ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4090.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4090/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. J. , zastoupeného obecným zmocněncem JUDr. Evženem Křížem, bytem v Praze, Kutilova 3067/12, proti žalovaným 1) SITEL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Baarova 957/15, identifikační číslo osoby 44797320, a 2) TeliaSonera International Carrier Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 3, K červenému dvoru 25a, identifikační číslo osoby 26207842, oběma zastoupeným Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Starokošířská 959/30, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 255/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2015, č. j. 70 Co 57/2015-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2014, č. j. 7 C 255/2013-91, ve výroku I. určil, že „právo odpovídající věcnému břemeni ze Smlouvy o zřízení věcného břemene č. 18C05/01 ze dne 20. dubna 2005 pro oprávněného z této smlouvy ve vztahu k pozemku parcelní číslo 2311/52, orná půda, o výměře 4 670 m 2 , zapsanému u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví číslo 1363, pro katastrální území L., není“. Výrokem II. soud určil, že „není“ právo odpovídající věcnému břemeni ze Smlouvy o zřízení věcného břemene č. 19C05/01 ze dne 20. dubna 2005 pro oprávněného z této smlouvy, k témuž pozemku jako ve výroku I. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí a v odůvodnění na ně z podstatné části odkázal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Přípustnost dovolání opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak v otázce hmotného, tak procesního práva. Dovolání podávají z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jádro věci je v tomto: Žalované uzavřely v roce 2005 se státem smlouvy o zřízení věcného břemene k pozemku ve vlastnictví státu; v roce 2012 však bylo toto věcné břemeno v katastru nemovitostí zapsáno k tíži pozemku ve vlastnictví žalobce (který nabyl pozemek v roce 2005, po uzavření uvedených smluv, které se však jeho pozemku netýkaly); ten tvrdil, že zápis se neopíral o žádný právní důvod a soudy jeho tvrzení shledaly správným. Dovolatelky namítají, že soudy neposkytly ochranu jejich dobré víře (odkazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11) a přicházejí s tvrzením o vydržení práva.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2013, neboť řízení v této věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět „o. s. ř.“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na §243f o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
K dobré víře dovolatelek v existenci věcného břemene zatěžujícího pozemek žalobce se uvádí: Dobrá víra by mohla být relevantní jen jako základní předpoklad pro nabytí práva vydržením, nicméně, jak je uvedeno níže, vydržení by v nyní projednávané věci nebylo významné. Stejně tak není možné chránit domnělá práva dovolatelek s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, a to z následujících důvodů.
Právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (nabytí vlastnického práva od nevlastníka), nelze na projednávanou věc vztáhnout. Jednalo se jak o odlišnou právní otázku, tak o jiný skutkový stav. Stěžovatelé nabyli nemovitost kupní smlouvou od prodávajícího - nevlastníka, evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastníka. Ústavní soud zdůraznil ochranu práv stěžovatelů nabytých v dobré víře ve stav katastru nemovitostí. Naproti tomu v nyní projednávané věci dovolatelky mohly zjistit z katastru nemovitostí, že pozemek žalobce není totožný s pozemkem, který byl zatížen věcnými břemeny. Naopak byl to žalobce, který nabyl pozemek v dobré víře ve stav katastru nemovitostí, podle kterého nebyl v roce 2005 zatížen právy třetích osob, a sám se nedopustil žádného jednání, které by mohlo zavdat příčinu ke vzniku omylu dovolatelek.
K otázce vydržení dovolací soud uvádí, že předmětem řízení byla věcná břemena, vzniklá smlouvami z roku 2005 (viz i výrok rozsudku soudu prvního stupně), takže tuto otázku nebylo možno posuzovat (nebyla předmětem řízení). Ostatně měly-li být titulem pro vydržení tyto smlouvy, nebyla splněna desetiletá lhůta pro nabytí vlastnického práva vydržením (srov. §134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - smlouvy byly uzavřeny v roce 2005, soudní spor byl zahájen v roce 2013). Případné uchopení držby bez (byť domnělého) právního titulu k naplnění objektivní dobré víry nestačí.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu