ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4471.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4471/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. Š. , zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maiselova 60/3, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 238/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1.2015, č. j. 70 Co 493, 494/2014-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Hedviky Hartmanové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, č. j. 9 C 238/2009-226, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků („SJM“). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 1.2015, č. j. 70 Co 493, 494/2014-349, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům II. a IV., podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a předpokládá, že právní otázka může být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, jak tvrdí, nesprávné posouzení věci, které spatřuje v nesprávném postupu znalkyně při oceňování nemovitostí v SJM.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; to však již není důvod přípustnosti dovolání (viz výše – ostatně ani není zřejmé, v čem by takový význam měl spočívat). Požadavek dovolatele, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, než jí posoudil odvolací soud, nemůže přípustnost založit. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „ dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Řečeno jinak, žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. To však není důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel není spokojen s tím, že soud nenařídil provedení revizního znaleckého posudku. I kdyby šlo o pochybení soudu, mohlo by jít jen o vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustné. Dovolatel však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva nevymezil, a proto není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady zjišťovat (to platí i o údajném neprovedení v dovolání blíže neoznačených důkazů, navržených žalovaným). Jen na okraj se dodává, že soud prvního stupně se hodnocením znaleckého posudku zabýval a uvedl, že po jeho opravě a výpovědi znalkyně žalovaný jeho závěry nezpochybňoval (č. l. 227 dole). Návrh na provedení revizního znaleckého posudku v řízení před soudem prvního stupně (a ani v odvolacím řízení) neučinil, a tak se soud provedením takového posudku neměl důvod zabývat. K přezkumu znaleckého posudku v dovolacím řízení pak nejsou dány podmínky (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a judikaturu v něm uvedenou).
Dovolatel zpochybňuje skutkové zjištění o ceně nemovitosti (a v té souvislosti postup znalkyně). Jde o námitku skutkovou, kterou se dovolací soud nemůže zabývat; skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Není tu tedy nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání; ostatně ani uplatněné dovolací důvody nejsou dostatečně konkrétní a obsahově neodpovídají §241a odst. 1 o. s. ř..
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné; proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu