ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.858.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 858/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. K. Š., dříve B., zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému S tatutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o určení spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, se ruší ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území Ž., obec B.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II. tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z nově zjištěných skutečností, a to že žalobkyně prodala svůj podíl na předmětných pozemcích kupní smlouvou ze dne 4. 6. 2015 společnosti Ovideo s. r. o. Společnost je v katastru nemovitostí na LV. č. 4571 zapsaná jako vlastník pozemků parc. č. 7826/20 a parc. č. 7826/21. Usnesením ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-183, odvolací soud zamítl návrh žalobkyně, aby tato společnost vstoupila do řízení jako její procesní nástupkyně, neboť společnost se vstupem nesouhlasila. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v důsledku převodu podílu pozbyla věcnou legitimaci v této věci. Z toho důvodu by soud nemohl její žalobě vyhovět, i kdyby prokázala splnění předpokladů k vydržení vlastnického práva k podílu na předmětných pozemcích. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2012 (čl. II. bod 4 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále „o. s. ř.“, za použití §220 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že původní žalobce M. B. neměl jinou možnost domáhat se svého vlastnického práva, než soudní cestou, neboť v katastru nemovitostí existoval duplicitní zápis vlastnictví. Žalobkyně ani původní žalobce nevěděli o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi F. B. a Československým státem – Obvodním národním výborem Brno IV. ze dne 8. 5. 1980. Ve víře v jejich vlastnictví byli utvrzováni jednak tím, že podíl na uvedených nemovitostech byl předmětem dědictví a rovněž samotným jednáním žalovaného, který s původním žalobcem od roku 1993 jednal jako se spoluvlastníkem a uzavřel s ním také v roce 2001 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti. Žalovaný tak rovněž přispěl ke sporu účastníků. Výrok o nákladech odvolacího a dovolacího řízení odůvodnil ustanovením §224 odst. 1, §243g a §150 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně a žalovaný (ten pouze do nákladů řízení) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2013 (Čl. II bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále „o. s. ř.“, a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na dříve vyřešené otázce hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Polemizuje se závěry dovolacího soudu o tom, že žalobkyně (její předchůdci) sporný spoluvlastnický podíl nedržela. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť právní otázka, zda držitelem pozemku může být ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstupuje a vykonává panství nad věcí, když se přitom držby nechopil někdo jiný, již byla dovolacím soudem opakovaně vyřešena. Napadený rozsudek je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2015, č. j. 22 Cdo 473/2015-166.
Žalovaný podal dovolání proti akcesorickým výrokům II. a III. o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při použití moderačního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že postup odvolacího soudu, který mu nepřiznal jako úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na §150 o. s. ř., aniž by mu nastínil uvedený záměr a dal možnost se k němu vyjádřit, aby mohl uplatnit své procesní námitky, je porušením práva na rovnost řízení a na spravedlivý proces. Žalovaný polemizuje s důvody, kterými odvolacím soud odůvodňuje aplikaci §150 o. s. ř.. Poukazuje na skutečnost, že původní žalobce se nepokusil o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí smírnou cestou a nepokusil se předejít soudnímu sporu. Od výkupu pozemku se dlouhodobě (13 let) jako vlastník nechoval. Ihned po jeho koupi byl pozemek zaplocen a je součástí areálu školy a využíván jako součást školní zahrady. Odůvodnění o dobré víře není případné, neboť rozhodnutím soudu bylo vyřešeno, že původnímu žalobci nesvědčila. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že jsou splněny podmínky pro použití moderačního práva. Rozhodnutí odvolacího soudu v nákladových výrocích považuje za správné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dále se zabýval přípustností dovolání.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně: Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Žalobkyně však v dovolání nepolemizuje se (správným) názorem, pro který odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to že žalobkyně, která uzavřela ohledně sporného spoluvlastnického podílu kupní smlouvu se třetí osobou a již není jako spoluvlastnice evidována v katastru nemovitostí, ztratila věcnou legitimaci a nemůže být v řízení úspěšná bez ohledu na to, zda vlastnické právo vydržela či nikoliv. V této souvislosti ostatně ani nijak nevymezuje přípustnost dovolání. Dovolání polemizuje s právním názorem dovolacího soudu, o který odvolací soud rozhodnutí neopřel. Není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu; je i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, s odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu vyslovil, že z práva na spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2439/2014). Protože odvolací soud záměr postupoval podle §150 o. s. ř. účastníkům nepředestřel, nemělo žalované město možnost se k zamýšlenému postupu podle §150 o. s. ř. vyjádřit; jeho rozhodnutí je tak v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. V dalším řízení tak bude žalované město mít možnost vznést námitky proti aplikaci §150 o. s. ř. (viz též jeho dovolání) a odvolací soud je pak posoudí s přihlédnutím k judikatuře (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu