ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.742.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 742/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) V. S. a b) M. V. proti žalovanému Ing. K. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 20 Co 266/2015-409, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 26 C 40/2004-372, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 201 247,20 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 20 Co 266/2015-409, usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že náhradu stanovil ve výši 16 335 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah usnesení soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud se nezabýval posouzením zachování lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení; to však neodpovídá obsahu odůvodnění. I když odvolací soud žalobu zamítl též z jiného důvodu (který uvedl na prvním místě), zabýval se i dodržením subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu. Pokud se na text odůvodnění nahlédne komplexně, je zcela zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i proto, že žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty (§233 odst. 1 o. s. ř. – viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu uprostřed, byť je tato pasáž uvedena slovy „Na okraj“). Tento právní názor je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a sám o sobě postačil k zamítnutí žaloby.
Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 526/2012).
Podle §233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy řízení uvedených v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl.
Nové rozhodnutí (jako důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení a řeší jinak předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009).
Ve sporu vedeném pod sp. zn. 14 C 58/2005 šlo o určení spoluvlastnictví ke stejným nemovitostem jako v souběžně projednávané věci o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; proto soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 5. 2005, č. j. 26 C 40/2004-94, řízení přerušil do pravomocného skončení tohoto sporu. Na č. l. 189 je založen rozsudek ve věci sp. zn. 14 C 58/2005 s doložkou právní moci; usnesením ze dne 12. 3. 2009, č. j. 26 C 40/2004-196, soud prvního stupně rozhodl o pokračování řízení. Spoluvlastnické poměry zjištěné v pravomocně rozhodnuté věci sp. zn. 14 C 58/2005 již nebyly v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpochybněny a soudy z nich patrně vyšly (byť se o tom výslovně nezmínily – ovšem kdyby z nich nevyšly, čemuž by mohlo nasvědčovat jejich mlčení, pak by tu souvislost mezi oběma spory nebyla a tím méně by byl dán důvod pro obnovu řízení). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedeném pod sp. zn. 26 C 40/2004, tak soudy řešily jako předběžnou otázku spoluvlastnické poměry k předmětným nemovitostem, zpochybněné žalovaným, a vyšly z jejich řešení ve věci sp. zn. 14 C 58/2005. Za této situace je nepochybné, že již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, rušící předchozí rozhodnutí o předběžné otázce (spoluvlastnických poměrech) mohl pro žalovaného přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže totiž bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce, ze kterého soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vycházel, pak v tomto řízení by k návrhu žalovaného měla být obnova povolena a řízení opět přerušeno do pravomocného rozhodnutí sporu, řešícího skutečné spoluvlastnické poměry. Již tehdy se tak žalovaný dověděl o důvodu obnovy řízení (§233 odst. 1 o. s. ř.), kterým bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu, zpochybňující posouzení předběžné otázky. „Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, uveřejněné na www.nsoud.cz , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/1968, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008, uveřejněné na www.nsoud.cz ). Je přitom nerozhodné, zda si (subjektivně) uvědomil právní stav věci nastalý poté, co rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo pravomocně ukončeno, neboť objektivně vše potřebné k podání žaloby vědět mohl a měl.
Věc lze též „obrátit“; pokud by dovolatelův právní názor byl správný, nutně by to znamenalo, že by zrušení rozhodnutí o předběžné otázce v dovolacím řízení nebylo důvodem pro obnovu řízení, a jeho žaloba, podaná v době po doručení rozsudku Nejvyššího soudu, avšak před konečným rozhodnutím ve sporu o předběžné otázce, by musela být zamítnuta. Takový postup by ovšem nebyl přípustný již proto, že by nemohlo být jisté, zda řízení o předběžné otázce bude ukončeno v objektivní tříleté lhůtě pro povolení obnovy a zda vůbec bude ukončeno vydáním rozhodnutí, které by se vyslovilo k tomu, jaké jsou v době jeho vyhlášení skutečné spoluvlastnické poměry, a také pro rozpor s výše uvedeným R 6/1968). I z toho je zřejmé, že důvod pro nařízení obnovy řízení tu byl dán již po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Je zjevné, že žaloba byla správně zamítnuta pro nedodržení subjektivní lhůty k jejímu podání; bylo by proto nadbytečné zabývat se tím, zda je dovolání přípustné i ve vztahu k druhému důvodu, který k zamítnutí žaloby vedl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu