 1 o. z. (k vymezení pozemku jako předmětu právního vztahu viz Melzer, F., Tégl, P.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., s. 254 a násl.). Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k více nemovitostem, které mohly být samostatným předmětem právních vztahů. Reálným rozdělením nemovité věci se v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Reálným rozdělením není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky… I při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz §2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Přísně vzato tu však nejde o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§1147 o. z., věta první). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§1144 odst. 1 o. z.). Ani rozdělením souboru nemovitostí by neměla být podstatně snížena hodnota nemovitostí, které jsou v něm zahrnuty. Tak např. je-li předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dům (resp. stavební pozemek, jehož je součástí) a přilehlá zahrada, je nepochybné, že vlastnické (i fyzické) rozdělení domu (resp. stavebního pozemku, na kterém se nachází) a zahrady je vždy možné; takovým dělením by však zpravidla poklesla hodnota každé z těchto nemovitostí“.
Problém je však v tom, jak vymezit „soubor prostorově navazujících nemovitostí“. Jde především o nemovitosti, které spolu bezprostředně sousedí; výjimečně o takový soubor může jít např. i tam, kde sice nemovitosti bezprostředně nesousedí, ale jsou spolu funkčně spojeny. Posouzení, zda tomu tak je, je na úvaze soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V dané věci odvolací soud vymezil několik takových souborů nemovitostí a ty nedělil, a už vůbec nedělil jednotlivé nemovitosti. Úvahu o tom, že šlo o takové soubory, dovolatelka nenapadá a ostatně nejde o úvahu nepřiměřenou.
K tvrzení, že nešlo o účelné dělení: Není zřejmé, v čem měla neúčelnost spočívat. Mělo-li to být v tom, že dovolatelka měla kupce na všechny nemovitosti jako na celek, pak je třeba uvést, že soud nařídit prodej nemohl, neboť o ně jevily ostatní účastnice zájem (srovnej §1147 o. z.); takový prodej by byl možný jen mimosoudně, po vzájemné dohodě.
K námitkám vytýkajícím odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav: Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolatelka namítá, že jí nebyla dána přiměřená lhůta k tomu, aby předmětné nemovitosti nabídla ke koupi svému zájemci za vyšší cenu, než jakou stanovil znalecký posudek. Prodej předmětných nemovitostí za situace, kdy o ně jevily některé z účastnic zájem, však nepřicházel v úvahu (srovnej §1147 o. z.). Přikázání věci některému z účastníků má vždy přednost před nařízením prodeje. Dovolatelka patrně soudí, že tyto nemovitosti měly být přikázány jí, ona by je prodala a vyplatila ostatním její podíly. Nicméně judikatura preferuje přikázání věci těm, kdo ji chtějí nadále užívat, před těmi, kdo by ji chtěli prodat: „Podmínky pro přikázání věci za přiměřenou náhradu nejsou dány, i když žalobce navrhuje, aby věc, jíž nelze rozdělit, byla přikázána jemu, jestliže nemá na zaplacení přiměřené náhrady, sám nechce věc užívat a hodlá ji naopak prodat, pokud mu bude přikázána“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/2000).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 1) dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu